Zora Šemberová

3 2013 Rozhovory česky

Úžasná umělkyně a žena Zora Šemeberová by se 13. března dožila sta let. Umřela, bohužel loni na podzim v Adelaide, v Jižní Austrálii, kde mnoého desítek let žila. Měla jsem štěstí se s n í seznámit (píšu o ní ve své knížce Za našimi v Klokánii, a také o autorce tohoto rozhovoru Dagmar Balcárkové). Fotografii vytvořila reportérka Vlasta Lazu v Národním divadle před několik lety, kdy dostala paní Zora po zásluze ocenění.

Byla to krásná neděle; slunečný den, mírné teplo, jako by ani nebyl červenec – první ze zimních měsíců australského kalendáře. Zastavila jsem se u dveří jedné z vilek v odlehlé ulici v Clapham, a srdce se mi rozbušilo: Dnes tedy! Po více než půlce století se mi konečně splní přání dětských let z doby, kdy jsem se neobratně pokoušela o první taneční krůčky v balení škole Ivo Váni Psoty při Zemském divadle v Brně. Uvidím slavnou Zoru Šemberovou! Bude se mnou mluvit! Tehdy pro nás, děti v Psotově škole, znamenaly sólové baleríny totéž, co princezny z pohádek. Dnes to skutečné osobní setkání bude pro mne velikou ctí.

 

Z vily zněla hudba – Maria Callas zpívala své árie z Tosky – a já jsem se přistihla, že mám docela trému, i když už jsem dnes babička, která překročila šedesátku. A pak stála přede mnou dáma laskavé tváře, ušlechtilých pohybů a přívětivého chování. Paní profesorka dr. Zora Šemberová. Moje počáteční rozpaky byl tytam, když mne mile pozvala dál, a začala se mnou nenuceně povídat. Pomalu, lehce, krůček za krůčkem, jako když kráčí víla, mne zavedla do světa vzpomínek, který se začal odvíjet před mým duševním zrakem jako pestrý kaleidoskop živých barev.

 

„Já měla překrásné dětství,“ s úsměvem vypráví paní Šemberová, stále ještě přízvukem vyškovské rodačky, kterým jakoby pohladila mne – rozenou Brňanku. „Pocházím z učitelské rodiny, byly jsme tři děti, sestra, bratr a já. Naše rodinné soužití bylo naplněno upřímnou láskou, tatíček a mamička nás všechny bezmezně milovali. To mělo samozřejmě ohromný vliv na náš vývoj, a já dodnes, díky svým drahým rodičům, mohu – jak já tomu říkám – „přispívat do svého citového slovníku“. Činila jsem tak po celý život, a toho, co jsem do toho slovníku shromažďovala, jsem pak mohla včas potřeby použít. Míním tím své role – schopnost citově vnímat znamená sžít se s charakterem, který vytvářím – sžít se s ním hluboce a pravdivě  a nenechat ten cit usnout. Já jsem nikdy nemusela city předstírat, já jsem své role nehrála, já je žila! Já jsem přímo chrlila své city na jevišti! Jedině pokud umělec sám takto cítí, může své diváky natolik zaujmout aby i oni byli schopni citově vnímat, aby soucítili – takže já se svým způsobem vyprovokuji k jejich vlastní tvůrčí činnosti tím, že jim umožním, aby v duchu tvořili se mnou. To je moje krédo!“

 

Již jako dítě vystupovala nadaná Zorenka v malých baletních rolích. Cesta ke slávě vedla přes ty počáteční amorky a trpaslíčky, a později sborový tanec. Prakticky vyrůstala v divadle, které bylo první „školou“ pilného děvčátka. Jako jedenáctiletá začala studovat tanec v baletní škole Jaroslava Hladíka v Brně. V patnácti letech již byla řádnou členkou baletu Zemského divadla v Brně, kde zároveň pokračovala ve studiu klasického tance a v sedmnácti odcestovala do Paříže, kde se po dva roky věnovala studiu klasického baletu u Olgy Preobaženské, a i později se do její školy příležitostně vracela ke konzultacím. Po návratu z Paříže se stala sólistkou Zemského divadla v Brně. Z mnoha rolí té doby uvádím aspoň ty nejhlavnější:

Ve zpívaném baletu Bohuslava Martinů Špalíček tančila roli „panny“ v závěrečné baladě Svatební košile, kde partnerem byl tanečník a choreograf Emerich Gabzdyl, který tančil „Umrlce“. V Hrách o Marii, rovněž od Bohuslava Martinů, vytvořila roli „Mariken“, s partnerem Gabzdylem v roli „ďábla“. V Marnotratném synu od Prokofjeva tančila „svůdnici“, a titulní postavu vytvořil opět Emerich Gabzdyl.

