Velikáni našich dějin

Vybavuji si ten modrý hřbet zcela zřetelně: kniha Jaroslava Kosiny Velikáni našich dějin (první vydání 1926) stála v dolní levé části knihovny a byla trochu vyšší než knihy kolem, takže mi vždycky dalo trochu práce dostat ji ven – překážela tam dřevěná drážka pro přední zasouvací skla. Velikány jsem přitom vyndávala dost často, hlavně abych je porovnala s tím, co nám vykládali v dějepisu ve škole. Když jsem mnohem později likvidovala byt po rodičích, téměř celá knihovna šla do antikvariátu. Asi si ale onoho průvodce svého dětství  nostalgicky znovu koupím.

Vzpomněla jsem si na něj proto, že jsem se teď párkrát zatoulala do české minulosti. Poprvé to bylo před deseti dny v Muzeu hudby, kam jsem byla pozvána na křest knihy Antonín Dvořák od významného německého muzikologa Klause Dögeho. Úvodní proslovy řečníků z hudebního světa mě tak upoutaly, že jsem si životopis začala netrpělivě prohlížet už v tramvaji na cestě domů. Je to pozoruhodné dílo – přitažlivě čtenářsky napsané, bohatě ilustrované  (dokonce i s notovými záznamy) a zároveň opatřené veškerým vědeckým aparátem včetně chronologie, rejstříků a seznamů zkratek. Jsou zde i překlady dosud nikdy česky nevydaných Dvořákových rozhovorů pro anglický a rakouský tisk. V létě si životopis přečtu soustředěně, ale už vím, že budu nadšená. V závěrečném zamyšlení například Döge dokládá, že Dvořák nebyl jen „prostým českým muzikantem“, nýbrž i sebevědomým světovým umělcem, nepochybujícím o svém poslání. Ani pokud šlo recepci jeho díla či v otázkách finančních nebyl žádný naivka.

Pět dní nato jsem strávila podvečer opět v 19. století, na „vítání“ útlounké knížky Mileny Štráfeldové, Dora: Monolog dcery Boženy Němcové (nakladatelství Práh). Tato koláž umně sestavená z dopisů, vzpomínek a literárních úryvků vznikla u příležitosti loňského 150. výročí úmrtí „Naší Slavné Spisovatelky“ – premiéru však měla již v říjnu v divadle Na Palmovce jako monodrama Osamělé večery Dory N. Na pozoruhodných 48 stránkách ožívají členové fascinující rodiny Němcovy jakoby pod dotekem magického proutku a o svých trápeních, zoufalstvích, ale i nezdolnosti osudu navzdory k nám promlouvají naléhavě osobně.

A předevčírem jsem se při sledování první části vynikajícího filmu polské režisérky Agniezsky Holland Hořící keř  posunula do ledna 1969. To už byl návrat do vlastní minulosti. Tehdy jsme s budoucím manželem přišli krátce po Palachově vzplanutí k sv. Václavovi, kde bylo možná dvacet lidí, teprv se to začínalo rozkřikovat, byla lezavá zima a trochu sněžilo a na dolní obrubě pomníku ležel Palachův dopis. Zvedla jsem ho a nahlas ho přečetla hloučku kolem. Na pohřbu o pár dní později jsem měla pocit, že kdyby padl na zem špendlík, všichni to uslyšíme...

Za čtyři roky si připomeneme 80. výročí úmrtí TGM a za sedm let bude 170. výročí jeho narození. To je za chvilku, a já doufám, že se už pilně připravují mistrovské životopisy a třeba i zásadní výpravný film, jako třeba nedávný americký Lincoln. A nejlepší by bylo, kdyby se na tom podíleli i tvůrci zvenku, neboť pohled zvnějšku české kotliny bývá veskrze užitečný.

Ve svém březnovém dopise podám zprávu o festivalu Americké jaru. O prezidentské inauguraci se jistě dočtete jinde. Přeju co nejpříjemnější předjaří.

28. února 2013