Svědectví knihy „Nezhojené rány národa“

Dílo Lubomíra Vejražky je důležitým a důrazným příspěvkem v „boji o minulost“. V českém politickém myšlení je zneklidňující nesouměrnost v posuzování totalitarismu nacistického a toho komunistického. Kupříkladu při zkoumání veřejného mínění ve studii Martiny Klicperové-Bakerové a Jaroslava Košťála k dvacátému výročí Sametové revoluce skoro celá třetina dotázaných vyslovila nostalgii pro komunistický ancien regime (starý pořádek), třetina se postavila silně proti a třetině to bylo jedno. Po nacismu nikdo nevzdychá, ten je nenáviděn a pryč snad navždy, ale s komunismem to je jinak, což znepokojuje. Vždyť komunismus ve světovém měřítku přinesl větší a rozsáhlejší zlo. Josef Joffe se o tom správně vyjádřil: „Rozvažte si to hrozné číslo, války [dvacátého století] zabily 30 milionů, ale to číslo bledne v porovnání se 170 miliony zmasakrovaných zvláště státy Sovětů, Němců a Číňanů.“ A ti mega-vrazi byli Stalin, Mao a až potom Hitler, v tom pořadí ten nejslabší mega-vrah.

Ve světle těchto hrůzných čísel a špatných úsudků o komunistické totalitě kniha „Nezhojené rány národa“ coby svědectví přijde velmi vhod jako pádná korektura. Autorovo líčení si nic nezadá s vášní Emila Zolly v „J’accuse“ (Žaluji). Jde o neúmornou žalobu pachatelů zla v té nejhorší době stalinského teroru, zla namířeného proti politickým vězňům, také proti nevinným obětem předurčeným zlovolnou ideologií či vůbec obětem libovolně určeným. Proti všem, kteří nesli jméno MUKL (zkratka: Muž Určený K Likvidaci; to byl ekvivalent německého RU, Ruckehr Unerwunscht, návrat nežádoucí).

Obsah celé knihy by se dal přirovnat k onomu slavnému obrazu „Výkřik“ od Edwarda Muncha. Jde o výkřik hrůzy, strachu, hněvu, bezmocnosti a zrovna tak o výkřik protestu proti tomu všemu utrpení; proti té nesmyslné, nepochopitelné nespravedlnosti – což vlastně je základ všeho teroru – ničení nesčetných nevinných životů pro nic a za nic, a navíc proti tomu, co Hannah Arendtová nazvala „banalita zla“, která uchvátila celou společnost.

A to vše a ještě víc je rozvíjeno v narativních obrazech lidských myšlenek a sentimentu vězňů, v líčení jejich lidských vztahů jeden k druhému a ke svým bližním, i k těm mučitelům policistům a žalářníkům. Vše je rozvíjeno v údělu nových tragických cest muklů v tak moc extrémních podmínkách. Jde o dokonalé vylíčení prožívání hrůz všech lidí přítomných ve chvíli zatčení, vystižení výslechů, křivých obvinění a rozsudků, podmínek uvěznění a pracovních táborů. K osudům muklů pak patří zachycení tíhy bolesti, břemena smutku a neštěstí jejich rodin – matek, otců, dětí a přátel. Ti všichni neměli na výběr, museli se naučit žít se zlobou doby, ale přece mnozí z nich si zachovali v různých mezích svou lidskost a důstojnost. Mezi nimi jsou také hrdinové, morální atleti, spasitelé své vlastní cti, a tedy i cti národní. Strýc, ta základní osobnost vyprávění, je toho příkladem. Autorovi nejde o politologickou analýzu nelidského systému, ale o pochopení lidského ducha a citu, myšlení a reflexí v zajetí, jde mu o proniknutí do života duší v otroctví, a to jak otroků, tak otrokářů. To vše vám autor vypravuje na rozhraní dobového a zcela přesvědčivého dokumentu a subtilní beletrie, a tím se představuje čtenáři v nezvyklém a zvláštním sdělovacím médiu. A mocný je i jeho emocionální výkřik empatie a porozumění, který je promítán nepoddajně od první až do poslední stránky oněch mnoha příběhů mužů a žen v nemožně těžkých životních podmínkách.

Ivo Feierabend

Proč je kniha důležitá k přečtení, i když je často drásavě provokativní a pro někoho nepříjemná, tísnivá? A proč si ta kniha zaslouží nejvyššího doporučení? Protože je to výkřik k probuzení a k boji o pravdivou minulost, o které se kvůli pohodlí či ze stu

studu či z vinny raději moc nemluví a na kterou  by hodně lidí nejraději zapomnělo. Ale to je chyba a možná i další zločin na charakteru národa. Arcibiskup de Berranger to řekl s velkou výmluvností, když se omlouval za úpadek paměti francouzské církve těm, kdo přežili holokaust a dosud žijí: „Svědomí se vytváří pamětí a žádná společnost nemůže žít sama se sebou v pořádku a v pokoji na základě falešné či potlačené minulosti, zrovna stejně jako žádný jedinec nemůže tak žít.“

Autorem článku je emeritní professor v San Diego State University Kalifornie

Ivo Karel Feierabend