V Glierově Rudém máku, který měl premiéru v Brně v roce 1935, tehdy pod názvem Makový květ, vytvořila roli čínské tanečnice Tao Choa. V Respighiho Belis tančila roli „bujného ptáka Fénixe“. V Baranovičově Nosáčkovi vytvořila roli „děvčete“.

 

Nyní již známá a slavná sólistka odjíždí Zora Šemberová opět do zahraničí, tentokrát se chce věnovat studiu výrazového tance ve škole Hellerau v Laxenburgu u Vídně, pod vedením Rosalie Chladek.

 

„Studium u Rosi Chladek mne úžasně ovlivnilo na celý život. Rosi mi otevřela okno do mých vlastních pocitů, a tím mi ukázala, co opravdu cítím a co ne, co je pravdivé a co ne,“ říká paní Šemberová. Tři roky studia v Hellerau ji seznámily s moderním pojetím výrazového tance a choreografie, a tyto znalosti jí umožnily důkladnější chápání nejnovějších směrů tanečního umění a zdravotní gymnastiky. Byly též užitečné v době, kdy se věnovala studiu lidového tance na Moravě a na Slovensku. Na toto období vzpomíná paní Šemberová velice ráda:

 

„Studium lidových tanců mne uchvátilo. Na Slovácku mne lidé zasvětili nejen do tanečních forem, ale především do etiky lidové kultury. A to mne tak ohromilo, že jsem si řekla: Ježíšmarjá, Zoro, ty tak lžeš na tom jevišti! Musíš se podrobit „očistě“! Protože jsem měla silně vyvinutý smysl pro baletní manýrismus, probírala jsem si, co chci říci, ale opakovala jsem si výraz podle hudby tak dlouho, až jsem zachytila ten pravý pocit, a potom jsem tím naplnila taneční formy. Zde byla mojí velkou učitelkou pražská docentka Jarmila Kröschlová, která se mnou konzultovala principy pohybu. Radila mi, vysvětlovala. Kdysi jsem redigovala v Praze její knihu Výrazový tanec, a když jsem se pak po letech octla v Austrálii, věřila mi natolik, že mi poslala svoji dosud nevydanou knihu, a naše konzultace pokračovaly na dálku.

 

Po návratu z Rakouska pokračovala paní Šemberová v brněnském divadle v četných rolích jako sólistka, uznávaná nejen pro svoji vytříbenou techniku, ale především pro vynikající výrazové prostředky a neobyčejně bohatý citový fond. Byly to náročné role: „Smrt“ v Novákově Signorine Gioventu, „slepice“ v Respighiho Panstvu na dvoře, „mlynářka“ v de Fallově Třírohém klobouku, ale hlavně překrásná „Julinka“ v Prokofjevově Romeu a Julii, v choreografii Ivo Váni Psoty, který jako partner paní Šemberové tančil roli „Romea“. Světová premiéra Romea a Julie se konala v Brně v roce 1938. Ivo Váňa Psota dokonce Prokofjeva osobně znal a usiloval o to, aby Mistr byl přítomen při premiéře, ale to bylo pro něho v době nástupu fašismu velmi nebezpečné, proto byl Prokofjev nucen svoji účast odříci. V tehdejším Sovětském svazu se premiéra Romea a Julie konala až v roce 1940. O brněnském provedení Romea a Julie paní Šemberová vypráví:

 

„Ivo Váňa Psota vždycky prosazoval tradiční přístup ke klasickému baletu a chtěl, abych dělala „Julinku“ na špičkách. Já jsem „Julinku“ cítila jinak, podle tohoto citu bych se byla ráda řídila v jejím podání, ale vzhledem k velmi přísným zásadám klasického baletu jsem si nemohla dělat, co jsem chtěl, a moje chování by tehdy bylo posuzováno jako „kacířské“. Ale nakonec to dopadlo dobře; Psota ocenil moji techniku a souhlasil, abych si sóla dělala podle své vlastní choreografie, ale ostatní se podřídí choreografii jeho. Brněnská premiéra Romea a Julie měla obrovský úspěch.“ Tehdy se v divadelním světě říkalo, že Zora Šemberová je pro roli „Julinky“ přímo stvořená!“

