Loučení s velkým a dobrým člověkem

-ES- 3 2013 Aktuality česky

Znáte obec pod Orlickými horami jménem Hnátnice?

Byla jsem tam v roce 1998, když Milan Vyhnálek dostal od Ministerstva zahraničí cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména ČR ve světě.  Mj. to obnášelo velkou, těžkou skleněnou kouli s patřičným zdobeným nápisem.

„Tu si sebou ale do letadla nevezmu, nechám ji tady a dejte mi ji pak na hrob,“ řekl tehdy s úsměvem v kruhu své rodiny, když jsme se sesedli po mši svaté v místním kostele, který Milan  již léta sponzoroval  jakož i mnoho dalších věcí (a lidí!).

Byl perfekcionista. Několik let před svým odchodem napsal  poslední vůli a představu, jak má vypadat rozloučení atd. Požádal starostu Hnátnice, aby si to vzal na starost.  Pánové se dohodli, ale najednou starostu napadlo: A co když umřu dřív než ty? Milan se krátce zamyslel a pak důrazně řekl:  Nesmíš  musíš mně přežít, hotovo.

V roce 2000 jsem organizovala za Mezinárodní český klub výstup na horu Říp .  Asi půl roku předtím měl Milan ošklivý úraz. Na Tasmánii, kde provozoval mlékárnu a sýrárnu, čistil jakousi nádrž a spadl do ní. Zlomil si kostrč a nohy.  Ale v době před plánovanou akcí Všichni Češi na Říp! Mně z Tasmánie telefonoval a ptal se: Evičko, myslíš, že když chodím o berlích, že bych zvládl ten kopec, ještě nikdy jsem tam nebyl…  Odpověděla jsem, že ano, on přece zvládne všechno.

Přijel, měl už jenom hůlku, ale tu nechal pod kopcem  a statečně ho vyšlapal.

Samozřejmě jsem při mši vzpomínala i na svoji cestu do Austrálie a Tasmánie, kde mne Milan Vyhnálek  provezl a provedl po důležitých místech, obdařil mne bednou sýrů na moje další cesty a nakonec neváhal přiletět z Tasmánie do Sydney, kde jsem se v Sokolovně loučila…

Kamarád, který tady se mnou nadále zůstává…

Mši svatou v kostele sv. Petra a Pavla celebroval populární farář Dr. Zbigniew Czendlik. S Milanem Vyhnálkem se osobně znal a jako obvykle, bylo jeho kázání zážitkem. Zmínil např. to, že nejsou důležité tituly před a za jménem, ale to, zda-li se o člověku, který odchází, řekne: byl to dobrý člověk.

V kostele promluvil hezky i další farář, PhDr.  Jaroslav Šimek, který byl pět let farářem  v Austrálii a dokonce tam vydával Katolické noviny a s Milanem se znal. Nyní působí  v Želivském klášteře.

Samozřejmě, i když Milan nabádal, abychom byli veselí, mši jsem probrečela dojetím.  Nicméně, uklidňovaly mne řeči obou duchovních, že člověk neumírá, ale jen se dostává jinam…

Hezkou řeč měl také ředitel agrární komory pan Žďárský a krásné byly zpěvy a hudba, která zněla kostelem.

A pro ty, kdo by snad nevěděli, kdo to byl Milan Vyhnálek,  který se samozřejmě ku  konci života vrátil do rodné Hnátnice, přidám výňatek z proslovu pana starosty

-ES-

Milan Vyhnálek opustil ve svých 23 letech domov a svoji milovanou Hnátnici i celý podorlický kraj v době, kdy byla neprodyšně uzavřena hranice na západ. Psal se rok 1948.  Podnikavý duch mu nedovolil, aby perzekuce zničila jeho intelekt a elán k vytváření něčeho nového a prospěšného. V té době netušil, že návratu do rodné země se dočká až za dlouhá léta.

Jeho profesí byla mlékařská praxe se specializací na sýrařství. Pro tuto profesi našel největší uplatnění na Tasmánii v Austrálii, kde zavedl výrobu různých sýrů, které tento kontinent neznal. Zvládl i všechny počáteční potíže a postupně jeho sýry byly trhem přijaty v Austrálii, Japonsku i v dalších asijských státech.

Nebyl však zastáncem pouze spotřebního způsobu života. Jeho ideou byla etika, mezilidské vztahy a pomoc člověka člověku. Toto jeho vnitřní přesvědčení jej silně motivovalo při pomoci emigrantům.  Od r. 1964 až do roku 1990 poskytoval finanční pomoc 64 rodinám s dětmi z uprchlických táborů. Od r. 1990 do r. 2003 poskytl grantové studijní programy  i 27 studentům Karlovy univerzity, aby poznali i život na rodinných farmách.

Jeho osoba se stala v převážné části světa velmi známou a uznávanou. Vláda Austrálie mu přála a podporovala v jeho podnikání i sociálních aktivitách. Za svoji činnost obdržel vyznamenání od Anglické královny i Australské vlády. Jeho zásluhou se stalo Československo, později Česká republika a Praha pojmem ve světě známým..

Je nutné říci, že jeho aktivity nebyly jen uskutečňovány v místě jeho působení, ale stále nezapomínal na rodnou obec. Přes veškeré problémy pramenící z totalitní vlády oznámil na sklonu sedmdesátých let  vládnoucím orgánům strany  svůj úmysl opravit v Hnátnici kostel, křížovou cestu, varhany, lavice a posléze vrátit na věž kostela i zvon, který zmizel v době protektorátu. Jeho nezdolný elán se opět potvrdil, svůj záměr uskutečnil v plném rozsahu, zvon byl vysvěcen v červnu r. 1988, stále v době vlády jedné strany. V roce 1994 přispěl finančně i na výstavbu sokolovny v rodné obci. Jeho celé úsilí bylo motivováno láskou k rodné obci, lidumilností a osobní cti. Značné finanční prostředky pak sloužily v jeho vědomí jen jako nástroj k dosažení určených cílů.

Mgr. Pavel Bartoš, Hn

(Foto ES - Milan Vyhnálek ve svém Vombat parku, který na Tsmánii zbudoval)

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012