Vystěhovalci z Domažlic

Bohuslav Hynek 2 2013 Dějiny česky

Byl to velký den v obci Zahořany, ležící 4 km od Domažlic a čítající 391 obyvatel. Josef Pabián z čísla 24 stál mezi vrátky a vyhlížel, kdy se v zatáčce objeví auto se zahraniční poznávací značkou. Jeho žena rusínského původu Mariya uvnitř stavení vařila, smažila a pekla, zatímco tchyně pokládala na dlouhý stůl ubrusy ze svého věna, nádobí z chodského porculánu a vázy s čerstvě nařezanými květinami. Pomalu se scházela mládež Pabiánovic rodu, opakujíce si na dvorku školní angličtinu.

Prach cesty zvířen, už jsou tady. Před zasednutím k tabuli jsou pravnučka zakladatele pabiánovské rodové linie v Nebrasce Joan a její muž Thomas Hruza seznámeni s hospodářstvím. Jak se Pepík coby zedník a myslivec vypracoval, co postavil, čeho dosáhl. Největší chloubou byla jelení trofej a puška, kterou zvěř skolil.

U svíčkové se povídalo páté přes deváté, ukazovaly fotografie. Hosté zdůrazňovali, jak se v Nebrasce pečuje o české kulturní dědictví. Na katedře moderních jazyků univerzity v Lincolnu už více než 105 let vyučují češtinu a Český klub Komenského vydává vlastní časopis - Český Svět. Nahlédl jsem do dopisu jisté Carrie Brown, která pochytila mateřštinu své babičky, a také se od ní naučila, cituji, „making and eating koláče, houska, knedlíky a zelí, and a few other Czech foods.“ Seniory českého původu časopis vyzývá, aby v poslední vůli odkázali část svého jmění nadaci, založené roku 1993, jež podporuje udržování českého jazyka a tradiční kultury mezi tamějšími našinci.

Mottem působení Českého klubu jsou Komenského slova: „Jsme všichni občany jednoho světa. Nemít v lásce člověka kvůli tomu, že se narodil v jiné zemi, protože mluví jiným jazykem, nebo proto, že má jiný názor na to či ono, je pošetilé.“ Jak aktuální pro naši tuzemskou scénu!

Pro každého z příbuzných měli Hrůzovi v autě, pronajatém v Německu, barevné tričko. Hostitelé dostali další dárky. Zastávkami na fotografování byl koutský zámek, kde svého času u hraběte Stadiona sloužil jeden z Pabiánů, hřbitov..., symboly minulosti, která se v den návštěvy v myslích odvíjela jako kronika.

V roce 1868 byl v Chicagu založen kolonizační klub Česká osada. Jeho cílem bylo najít území vhodná pro obsazení českými usedlíky. Severozápad Nebrasky byl pro to jako ušitý. Stát tam daroval široký pás země stavitelům dráhy a ti rozprodávali půdu, aby uhradili náklady na stavbu a údržbu železnice. „Za lepším“ se do Ameriky vypravilo hodně lidí ze západních Čech. Roku 1876 to bylo i 11 členů rodin Josefa a Jana Pabiánových. Není divu, že se rozhodli hledat štěstí za oceánem. V jejich zahořanském hospodářství žilo 18 krků z jedné krávy a jedné kozy.

Cestovali anglickým parníkem Helvetia, který ve svých útrobách vozil z Ameriky do Evropy bavlnu a další suroviny. Kajut pro cestující měl jenom 72. K vyrovnání zátěže brala Helvetia do podpalubí na zpáteční cestě za lacino emigranty. Ti 4 – 6 týdnů přebývali bez denního světla na pryčnách pokrytých slámou.

Ze Zahořan se do Nebrasky vystěhovali také Martin Havel, Martin a Jan Svačina, Jakub Kohel, Matěj a Jiří Hynek a Josef Andrle; ze sousedního Koutu na Šumavě František Apfelbeck, Jakub Svara, Václav Halada, kovář Josef Havlovic, Josef a Ludvík Svoboda a Josef Jonáš; ze Spáňova Jan Baur; z chodského Tlumačova Hynek Hána a Martin Mahlík; z Nového Kyčova (nyní Klíčov) Josef Ledvina; z Němčic Jakub Kalčík a Václav Kohout; z Kanic Václav Vrba; z Havlovic Jakub a František Kobeš; z Nové Kdyně Josef Varta a Albert Prai; z Úboče Václav Kuneš; ze Srbic Václav Volák; ze Starce Bartoloměj Zoubek; ze Šepadel Petr a Josef Kastl; z Bezpravovic Ondřej Vojta; z Radonic J. J. Sazama; z Újezda Kateřina Růžičková; z Horažďovic Anton Vávra a Josef Sládek; z Úboče Václav Kuneš; z Milavče Bartoš Bittner – česko-americký spisovatel (zemřel v Chicagu 1912) a Jakub Havel. Všichni zpravidla cestovali s početnou rodinou. Na jaře 1870 přivedl do Nebrasky velkou skupinu z Domažlic Václav Randa, později prominentní politik a vysoký úředník.

