JIŘÍ MOCEK

je malíř, s jehož díly jsem se seznámila v devadesátých letech. Uvědomila jsem si, že pokud jejich autor neabsolvoval zrovna akademii, dílům to neubírá na kráse a hloubce: jsou hodny vystavování a prezentace, hodny být v soukromých sbírkách po světě. A že jejich tvůrce má za sebou desítky výstav, realizace v interiérech, Cenu Masarykovy akademie umění – po právu. Proto jsme se sešli k rozhovoru.

Pane Mocku, zdědil jste výtvarné nadání po některém z předků? Výtvarné nadání jsem po svých předcích, pokud vím, nezdědil. Ačkoliv si vzpomínám na to, že jsem již po úmrtí svého otce našel na půdě sešit plný veršů, básniček a postřehů, které si otec z dlouhé chvíle zapisoval po dobu vojenské služby (1926-28). Ty texty jsou doprovázeny otcovými kresbami, víceméně naivními. Takže nevím, možná to zrnko talentu je někde tam. Otec uměl taky krásně a pečlivě ořezávat tužky, za což jsem ho jako malý obdivoval. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole jste dělal zkoušky na Akademii výtvarných umění (dvakrát) a nevzali vás (stává se mnohokrát).

Pokud budoucí umělec neprojde tímto vzděláním – jaký na to máte názor?

Myslím si, že neabsolvování AVU – byť mě to tenkrát velmi mrzelo – nebrání tomu, aby ten, kdo má to správné „puzení“ k tvůrčí činnosti, pokračoval a pracoval na sobě a svém výtvarném pohledu na život a svět, který ho obklopuje. A právě jen výtvarné vyjádření odpovídalo mému naturelu. Stavěl jste kulisy ve Vinohradském divadle. V Národním jste vyráběl dekorace, hlavně ve zdejším umělecko-technickém provozu.

Co může přinést taková průprava?

V Národním divadle jsem pracoval několik let. V té době jsem se také poprvé oženil a měl jsem prvního syna, takže z důvodu finančního zabezpečení rodiny. Po večerech, nocích a o víkendech jsem se věnoval svému „umění“. Bylo to velmi náročné. V Národním jsem byl taková „holka pro všechno“ (skladník, kulisák, rekvizitář, nákupčí, opravář aj.). Byl jsem rád, mimo své nezajímavé pracovní zařazení, že jsem mohl „být při tom“ a poznal vynikající a významné výtvarníky a scénografy: J. Svoboda, O. Šimáček, V. Nývlt, Z. Seydl aj. Protože jsem se musel zúčastňovat i scénických zkoušek a generálek, zblízka jsem poznal také mnoho vynikajících herců a režisérů: J. Pivec, K. Hőger, J. Marvan, L. Pešek, M. Macháček, J. Pleskot aj. A ješte se vrátím k mé „pracovní náplni“ v Národním divadle, kdy jsem osobně „donášel“ občas dopisy od J. Voskovce z USA na Kampu J. Werichovi. Byly to dopisy, které přivážel scénograf J. Svoboda, který v té době dělal divadelní výpravy v New Yorku. Ale na mé tehdejší výtvarné vyjádření to v podstatě nemělo vliv. Možná práce s prostorem, nevím.

Jak s tím souvisí zakreslování map v Kartografickém úřadu tehdejší ČSAV? Oproti praxi v divadle byla tato práce svou formou a charakterem jiná?

V Kartografickém ústavu jsem pracoval jako kreslič map přes rok (mezi lety 1967 - 1968). Byla to zajímavá práce, která se zčásti projevila v sérii kreseb a kombinovaných technik, které – jakoby nechtěně – mapovaly mé pocity a myšlenky, které jsem tehdy prožíval. Stejně jako hledáte v mapách, protože mají i význam orientační, já také hledal cestu na mapě mého výtvarného života. Odešel jste z „jistého zaměstnání“ a začal tvořit ilustrace pro noviny a časopisy… Ano, v té době jsem se začal „přiživovat“ ilustracemi v novinách a časopisech – k povídkám, článkům, básním. Takže k volné tvorbě přibyly drobné zakázky pro redakce, ale obojí nebylo možné stíhat. V umělecko-technickém provozu Národního divadla měla tehdy moje pracovní morálka již “bod nula“, což jsem musel řešit. Risknul jsem to – roku 1975 jsem ze stálého zaměstnání odešel na tzv. volnou nohu.

