Životopis hladu

Amélie Nothombová
Životopis hladu
Jejím otcem byl belgický konzul, později velvyslanec (nejzaměstnanější člověk vesmíru, takže ho vídala jen málokdy a vždycky se tvářil úzkostně) a proto Amélie s matkou, se sestrou Julií a bratrem André putovala po světě. Proč se kniha jmenuje Životopis hladu?
Jako malinká holčička nejdřív žila v Japonsku, později v Číně, pak v USA, potom v Bangladéši a jako sedmnáctiletá se vrátila zpět domů do Evropy - jako cizinka. Kde jí bylo nejlíp? V Japonsku, kde starší děti chodily do americké školy, ale ona do japonské mateřinky jošienu do třídy Pampelišky (a taky se jako tříletá naučila z ní po velké přestávce utíkat a toulat se po ulicích). Měla svou japonskou chůvu Nišio-san, kterou milovala. Tam poznala, že hlad nemusí mít jen na sladkosti, ale taky na lidskou lásku. Nemoc chápala jako ne-moc, tedy něco nemoci dělat. Dychtila po nových požitcích, poznatcích, lidech... A po kráse. Jak píše: „Krása se konzumací nijak nepoškodila: mohla jsem se na matku dívat celé hodiny, mohla jsem sestru hltat očima, a ani kousíček z nich neubyl. A stejné to bylo s horami, lesy, nebem i zemí.“.
Když v pěti letech musela s rodiči odjet do Pekingu, začal po ni život v knihách. V roce 1972 byla Čína v období, strachu a podezírání. Doznívala kulturní revoluce a tak cizinci dobrovolně žili v ghettu a nevěděli, co budou v poledne jíst. Amélie píše, že kuchař Tchang chodil denně na trh a nakupoval z nouze pořád to samé: vepřové sádlo a zelí. Zdevastovaná Čína znamenala pro dítě nejen nedostatek dobrého jídla, ale také hlad po jiných dětech. Chodila sice do francouzské školičky, ale učitelé byli bez aprobace (a jistě také důkladně prověření). A poznala tam Belgičany, kteří nemluvili francouzsky! Svět se začal komplikovat. Proto se její láskou staly zeměpisné atlasy.
V osmi letech odjížděla rodina do New Yorku a rodiče si vynahrazovali vyprahlé roky v Číně. Věčně nebyli doma. V té době Amélie byla ve Francouzském lyceu naprosto nejlepší – až jednou zavolali matce s tím, že její dcera má nadmíru vyvinutý mozek a zda tím netrpí.
Byl to hlad po znalostech, který se prohloubil ještě za následujícího pobytu v Bangladéši, kde byl nesmírný opravdový hlad, lidé umírali na ulicích a měli v očích oheň. Amélie s Julií se uhnízdily na gauči a tam si několik let četly. Dopisů od spolužaček z N.Y. ubývalo, občas rodina vyjela na výlet. Bylo jí dvanáct, když ji při plavání v moři přepadli čtyři mladíci a zneužili ji. Od té doby se nikdy nešla koupat a taky ztratila schopnost cokoli spočítat. V hlavě měla útržky prázdnoty...
O pár měsíců později se z ní stala anorektička. „Zabila jsem své vlastní tělo“ říkala si. Těšila se, že umře (tento umanutý pocit však měla od ranného dětství!). Nejedla, četla: např. slovník od A do Z. S rodiči poznávala jihovýchodní Asii. V patnácti a půl letech začala opět jíst. Za to se nenáviděla, protože si představovala jedení jako ďábla, který odděloval tělo od hlavy. Rok ležela v horečkách.
V sedmnácti nastoupila na univerzitu v Bruselu a protože nechápala svět kolem sebe, začala psát. V jednadvaceti promovala z filosofie a letěla do Tokia. Bylo to jiné Japonsko, než které znala, ale pracovala a chodila s japonským mladíkem, který se učil francouzsky jen pro radost. Jeho rodina ji nepřijala – ale jí to bylo jedno. Psala už ne klopotně, ale s toužebnou nutností. A taky se potkala s Nišio-san...
Tuto výjimečně čtivou knihu v ich-formě vydala Mladá fronta.
How to contribute
The Czech Dialogue exists thanks to voluntary financial donations from people from all over the world.
Even you have the opportunity to contribute to its administration with any amount.
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad