Hlas pro Karla Schwarzenberga

Patřím k někdejším schwarzenberským zaměstnancům. Před pětašedesáti lety byl ten služební vztah násilím zpřetrhán a knížecí rodina byla nucena se vystěhovat ze země. Paní kněžna (toho titulu se nevzdám, vždycky jsme je tak vnímali) ještě stačila obstarat místa svým zaměstnancům v předtuše přicházejících neblahých událostí. Vzájemné kontakty stejně jako vzájemný respekt však nebyly přerušeny nikdy.

Za války posílala má maminka do knížecího vyhnanství v Čimelicích balíčky s jídlem, hlavně s cukrem. Tu sladkou zásilku nejvíce vítaly čtyři malé děti. Měly na stole pytlíky se svým přídělem cukru a musely s ním vyjít  až do prvního. Chlapec asi sedmiletý dotíral na komornou, Rakušanku, provdanou do Čech: Frau Buříval, co jste, já jsem Čech! Byl to náš dnešní prezidentský kandidát a byl to vliv otce. Ten se dokonce na sklonku války ocitl i mezi partyzány. Jeho češství bylo prastarého data, už jeden z předků v rakouském parlamentu hájil české zájmy zvoláním “až do těch hrdel a statků”, jak se u nás v rodině vzpomínalo. Ostatně o tom jsou zmínky i v historické literatuře a české archivy poskytují četné důkazy o tom, jak Schwarzenberg zaměstnával české lidi i v sudetských oblastech, jak mu velelo jeho vlastenecké srdce. Přestože manželky byly Němky nebo Rakušanky, stejně jako žena našeho kandidáta, otcova skvělá čeština syna formovala. Neznám nikoho, komu by dnes byl na obtíž americký původ Masarykovy ženy, po které zůstala milá vzpomínka.

Po válce se paní kněžna postarala o těžce nemocného puškaře Hoška a zařídila mu přijetí na pražské klinice. Když pak byl z nemocnice propuštěn, poslala svého šoféra s Hoškem na Orlík a sama, ve vysokém stupni těhotenství, jela do Čimelic vlakem.

S dojetím vzpomínala má maminka na svatbu své sestry. Tehdy přinesl sluha od knížete pro jejího tatínka kožich do kočáru – byl chladný listopad – prý “aby se nám pan nadlesní nenastydl”. Ne, sociální cítění Schwarzenbergům nikdy nechybělo. “Od kolébky do hrobu se o nás starali”, říkával můj bratr. A opravdu – být u Schwarzenbergů znamenalo zajištění do konce života. Jejich hospodářství dobře prosperovalo a pro knížete bylo samozřejmou povinností, že se o své lidi postará.

Dnešní prezidentský kandidát pomohl v rakouských Alpách v roce 1967 (inkognito) odtáhnout nepojízdnou oktávku Luďka Munzara do horského hotelu, pohostil ho a zaplatil mu nocleh. Učinil to v době, kdy ani zdaleka nemohl tušit, že se jednou do Čech vrátí. Později přechovával ve svém bavorském zámku archiv Charty 77 a komunisty zakázanou literaturu. Ubytoval u sebe i historika Viléma Prečana, který tehdy archiv spravoval. Myslím, že se o těchto nezištných činech moc neví.

Když jsem se doslechla, že bude Karel Schwarzenberg kandidovat na prezidenta, umínila jsem si, že kdyby měl dostat jen jediný hlas, bude to ten můj. Za všechna ta desetiletí co ho znám a sleduji jeho kroky je on pro mne tou jedinou a milou volbou. Neznám vhodnější osobnost, která by nás tak dobře reprezentovala ve světě a uměla udržovat přátelské vztahy se zahraničím: on je pro mě záruka, že se nerozpustíme jako kostka cukru v evropském kafi. Sobecké „národní zájmy“ považuji za krátkozraké, jsou cestou do pekel. Velmi bych si přála, aby se v Čechách i na Moravě našlo tolik dalších hlasů, aby to stačilo ke zvolení Karla Schwarzenberga prezidentem.

Dana Seidlová-Guthová