Máte bohatou zkušenost i s výtvarnými návrhy pro obaly gramofonových desek - asi máte rád hudbu? Mají gramodesky své místo i v dnešním světě?

Miluji klasickou hudbu, stejně jako klasickou malbu a souběžně s ní i jazz. Mými favority první kategorie jsou A. Bruckner, G. Mahler, S. Rachmaninov aj. A jazzové P. Metheny, J. Laughlin, Ch. Corea, J. Garbarek, L. Mays aj. Při malování také hodně poslouchám staré české mistry: například Myslivečka, Wranitzkého, Rejchu, Dusíka aj. Nesmím zapomenout na velkého „malého Benátčana“ A. Vivaldiho. Gramodesky (vinyly) se již vrátily a mají opět své místo v dnešním hudebním světě - pro svůj stálý živý zvuk. Ten je v dnešní době přehlušován tzv. zvukovou kulisou na jedno použití, která nás bez vyzvání atakuje skoro na každém kroku. Takže vatu do uší vřele doporučuji. Ticho bude jednou vzácné!

Po první samostatné výstavě roku 1964 vás kontaktovala známá galeristka, paní Anne Baruch z Chicaga: otevírala možnost umělcům za „železnou oponou“ prezentovat se v zahraničí.Byla to náhoda, že vás oslovila? A vzpomenete si na ten pocit?

Nejdřív k výstavě roku 1982 ve Spojených státech v Chicagu v galerii BARUCH, pořádanou prostřednictvím Art Centra, mající monopol na vývoz československého výtvarného umění (tenkrát to ani jinak nešlo). S Art Centrem jsem začal spolupracovat od roku 1978. Přes něj jsem o rok později realizoval první úspěšnou zahraniční výstavu „Na Západě“ v tehdejší Galerii BAUKUNST v Kolíně nad Rýnem, která hlavně prezentovala umělce „Západní Evropy“, ale i výtvarné umění z tzv. Východní Evropy: konkrétně z ČSSR, Polska, Maďarska. Stalo se díky doporučení Jiřího Anderleho, se kterým paní Baruch spolupracovala již dříve. Mimo moji kolekci uspořádala výstavy např. Albínu Brunovskému, Oldřichu Kulhánkovi ad. Pí. Baruch byla evropskou konkurencí k pí. Mládkové, která propagovala a nakupovala naše neoficiální výtvarné umění do Washingtonu – v USA. O tom se ví málo, takže u nás slávu sklízí paní Mládková - leckdy, žel, na úkor paní Baruchové… Ten pocit byl samozřejmě úžasný, ale i zavazující: s tím, že se octnu v takové společnosti, jsem tehdy vůbec nepočítal.

Zachycujete ženský akt netypicky: hledí na hladinu, stoupá po schodech, sedí u kavárenského stolku – tedy akt ve společenském prostředí. Je v tom snad symbolika? Jak se díváte na ženy?

Žena a ženský akt má v mé tvorbě výrazný význam. Vždyť je to věčné téma v dějinách výtvarného umění. Snažím se ho zpracovávat samozřejmě po svém – vyhnout se banalitám a laciné poezii, která tomuto tématu hrozí. Proto vždy hledám takovou formu vyjádření, aby vzniklo určité napětí či kontrast a někdy též přidávám (ne prvoplánovou), ale zakódovanou symboliku. Tím dané téma ozvláštní, podtrhne, vyjádří hlavní výtvarnou myšlenku. A u žen - partnerek mám velmi rád, pokud k mé práci přistupují nezaujatě a poskytují mi to správné zázemí, což bývá i problém. Myslím tím rozpor mezi životem ve dvou a životem s uměním. To nevyřešili jiní mistři, a ani já ne. Takže ženy – Ano, ale s určitým pochopením pro autora a jeho tvorbu! Moje malování je jako věrná žena – milenka, která se mě drží zuby nehty – aspoň zatím… Linky kolejí, zákoutí měst a míst, v propojení se snovými plochami pod povrchy i nad horizonty mohou být hledáním.

