Čas pro Poezii:

Alena Klímová 2 2013 Kultura česky

Motto:

Patrně nepoznáme v našem „Velkém Putování“ nic úchvatnějšího než je Smaragdová planeta…  jménem Země. Nepoznáme ani geniálnějšího Architekta Bytí, než je její i náš Stvořitel. Věřme tedy, že až se stane naše obdivování jeho Díla BEZDECHÉ, bude se šťastné Poznání rovnat našemu nekončícímu ÚSMĚVU!

 

Ochranné Sítě…

Kdo jen mi to uvěří

že jde skvěle nad oblaky létat

bez křídel a bez peří

 

Kdo jen mi to uvěří

že jde měkce padat

do hebkého klína jako do peřin

 

Že jde padat jako žití lačné dítě

a vzlétat jako okouzlená stařena

co pod sebou má rozprostřené Sítě…

BO.

 

Adoptujte Básníka!

 

Ten chuďas, starý básník

před opičí klecí sklesle stál

a ne a ne se plodně zasnít

protože se o budoucnost „Díla“ bál

 

Stál vratce a mříže klece tisknul na čelo

Snad se styděl před opičí „Celebritou“

jak mu v břiše hlady kručelo

Záviděl té, která byla beze snahy „sytou“

 

Přečetl si na cedulce v rohu klece

kdo zvířeti zabezpečil blahý život adopcí

a ta v kleci divila se co že je to za snílka?

Vždyť jen blázen adoptuje hladového Básníka!

Možná by on hlavu sklonil, sundal čepici

a pak by se rovným dílem o banány…

dělil s  o p i c í

 

KOBRA

 

Brázdění… Vladimír Stibor

 

Jednoho dne mi došlo,

že nemiluješ soutěsky.

Ústí v hrdle,

když střep odlamuje vítr

a přenáší berberská pírka z ptáků

trhaných černými lvicemi.

 

Nevěděl jsem,

že noříš ruce do jejich útrob

a jemným stiskem

zahříváš oční důlky.

 

xxx

 

Smáli se na nemocniční chodbě,

lékaři a potom už ozvěna

o francouzských holích.

Slečno,

už se nevracejte,

všechno jsme vám vzali,

příště vám nemáme co uříznout.

Celou cestu domů nemluvila,

pak celé dva měsíce.

Přidržovala se zdí,

ve dne v noci se chvěly.

 

 

Zlaté šupiny… BO.-žena

Ach, to není klam, já jistotu v srdci mám

že až budu TAM, v tom „Bílých“ zázemí

kde vládne Klid a Krása… Láska výsostná

že zatoužím znovu slétnout na Zemi…

 

Tam, kde pryskyřicí voní lesů vznosné sloupoví

kde drobounkými dětmi naplněn mám klín

tam, kde bez křídel já nad bojišti létat smím

sama sebe v hmotném těle dopovím…

 

Však jestli Láska k lidem je mou chybou

tak mi prosím, chápající Bože, odpusť…

Ale jestli mám být němou Zlatou Rybou

co jenom dýchá verše smutným pro štěstí

ráda skočím z výšin „Bílých“ třeba do špíny

abych na Zem rozsela své zlaté šupiny…

 

Kamenicí…

Olga Szymanská

 

Moc daleko k náměstí

Od kostek celá bolím

 

Od zaťatých pěstí

Vzhlédnout se bojím

 

k balkónům, výklenkům,

vzdušným plastikám.

 

Jen v siluetě kostela

Spatřím úsměv.

 

 

 

 

Pod peřím hlad

nahrává

hašteřivosti zobáků

Narůžovělý led zpívá

své dávné písně

V nízkém slunci krouží

černou hladinou

v protisvětle se blíží

spousty různých siluet

Já táhnu

zrní, kusy chleba

a strach

aby ta píseň

náhle nebyla až příliš tenká

a nevznesla mě do oblak

Z knihy „Ruka plná zpěvů: Světlana Slovanová Souboj se Světlem…

 

Bezměsíčný hábit noci

všechny predátory zahalil

V takovou dobu je svět příliš malý

tíží zvěř po obou bocích

chybí mu genius loci

Tma se mi sápe po hrdle

ač vím, nikdo mi nemůže ublížit

přesto se chová leckde zvrhle

oči mé přehnaně tíží

Hledím jí v ústrety za mříží

Zrak můj však Světlo dráždí

nechci se spálit jak můra

To Světlo přece i vraždí

před ním se neskrývá

textura temnoty

před ním couvají

se Světlem o kořist smlouvají

Na stole mi září

křišťálová vázička s travinami

Díky Světlu...

