Odchází papež celé západní kultuře ?

2 2013 Aktuality česky

Právě jsem  shlédla v tv  film o Etiopii. Tato africká země žila po celé věky s mírumilovným soužitím  křesťanů (těch bylo nejvíce), židů a muslimů (těch bylo nejméně). Později se to měnilo a hlavně v minulém století začala prudká rozpínavost muslimů. Přibývaly mešity, přibývalo útoků na křesťany, přibývalo fundamentalistického pojetí muslimského náboženství a agrese. Křesťanům byly usekávány ruce i hlavy. A to už nebylo v minulém století, ale stalo se to v roce 2006 a 2007. Ve filmu se říká, že více než 90% je nyní oproti dřívějšku snad ve všech afrických zemích muslimů. V Etiopii si bohatí muslimové kupují za peníze mladé lidi, které pak nutí přestoupit na muslimkou víru.

A včera jsem dostala zajímavý článek od naší australské čtenářky. Je určen nám, ale i Sokolskému věstníku v Sydney, který vyjde tiskem.

-ES-

Když všechny noviny, nejen internetové, ale i televize a rozhlas se zabývají nečekaným odchodem papeže Benedikta XVI, není možné se nad těmi informacemi nezamýšlet. Nejvíce mne zaujaly informace z článků pana Benjamina Kurase. Jeho články nikdy nemíjím a v naší domácí knihovně je pěkná řádka jeho knih.

Přivedlo mne to až  k mému dětství. Moje maminka byla napůl židovka a z druhé půle patřila k potomkům Jana Sladkého Koziny. Od svých čtrnácti let ale vyrůstala v církvi českobratrské evangelické. V té jsem byla pokřtěna i já. V době druhé světové války, protože do českobratrského kostela to bylo dosti daleko, požádala maminka pana faráře z kostela sv. Filipa a Jakuba na Zlíchově, zda mě smí vodit do jeho kostela, nechtěla,  abych vyrůstala bez víry. Pan farář souhlasil a tak s dalšími kamarádkami z naší ulice ve vilové čtvrti pod Dívčími hrady a nad Zlíchovem, jsem do kostela pravidelně chodila.

Po válce jsme potom s maminkou již začaly jezdit do českobratrského kostela. Tam byl tehdy pan farář Jan Kučera. Byl to on, kdo pomohl k útěku manželu dr. Milady Horákové. Bolševici mu to neodpustili a dostal za to pobyt v Jáchymově. Chodíval nás celá léta navštěvovat a tak když se vrátil z Jáchymova, opět přišel na návštěvu. Doprovázela jsem ho k tramvaji s velikou kyticí šeříku. Nesměl již kázat, ale když zemřel můj otec, promluvil na jeho pohřbu jako přítel rodiny. Později mi psával až do své smrti dopisy do Austrálie.

Nechodívám do kostela, ale jsem jistě věřící, nemohu přece nikdy zapomenout na toto vše, co jsem napsala a také na maminčino – co to děláš, to se přeci nedělá, Pánbíček to všechno vidí.

A potom přijdou články pana Kurase a ty mě doslova vyděsí. Chci věřit, že pan Kuras jistě dobře ví co píše.

„Důkaz, do jaké hloubky vnitřní krize církve pronikla, poskytly záběry z papežova setkání s německými biskupy, sledující vetchého staříka s laskavou tváří, jak prochází s nastavenou rukou podél řady seřazených biskupů, z nichž jeden po druhém mu odmítají ruku stisknout a nepohlédnou mu do tváře. Hádat, z jakého ideologického problému takový rozkol mohl v tradičně ukázněném kléru vzniknout, je možná méně důležité než otázka, kam se v něm poděla prachobyčejná lidská slušnost a zdvořilost.“

Hraje zde roli také multikulturalismus a věčné ustupování  zlu ? Všichni  jsme jistě během svého života potkali lidi a nemuseli to být muslimové, kterým podaná ruka byla jen další pobídkou k opětnému útoku?

„Papež Benedikt z důkladně prostudované historie křesťansko-islámských vztahů vyčetl, že jakmile je islám na válečné stezce, je neusmiřitelný a každý pokus o smíření vnímá jako protivníkovu slabost a důkaz své moci.“

A pan Kuras pokračuje: „Na rozdíl od svého předchůdce si také z historie spočítal, že ve srovnání s tisíciletými nepřetržitými útoky islámu na Evropu, s plundrováním měst a odvážením milionu Evropanů do otroctví, byly křižácké války titěrnou reakcí, která vydržela pouhých osmdesát let.

To se možná Benedikt snažil sdělit světu, když 20. prosince 2012 oznámil kanonizaci 813 mučedníků z Otranta – která většině komentátorů unikla jako možná příčina rozkolu v katolickém kléru. V Benediktově oznámení jejich kanonizace jsou označeni za "mučedníky víry". Otrantský masakr nám proto stojí za to si připomenout. Udál se v roce 1480 za turecké námořní invaze do jižní Itálie, o síle 130 lodí a 18 000 ozbrojenců. Město se ubránilo dva týdny. Padlo 12 000 Otranťanů a obyvatel sousedního venkova. Dalších 5000 bylo odvlečeno do otroctví. Posledních 813 se uchýlilo do katedrály se svým stařičkým arcibiskupem na modlitby. Tam jim Turci dali na vybranou: přijetí islámu, nebo smrt. Všichni do jednoho odmítli. Osm set jedenáct jich skončilo s useknutou hlavou. Arcibiskup a velitel posádky byli za živa rozsekáni na kousky a arcibiskupova useknutá hlava nabodnutá na kopí byla vystavena ve městě. Katedrálu si Turci proměnili ve stáj pro koně. Otranto se stalo tureckou základnou na italské pevnině a Italům trvalo rok, než je osvobodili.“

Pan Kuras se dále ve svém článku obává, že kanonizace obětí masakru, která byla původně plánovaná na květen,  ale nyní se prý hovoří o jejím odkladu na říjen, se možná nebude konat.

Poslední věta článek dokonale uzavírá :

„A nedokáže-li západní civilizaci bránit největší křesťanská instituce, pomáhej nám všem Bůh.“

Myslím na Pána Boha nejenom při pohledu na svá tři pravnoučata ale na tu všechnu lidskou drobotinu, kterou potkáváme v nákupních střediscích a v duchu se za ně modlím.

Jana Reichová

K obrázku:

Nevím, proč se ta ženská tak naštvala. Jen jsem jí řekl, že má tři krásné děti…

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012