Jak to vidí…Ilona Švihlíková

12 2012 Rozhovory česky

Každý den v půl deváté ráno je na rádiu Dvojka moc zajímavý a užitečný pořad s názvem Jak to vidí… Střídají se v něm osobnosti, které mají co říci k současným událostem. Pokud jste pořady neslyšeli, rádi vám alespoň  z některých  přinášíme občas ukázku. Dnes s politoložkou Ilonou Švihlíkovou, která se aktivně zúčastnila 17. listopadu událostí na Václavském náměstí.

 

Vladimír KROC, moderátor: Vy jste zvyklá přednášet, ale hřímat na náměstí k 20 tisícovému davu…  Měla jste trému?

I.Š.: Nebylo to poprvé. Já si nějak moc trému v tomhle ohledu nepřipouštím. ..

Ale je pravda, že mě překvapil ten ohlas. Ten pozitivní u mě prozatím tedy jednoznačně převažuje. Ty reakce mají jedno společné. Konečně jste řekla nahlas to, co si my myslíme. Zhruba, to se objevuje asi tak v každém mailu.. No a pak samozřejmě byly reakce velmi negativní, já bych řekla až takové panicko-hysterické povahy, tak jsem si říkala, že jsem asi nějak uhodila hřebíček na hlavičku, když to vyvolalo něco takového. Dokonce už teď vím, že je na mě připravená diskreditační kampaň, že to skutečně jaksi někomu začíná hodně vadit ...

V.  K. ... jak se může zdiskreditovat docentka?

I. Š.: Jsou určité skupiny, které to skutečně  zvedlo ze židle a rozčílilo doběla, ale víte, já jsem jenom prostě řekla, nebo reflektovala to, co v té společnosti cítím, a nejenom já očividně, ale ta reakce je skutečně tak silná a má tyhle ty až jako hysterické rysy, že jo, viz teda senátor Kubera ...

V. K.: On řekl, že jste jako nacistická fanatička. Dotkl se vás ten příměr?

I. Š. Samozřejmě, že vás tohle nepotěší, ale já si prostě říkám, že na lidi, jako je senátor Kubera je to pod mojí úroveň, abych nějakým způsobem reagovala.

V.  K.: Pojďme tedy konkrétně… Opravdu si myslíte, že žijeme v zemi, kde se mafiánsky rozkrádají evropské dotace, v zemi, kde se zákony připravují na míru skupinám, jejichž cílem je zničit veřejný sektor? To jste prohlásila?

I. Š.:

Ano.

V. K. Stojíte si za tím?

I. Š.:

Samozřejmě. Neříkám jen tak něco, abych druhý den řekla, jéžiš, a co jsem to vlastně řekla? Ten projev jsem měla připravený právě tak, aby reflektoval tu situaci. Takové dva body byly pro mě odrazovým můstkem. Jednak to bylo to, co řekla vrchní zástupkyně Bradáčová, kdy ona se vlastně vyjádřila, že stát není schopen dodržovat a vymáhat vlastní pravidla…Dalším takovým milníkem pro mě byla konference o korupci, která byla součástí pražského právnického podzimu, kde skutečně zazněla  slova, výroky tohoto typu. O  propojení naprosto nevídaném mezi  veřejnou, soukromou a skutečně i mezi tím, jakým způsobem jsou připravovány zákony a hlavně jak ten stát tím pádem nefunguje. Koneckonců vidíme spoustu příkladů. Já si nedovedu představit, že by prostě v civilizované zemi mohl ministr zdravotnictví fungovat, když neustále přibývá obětí metylalkoholu a my se prostě tváříme, že nic neděje. Stejně tak, když nezaplatíte jednou nějakých 30 korun, tak můžete následně přijít o dům, protože ty exekuční poplatky a ta lichvářská síť u nás funguje tímhle tím způsobem. To jsou prostě věci, které nemůžeme brát jako normální součást, to prostě v civilizované zemi, pokud jsme v evropském kontextu, není normální a je potřeba o tom nahlas mluvit.

V.  K.: Dobře, ale já bych se rád vrátil k tomu tvrzení, že se zákony připravují na míru skupinám, které mají nějaké cíle, třeba zničit veřejný sektor. Vždyť tady máme parlament, demokraticky zvolený, myslím, že fungující, je tady druhá komora parlamentu Senát, kde tedy je opozice ve většině, může vetovat nebo vracet Poslanecké sněmovně ...