Nebrasské novoosídlence překvapila drsnost prostředí. Ocitli se v holé prérii, bez paliva, bez vody. Těch pár dolarů, které si každý z nich přinesl ze staré vlasti, stačilo jen na volské spřežení, vůz, pluh a první splátky koupě pozemku. Usedlíci si stavěli obydlí ze suchých drnů zpevněných vrbovými pruty, se střechou z trávy vpletenou do křoví a jívových větví a pokrytou jílovou mazanicí. Zpravidla u svahu, aby příbytek mohli prodloužit vykopáním podzemního krytu, kam za dešťů tolik neprosakovala voda. Dřevo na stavění bylo jen u vodních toků, jinde stromy nerostly. Nejbližší soused bydlel na míle daleko. A nebylo mu rozumět. Stěny příbytků se na zimu zateplovaly bůvolím a kravským hnojem; ten se zjara spálil v kamnech.

Češi napínali všechny síly, aby uspěli. Dospělým se to nedařilo, aspoň děti se naučily brzo anglicky. Ale i ty byly zapojeny do úmorné práce zejména při loupání kukuřičných palic. Dějepisci říkají, že vystěhovalci z Čech se někdy stávali obětmi závisti až nenávisti okolních národností, jejichž předci přišli do Ameriky sto nebo více let před nimi.

Příchodci od Domažlic se museli srovnat i s jinými sousedy – indiány kmene Pawnee. Na rozdíl od Siouxů šlo o poklidné lovce a pěstitele kukuřice. Jen zřídka si od bělochů vynutili vydání peněz nebo potravin. Mnohem nebezpečnější byli bílí spekulanti a podvodníci.

Životu typicky české rodiny v Nebrasce na konci 19. století věnovala romantickou novelu MyAntonia držitelka Pulitzerovy ceny Willa Cather.

Řemeslníka a venkovského šumaře, který doma sklízel obdiv na každé tancovačce, veselce či pouti, k cestě do Ameriky přemluvila manželka, „aby se dcery dobře vdaly.“ Otec nevydržel ponížení a strázně, v nichž se ocitli, a spáchal sebevraždu. Hrdinkou knihy, která je doporučovanou četbou na lyceích a středních školách, a později filmu, jenž čas od času vysílá státní televize, je dcera Tonička. Dožije se nakonec, sedřená, štěstí prosperující farmy a radosti z deseti potomků. My Antonia je přeložena do mnoha jazyků. Vyjadřuje zřetelně, co žene Ameriku dopředu – „Nikdy to nevzdávej.“

Shodou okolností, Cindy, dcera Joan Hrůzové, nyní vlastní dům, v němž spisovatelka trávila pravidelně léto se svou sestrou a původní majitelkou Terezou, než v roce 1947 umřela. Dům Toma a Joany je zase slavný tím, že v něm lincolnští Češi uspořádali večírek na počest českého velvyslance, mého kolegy, když před léty objížděl Nebrasku.

V roce 1893 Jan Pabián postavil kovárnu a strojírnu v městečku Praha (Prague), které vyrostlo, když do „českého“ okresu Saunders dorazily v roce 1887 železniční koleje. Zakrátko měla Praha 200 obyvatel. Všichni byli Češi, kromě výpravčího vlaků.

V roce 1897 Jan sestrojil Pabian Car, jeden z prvních automobilů vyrobených v Nebrasce. Uplatnil se jen v prototypu, protože „kdo by chtěl vůz bez koní?,“ soudili místní. Jednoválec měl řízení na pravé straně a motor vzadu. Dosahoval rychlosti 15 mil za hodinu. Každé dvě míle však musel řidič zastavit a dolít olej. 29 let po Janové smrti, roku 1969, byl jeho automobil převezen do soukromého muzea v Holandsku. Tam reprezentuje píli, zručnost a um člověka, který se vyučil svému řemeslu v Domažlicích a uplatnil jej při kladení základů dnešní Ameriky.

Bohuslav Hynek

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012