Lze je chápat jako vaši cestu/pouť? Kam směřujete?

Ano. Linky kolejí, tramvajové dráty, šlápoty, cesty, rychlé plynutí mraků, motiv poutníka - toť má pouť. A to se všemi zákrutami, obchvaty, zakázanými vjezdy a křižovatkami, které se snažím zvládat, pokud možno s hlavou vztyčenou i za cenu pokusů a omylů. A když se to tak vezme: pokus – omyl je celý náš život. Postavy v různých pozicích, výrazné tváře se objevují ve vašich obrazech i grafikách. Jak dalece se oba výtvarné projevy u vás prolínají? I když nejsem bytostný figuralista, tak mě téma figury – jak v interiéru, tak i v exteriéru láká stále, protože přináší nové otázky a výzvy. Vždyť i my všichni prožíváme náš vymezený život v prostoru, tj. exteriéru nekonečného vesmíru a jen na každém záleží, jak tuto svou „životní navštěvu – pouť“ zvládne. Pokouším se o to vlastně denně v klauzuře (tuskulu) mého ateliéru. S naším daným časovým hendikepem je to nerovný zápas, ale někdy možná i výhoda. Ale mě stojí za to ho každodenně podstupovat a pokusit se tak svou tvorbu posunout zase o něco dále…

Jste díly zastoupen v mnoha institucích a soukromých sbírkách, vystavujete doma i v cizině. Daří se právě vám naplňovat slova „vašeho malíře“ Redona: „…obraz vábí, překvapuje, nenásilně a láskyplně vede k potřebě žít s krásou, povznáší a obrozuje ducha“?

Jestli se mi daří naplňovat jeho slova, nechám k posouzení jiným. Jen doufám, že se mi to občas daří. I když dnešní doba onomu obrození ducha moc nepřeje. Ale ta snaha je povinností každého tvůrce – má ji podstupovat s nadějí, a to do konce svých dnů tady. Někdy se mi zdá, že je to krásně krutá „marnost nad marnost“, že lidé touží po něčem úplně jiném.

Co byste si přál pro sebe a pro druhé v roce – v němž stojíme pravděpodobně na prahu určitého probouzení – především ducha?

Pro sebe a blízké si především přeji dobré zdraví a kondici. Zdraví je základ, dobrá kondice předpoklad k jakémukoliv dobrému výkonu, nejen tedy k umění. Ono Probuzení ducha je v každé době dlouhý a pomalý proces, značně ovlivňovaný i vnějšími vlivy – války, epidemie, přírodní katastrofy atd. Proto si važme každého dne, do kterého se probouzíme. Čas kvapí a jsme jen lidé smrtelní. Tento rok se změní opět pouze číslice na konci. A to ostatní záleží jen na nás a na přízni vrtkavé štěstěny. A zachovat si zdravý rozum je v naší „post době“ již také vzácnost, která se tzv. „nenosí“. Protože všechny ty „ideologie“, které nás bohužel také atakují (samožřejmě, že to vždy s námi „myslí dobře“) ať jsou zprava, zleva, zeshora i zesdola, zdravý a nezaujatý (svobodný) pohled vylučují. A pokud nás nepohltí a tím pádem nezadusí „nové“ technologie plus média a k tomu neztratíme soudnost, zbude naděje. A já věřím, že ji stále máme.

Za rozhovor autorovi – s krásnou nadějí děkuje Olga Szymanská