Od stability k virtualitě

Po výstavě Theodora Pištěka představuje Národní galerie ve spolupráci s Galerií Zdeňka Sklenáře dílo sochaře Huga Demartiniho. Oba autoři vyšli z generace, která se výrazně prosadila na české výtvarné scéně. Oba pojilo dlouhodobé přátelství.

Osobnost

Hugo Demartini, jehož italského předka pozval Rudolf II. na svůj pražský dvůr, se narodil roku 1931 v Praze. Po vyučení a praxi u renomovaného kamenosochaře O. Velinského studoval na pražské Akademii výtvarných umění u prof. J. Laudy. Po návratu z vojenské služby v Brně, kde poznal sochaře V. Makovského, se věnoval portrétu a drobné figurální plastice. Na léta studií reagoval plošnými, kresebně črtanými reliéfy s biblickými náměty, geometrickými kresbami, kolážemi-studiemi k abstraktním reliéfům. Spřátelil se s malířem B. Dlouhým, s T. Pištěkem a K. Neprašem, s nimiž založil volné sdružení Paleta vlasti. Plošnost – umožnila Demartinimu hlavní malířský a reliéfní projev doby informel opustit. Začal tvořit sádrové reliéfy otiskovaných předmětů, např. cyklus Červené reliéfy -1962. Scházel se se skupinou kolem Jiřího Koláře, seznámil se s umělci seskupení Křižovatka. První samostatnou výstavu měl v Praze (1963), po níž následovaly desítky dalších doma i v zahraničí.

Osobitost

Demartini začal pracovat s kovem. Výchozí tvar – polo/koule: úplná či částečná, černobílá či barevná. Umístěna na neodlišenou plochu či protikladné pozadí, zdůrazňovala proměnlivost struktury v technické civilizaci. Tím, že sádru nahradil chromovaným tombakovým plechem, dosáhl umělec originálních plastik-objektů: zrcadlovými povrchy jako by vsávaly diváka i s okolím. Vkládáním objektů do oranice vznikala "druhá příroda", zrcadlící tu skutečnou, nazvány tvůrcem Akce v přírodě a Akce v prostoru (1968-1969). Vyhazované hůlky, trubky, čtverečky apod., z nichž při letu a dopadu vznikaly seskupení-konstelace (zachycované fotograficky) byly pojmenované Demonstracemi. Nad tvorbou z polo/koulí, trvající do roku 1974, demonstrativní díla převážila, trvala do devadesátých let. V Projektech, např. Mimo vymezené místo, vycházel Demartini z od/padlých částí. U Modelů sestavoval skříně z organického skla s minimem prvků uvnitř – postupně se zvětšujících, až z prostoru vystupují či sklem prostupují. A Místa, která můžeme vnímat jako neznámé lidské výtvory nebo meditace a mýty, jsou podobné dílům např. A. Šimotové – jsou svědectvím o hledání smyslu umění i smyslu vůbec. Umělcův tvůrčí potenciál přinesl zvětšené modely jednoduchých tvarů v horizontálních reliéfech, připomínajících opuštěná místa se zbytky staveb. Téma pochmurných a zmarněných rozpadajících se útvarů – jako odkrývání dávných základů při archeologickém průzkumu. Po rozměrných sádrových objektech s minimem tvarosloví přišly nakonec sochařské instalace těchto objektů. Umělec zemřel v roce 2010.

Výstava

Zahrnuje dílo Huga Demartiniho od roku 1956 až do devadesátých let, a to všech důležitých období jeho tvorby. Zdůrazňuje umělcův originální přínos českému i evropskému sochařství, který je důkazem autorovy odvahy k experimentu. V zajímavých a nečekaných proměnách ukazuje vývoj, jímž bravurní sochař prošel. Je důkazem jeho nezměrné invence v přístupu od sochařské stability k virtualitě objektu.

Výstava "Hugo Demartini /...a měl rád ženy" doprovází obsáhlý katalog. Otevřena ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze – do 28. 7. 2013.

Foto: Demostrace v prostoru, 1968

Olga Szymanská