……

Stát se králem prchajících větrů

a živit se máváním svých křídel

Prchat věčně odtud... odevšad

a vědět

Stát se králem prchajících větrů

a prchat před svým stínem

i před stíny cizími

když  příliš křídla zastíní

 

Kdesi v Neznámu

které čeká na tlukot lehkých křídel

na zvlněný vzduch

na odlehčení vlastních perutí

stát se králem prchajících větrů

a hrát na křídla

Nad každým pádem mávnout křídly

a bez zemské přitažlivosti

obklopit celou Zem...

 

Zářící zázrak epifyzy…

(aneb spojení s Kosmem)

 

Dozajista za to může zrnko – útvar maličký

co se skrývá v lebce, nedaleko za víčky

že rozmlouvat s Modrou Září smím

a i když bdím, že o podivných světech sním

 

Když postávám v poli Modré Záře jako svíce,

když se koupu v jejím bezrozměrném oceánu

mé Vědomí smí Láskou rozzářit se

provonět se Kosmem v šeříkovém ránu

 

Na otázky Modrá Záře jasně odpovídá

a můj pohyb náhle souhlasný je s myšlenkou

Jsem rychlost, lehoučká a průzračná jak slída

Stařičkou jsem Vědmou i krásnou milenkou

Je to jako bych se stala Růží i slzou za víčky

a za vše může zázrak epifýzy, jako zrnko maličký

 

Alena Klímová-Brejchová

 

Bytí nekonečné

ohromné a ohlušující

oslepující statikou i explozí...

Ty kráso tichá, stoická a jemná

Jsi dokonalá průnikem svých světel tmou

a v tom tichu požehnaném

jen vzdálený hukot připomíná

že v tobě dřímá život.

 

Světlana Slovanová

Můj Pane…

 

Učíš nás uvěřit i bez smyslů pěti,

uvěřit v zajetí Tíhy… hmotného těla

v chrámu, co stvořen je ze špetky smetí,

ale já bych Tě přece jen zahlédnout chtěla…

Zahlédnout Tvůrce očima na chvíli,

k Tobě se jak hebká střela zacílit…

Už vím, že uvěřit, tak jako věří děti,

je v Bytí Úhelný Kámen, za nímž je Cesta smělá

Nad ní já k Tobě zmámena, znavena po věky letím

a co státi se musí, staniž se… zámky už nemá Cela

 

Poutníkům… BO.

 

Pocta Boženě Němcové …

Věra Ludíková

-Neostýchám se vyznati, že my ženské, byť nám třeba říkali „milostpaní“, až k ustrnutí zanedbány jsme ve všem, co se týká duchovního života…

B.Němcová

Hloubíš v hlušinách

honosné otvory pro konvence,

konopové sušiny.

Jak barevné obtisky na oblázek

usedli motýli. Víc mu sluší.

 

Proniknout chceš až k duši,

vrstvě nejhlubší,

zachytit si přeješ podstatné,

námět pevně uchopit

a do chaosu vnášet řád.

 

Říjen je plamenem třiceti jeřabin,

třiceti výkřiky na jabloni.

Zlaté plíšky nezakryjí nahé dvorky.

 

Krásné ženy si mohou dovolit určitý přepych

Být nepochopené, mohou být i náročné.

Méně krásné ženy mohou mít jen krásnou duši

 

Věrná…

Jiří Orten (ze sbírky Ohnice)

 

Věrný, že už nelze ani

víc se prosvětlit.

Díky, díky za optání.

Budu věrně tlít

 

Ke mně, hrůzo!Tiší ďábli,

jimž ses upsal, sne,

tvoje přední hlídky shrábli

k sobě, do ohně

 

Sestup dolů. Oči k červu,

jenž tě rozhlodá

zatímco tvé šaty servu

pro smrt,v níž je svoboda,

 

aby mohla zcela ke mně,

aby mohla vzít

také to, co nechce země

z duše utratit.

 

Za zavřenýma očima…

Jan Skácel

 

K výsadám tichým stáří patří

třeba jak noc byl černý svět

dívat se nazpaměť a oči

zavřít a přece uvidět

 

A zkus to Není to tak těžké

Pokus se jako dítě bát

na zlý strach kolem zapomenout

a na ten krásný vzpomínat

 

Vteřina…

V. Nezval

 

Miláčku ty máš v ústech zralou třešni

Jak chutná ti?

Takové odpoledne jako dnešní

se nevrátí

 

Miláčku ty máš v ústech plno jahod

a v očích vřes

A já jenž žiji celý život z náhod

jsem šťasten dnes

 

Svrchovaná báseň je kouzelným amuletem,

který pronášíme ve svých duších na cestách k „neviditelnému“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012