 

Další umělecký vzestup paní Šemberové vedl do Národního divadla v Praze. K sólovým baletním vystoupením přibylo mnoho dalších funkcí. Od roku 1945 byla paní Šemberová zástupkyní šéfa baletu. Byla rovněž jedním ze zakládajících členů tanečního oddělení při Státní konzervatoři v Praze. Za rok nato byla jmenována členkou komise Svazu československého herectva pro kvalifikační zkoušky nově příchozích tanečníků. Stále častěji se uplatňovala jako choreografka, a to nejen v Národním divadle v Praze, ale i v mnoha evropských střediscích.

 

K této bohaté činnosti přistupuje ještě rozsáhlá činnost pedagogická, kterou vlastně započala již v Brně ve vlastní škole rytmické gymnastiky a uměleckého a klasického tance. V Praze pak působila na konzervatoři jako profesorka tance lidového, později jako vedoucí profesorka tanečního oddělení se zaměřením na studium klasického tance a výrazu. Po dva roky byla pak lektorkou dramatické fakulty pražské Akademie múzických umění. Přispívala též literárně různými články ve svém oboru, a přednáškami v rozhlase a později v Československé televizi. Kromě toho byla uměleckou poradkyní četných organizací a spolků v Československé republice.

 

Pozoruhodné taneční role v pražském období paní Šemberové byly: Lašské tance Leoše Janáčka v inscenaci vynikajícího tanečníka a choreografie Saši Machova. Pohádka o Honzovi, role „dívky“ v Noci na Lysé hoře. V Maklakiewiczově Cagliostru, rovněž inscenovaném Sašou Machovem, vytvořila postavu „Zoši“, partnerem byl Oldřich Stodola. Znovu vystoupila v Glierově Rudém máku, nastudovaném v novém, moderním pojetí Saši Machova.

 

V roce 1950 měla premiéru Popelka, která v Machovově úpravě měla hned napoprvé 62 repríz. Později byla dvakrát obnovena, a její představení definitivně skončila až po 17 letech – v roce 1967. Paní Šemberová zde vystoupila ve dvojí odlišné roli „Kyvadla“ a „Španělky“.

 

V choreografii Saši Machova podala paní Šemberová znovu roli „Julinky“ v Romeovi a Julii. Za tuto inscenaci obdržel Saša Machov v Národním divadle v Praze první cenu.

 

Snad nejnáročnější a nejvíce psychicky vyčerpávající rolí paní Šemberové byl půlvečerní balet Zbyňka Vostřáka, „Viktorka“. Byl uveden opět v choreografii Saši Machova, a partnera paní Šemberové, „Černého myslivce“, vytvořil Oldřich Stodola. Paní Šemberová studovala roli Viktorky tak pečlivě, že se dokonce radila s lékařem – psychiatrem o Viktorčině duševní nemoci, aby dokázala co nejpravdivěji vyjádřit fyziognomií i pohybem psychický stav, v němž Viktorka nakonec již žila mimo tento svět, uzavřená do halucinací svého chorého mozku. Za strhující provedení Viktorky dostala paní Šemberová v Národním divadle 1. cenu.

 

Zora Šemberová a Saša Machov byli pilířem tehdejšího baletu pražského Národního divadla. Jeden druhého si velmi vážili, vzájemně se respektovali, učili, konzultovali, a vyprovokovávali k vrcholným výkonům. Předčasná smrt Saši Machova, který se stal obětí komunistické zvůle, znamenala pro Národní divadlo v Praze nenahraditelnou ztrátu.

 

Velkým přínosem byla rovněž spolupráce s divadelním a filmovým režisérem a autorem, Alfrédem Radokem, laureátem státní ceny. Byl zakladatelem Laterny Magiky, v níž byla paní Šemberová tři roky choreografkou a vedoucí baletu.

