Sto let lásky

Světlo světa spatřil možná už před sto lety. Velikánský, bílý, plyšový, oči jako korálky a když se překlopil, bručel. Jako dárek ho dostala malá holčička zkraje dvacátých let minulého století v Marseille, kde tenkrát její rodina žila. Takový obrovský medvěd, skoro stejně velký jako jeho tříletá velitelka, to bylo něco! Méďa byl okamžitě milován a opečováván, stále nablízku sdílel jako nejvěrnější kamarád všechny holčičí radosti i strasti. Když se Méďa se svou rodinou vystěhoval z Francie, aby našel na dlouhé roky domov v Plzni, naslouchal pak trpělivě těžkým starostem děvčátka, které sice s rodiči přišlo do země svých předků a hovořilo několika cizími jazyky, ale místní děti se mu posmívaly pro cizí přízvuk. On se nesmál nikdy; plyšovými oušky naslouchal, čumáček se mu pomalu samou péčí roztřepal, kožíšek celý zašedlý a vypelichaný – však taky kolik společných her a výletů zažil, kolik slz vysušil… Z dívenky vyrostla mladá žena, s medvědem už si dávno nehrála, ale milovat ho nepřestala. V domácnosti kousek od plzeňského pivovaru se Méďa stal svědkem 2. světové války, náletů i bombardování, tam také vítal Američany.

Přišla šedesátá leta a celá rodina se přestěhovala do Prahy, na věrného průvodce samozřejmě nezapomněla. Když se ženě narodila malá holčička, potáhla Méďu novým bílým kožíškem, aby mu nekoukaly piliny ze stařeckých nohou, a on se statečně vrhl do další služby. Provázel věrně svou novou velitelku na všech jejích cestách, byl opět milován a neprozradil žádné dětské tajemství. A protože byl v permanenci, dostal zase bělostný kožíšek patinu: jemňoučká plátěná košilka s vyšívaným límečkem po děťátku a dupačky velikosti č. 80 schovaly vydřený plyš. Jak často se stalo, že lidé kolem holčičky nesoucí na ruce svého Méďana mysleli, že je to živé miminko, než na ně zpod čepičky vykoukl medvědí obličej. Už dávno nebručel, klouby kolem nohou postihla jakási artróza plyšových bytostí, tu tam bylo nutno kožíšek zalátat... Roky plynuly a s nimi historické milníky: zase přijely tanky, tentokrát oním prapodivným způsobem spřátelené, normalizační schizofrenie a pak samet, který pro plyšového veterána znamenal také novou službu u dalších dětiček.

Skončilo minulé století i tisíciletí, holčička z Marseille, která kdysi dostala darem obrovského medvěda, je dnes stařenka úctyhodného věku. A milovaný Méďa? Pořád sleduje dění kolem sebe ostrým pohledem svých korálkových očí. Pohrála si s ním další generace dětí, přežil všechny mladší i krásnější plyšáky. Zachoval si svou filozofickou duši a těší se několikagenerační úctě. Zanedlouho oslaví sto let. No řekněte, není Méďan miláček?