Životopis hladu

Venda Šebrlová 2 2013 Knihy česky

Amélie Nothombová

Životopis hladu

Jejím otcem byl belgický konzul, později velvyslanec (nejzaměstnanější člověk vesmíru, takže ho vídala jen málokdy a vždycky se tvářil úzkostně) a proto Amélie s matkou, se sestrou Julií a bratrem André putovala po světě. Proč  se kniha jmenuje Životopis hladu?

Jako malinká holčička nejdřív žila v Japonsku, později v Číně, pak v USA, potom v Bangladéši a jako sedmnáctiletá se vrátila zpět domů do Evropy - jako cizinka. Kde jí bylo nejlíp? V Japonsku, kde starší děti chodily do americké školy, ale ona do japonské mateřinky jošienu do třídy Pampelišky  (a taky se jako tříletá naučila z ní po velké přestávce utíkat a toulat se po ulicích). Měla svou japonskou chůvu Nišio-san, kterou milovala. Tam poznala, že hlad nemusí mít jen na sladkosti, ale taky na lidskou lásku. Nemoc chápala jako ne-moc, tedy něco nemoci dělat. Dychtila po nových požitcích, poznatcích, lidech... A po kráse. Jak píše: „Krása se konzumací nijak nepoškodila: mohla jsem se na matku dívat celé hodiny, mohla jsem sestru hltat očima, a ani kousíček z nich neubyl. A stejné to bylo s horami, lesy, nebem i zemí.“.

Když v pěti letech musela s rodiči odjet do Pekingu, začal po ni život v knihách. V roce 1972 byla Čína v období, strachu a podezírání. Doznívala kulturní revoluce a  tak cizinci dobrovolně žili v ghettu a nevěděli, co budou v poledne jíst. Amélie píše, že kuchař Tchang chodil denně na trh a nakupoval z nouze pořád to samé: vepřové sádlo a zelí. Zdevastovaná Čína znamenala pro dítě nejen nedostatek dobrého jídla, ale také hlad po jiných dětech. Chodila sice do francouzské školičky, ale učitelé byli bez aprobace (a jistě také důkladně prověření). A poznala tam Belgičany, kteří nemluvili francouzsky! Svět se začal komplikovat. Proto se její láskou staly zeměpisné atlasy.

V osmi letech odjížděla rodina do New Yorku a rodiče si vynahrazovali vyprahlé roky v Číně. Věčně nebyli doma. V té době Amélie byla ve Francouzském lyceu naprosto nejlepší – až jednou zavolali matce s tím, že její dcera má nadmíru vyvinutý mozek a zda tím netrpí.

Byl to hlad po znalostech, který se prohloubil ještě za následujícího pobytu v Bangladéši, kde byl nesmírný opravdový hlad, lidé umírali na ulicích a měli v očích oheň. Amélie s Julií se uhnízdily na gauči a tam si několik let četly. Dopisů od spolužaček z N.Y. ubývalo, občas rodina vyjela na výlet. Bylo jí dvanáct, když ji při plavání v moři přepadli čtyři mladíci a zneužili ji. Od té doby se nikdy nešla koupat a taky ztratila schopnost cokoli spočítat. V hlavě měla útržky prázdnoty...

O pár měsíců později se z ní stala anorektička. „Zabila jsem své vlastní tělo“ říkala si. Těšila se, že umře (tento umanutý pocit však měla od ranného dětství!). Nejedla, četla: např. slovník od A do Z. S rodiči poznávala jihovýchodní Asii. V patnácti a půl letech začala opět jíst. Za to se nenáviděla, protože si představovala jedení jako ďábla, který odděloval tělo od hlavy. Rok ležela v horečkách.

V sedmnácti nastoupila na univerzitu v Bruselu a protože nechápala svět kolem sebe, začala psát. V jednadvaceti promovala z filosofie a letěla do Tokia. Bylo to jiné Japonsko, než které znala, ale pracovala a chodila s japonským mladíkem, který se učil francouzsky jen pro radost. Jeho rodina ji nepřijala – ale jí to bylo jedno. Psala už ne klopotně, ale s toužebnou nutností. A taky se potkala s Nišio-san...

Tuto výjimečně čtivou knihu v ich-formě vydala Mladá fronta.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012