 

A čas se naplnil – poslední vystoupení paní Šemberové ve Spartakovi bylo již ve znamení loučení s vlastí. Na pozvání australské vlády odešla z Československa jedna z nejlepších charakterních tanečnic v celé historii českého baletu, aby přednášela na dramatickém oddělení Flinders University v Adelaide. Z mnoha titulů a vyznamenání, které doma získala, zmiňuji se pouze o těch nejvyšších: Zlatá medaile baletních sólistů, vládní vyznamenání za vynikající práci, titul zasloužilé umělkyně, udělený ministerstvem kultury. Přitom je třeba si uvědomit, že tato žena nebyla členkou Komunistické strany, ani se nikdy v době totalitního režimu politicky neexponovala. Vše, čeho dosáhla, nebylo nikdy z protekce, ale vždycky jen za pilnou, houževnatou a obětavou práci.

 

V jejím srdci bylo tolik lásky, že jí dokázala zahrnout jak svoji rodinu – manžela lékaře a dceru, tak i své příbuzné, své kolegy a své studenty, kteří ji měli rádi, i když byla přísná a nesmlouvavá. Jeden z nich, Jiří Kilián, jí věnoval svoji práci – balet Ariadne – na památku.

 

Vpád ruských vojsk do Československa rozhodl natrvalo o osudu této neobyčejné ženy. Šťastně sjednocena se svou dcerou, rozhodla se, že v Austrálii již zůstane natrvalo. Jedna etapa, naplněná láskou, krásou a nevšední pílí, skončila, a druhá, stejně obdivuhodná a krásná začala. Paní profesorka Šemberová začala znovu přednášet studentům na univerzitě! I u protinožců vychovala hodně pozoruhodných talentů. Jedním z nich je vynikající australská režisérka Gayle Edwards, která se proslavila hlavně režií Kouzelné flétny, muzikálu Les miserables a dílem Nixon v Číně.

 

V letech, kdy většina žen je již v důchodu, založila paní Šemberová The Australian Mime Theatre v Adelaide a stala se jeho uměleckou ředitelkou.  Za dva roky nato působila jako umělecká ředitelka holandského Nederland Danse Theater. V šedesáti šesti letech dosáhla doktorátu na Flinders University of South Australia.

 

K osmdesátinám obdržela pozvání k návštěvě Národního divadla v Praze, již ve svobodné České republice. Zde jí byla slavnostně předána zlatá plaketa čestné členky Národního divadla. Tohoto vyznamenání se kromě paní Šemberové dostalo pouze herečce Vlastě Chramostové, známé svým protikomunistickým postojem.

 

„Já jsem si v moderním výrazovém tanci postupně vytvářela svůj vlastní styl; jak jsem tu muziku cítila, jak jsem ji slyšela, jak vyžadoval výraz nebo obraz, tak jsem to zlidšťovala a zhudebňovala. „Rosalie Chladek, Bohuslav Martinů, Bohumír Hrdlička, Alfréd Radok a Jarmila Kröschlová – to byli hlavní lidé, kteří podstatně ovlivnili můj umělecký život. Podstatu, kterou checš odhalit v umění, pořád zkoumáš, proč je to tak? Nedozkoumáš se všelijakých psychologických rozporů a krizí, pokud s mozkem nezačne spolupracovat instinkt, nu, a ten když chybí, ... pak nejde o lidi s opravdovým smyslem pro umění, ale o ty, které lze nazvat „suchými akademiky“. Vyjadřují se komplikovaně, jsou plni sebe, ale chybí jim instiknt, a proto nejsou schopni přijímat; jsou také příliš zaměstnáni sami sebou, koří se své vlastní velikosti. Naproti tomu, tak moudří lidé, jako Masaryk, Čapek, Havel – ti mluví jasně, srozumitelně, a hlavně s naprostou upřímností i ve věcech nepříjemných! A jedině umělec pravdomluvný a k sobě přísný má co nabídnout, jedině takto lze zkoumat tu podstatu v umění; to je ta pravá spolupráce, založená na vzájemném respektu.“

Po cestě domů jsem přemýšlela o celém zajímavém rozhovoru, který ve mně zanechal pocity nadšení a obdivu. Měla jsem možnost hovořit nejen s velkou umělkyní, ale také s krásným člověkem, který učinil svým posláním rozdávat lidem krásu, moudrost a lásku.

S paní Šemberovou rozmlouvala Dagmar Balcárková, F.A.I.H.A