I.  Š.: Prochází ten zdánlivě demokratický proces. To znamená  horní komora,  řadu těchto věcí vetuje, pak se to vrací zpátky a to přehlasuje. Typicky penzijní reforma, typicky církevní restituce, takzvané církevní restituce. A ke všemu, jakým způsobem, že jo?

Jde skutečně spíš o to, že existuje proti těmto návrhům značná opozice nejenom občanská, ale i ta odborná. A že prostě v těch zákonech a typicky je to ta penzijní reforma, nemůžete najít benefit ani pro lidi ani pro stát, kromě samozřejmě těch penzijních fondů, jo. Včera opět myslím premiér Nečas hovořil o tom, že se ten druhý pilíř vyplatí polovině občanů. No to je pro mě nepředstavitelný, když si uvědomíme, že dvě třetiny lidí jsou pod průměrnou mzdou a teď si do toho uvědomte, jaké další náklady stoupají a vy prostě 40 let budete odkládat do penzijního fondu, jehož výnosy vám s největší pravděpodobností nepokryjí inflaci. No, to byste musel být šílenec, abyste něco takového dělal. Ale kdybyste riskoval jakoby jenom svoje peníze, tak bych řekla, dobře, to můžete dělat už teď koneckonců, můžete klidně jít na burzu a můžete investovat do břidlicového plynu, to vám nikdo nebrání a ale ten problém je v tom, že ten systém je schválně nastaven tak, aby tyto jaksi výnosy, nebo spíše tyto zdroje, šly do těch soukromých fondů a oslabovaly ten průběžný pilíř. V tom je ten problém. Jo, že i když tam přijde málo lidí, což se očekává nebo uvažuje se o jedné desetině, podle těch průzkumů zhruba, tak to prostě oslabí i ty, kteří se rozhodli zůstat. To je ten hlavní problém. To nedává žádnou logiku. Stát na tom jedině prodělá, občané na tom prodělají a přesto se to schválí. Tak proč asi?

On o se říká, že volby nic nezmění. Já si tím nejsem tak úplně jistá, myslím si, že není dobré na to rezignovat, protože, když si uvědomíme, že naši předci často nasazovali život, abychom to všeobecné volební právo měli, tak bychom se asi neměli úplně chovat tímhle způsobem, ale být si realisticky vědomi, že demokracie není pouze o tom, že jednou za 4 roky prostě hodím hlas a tím pádem potom zůstávám pouhým divákem, to podle mě není možné a myslím si, že tady máme velký deficit my jako občané, že se teprve učíme jednak teda spolupracovat, vytvářet nějaké struktury, formulovat programy ...

V.  K.: Teď mluvíme asi o občanské společnosti, rozumím tomu, ale ptám se na to, pokud by se teď v předčasných volbách znovu rozdaly karty, jestli se nerozdají podobně jako při těch minulých volbách, jestli to opravdu něco změní?

I. Š.: Já si myslím, že nespokojenost veřejnosti je obrovská. Dneska ráno jsem četla  průzkum, kdy snad vládu podporují 3 % občanů. Problém je v tom, že my ji neumíme jakoby dobře uchopit, nebo ji dobře zužitkovat, že to často zůstává u toho typicky českého, že brbláme u toho piva. A na to jsem právě apelovala, aby se lidé uvědomili, že tohle jakoby nás nikam dál nedostane a že se skutečně musíme naučit být těmi zodpovědnými občany, i když to je strašně těžký, vyžaduje to  nějaký čas a taky osobní odvahu, prostě vystoupit nějak z té masy. Ale já nevidím jiné řešení, abychom prostě spoléhali na to, že jenom se to stane zase bez nás tím, že teda hodíme lístek a zase budeme pouze těmi diváky, tak se vlastně sami odsuzujeme k tomu být neustále zklamáni a nespokojeni.

V.  K,: Není trošku problém i v tom, že není až tak důležité, kdo je u moci, ale, že by společnost měla přijmout za samozřejmost, že normální je nekrást? Mně připadá, že v tomhle je morálka falešná, že když tě nepřistihnou tak můžeš vlastně cokoliv. Nemyslíte?

I. Š.: Samozřejmě, ten morální rozklad společnosti je velmi silný. Je to, vlastně, když se setkáváte i s podnikateli, tak vám prostě řeknou, že daně, DPH prostě odvádí jenom blbec s prominutím a ten  kdo se tomu neumí nějak chytře vyhnout a je to považováno teda ještě za zdatnost a téměř za konkurenční výhodu. Takže to morální obnovení bude samozřejmě také velice důležité. Já možná sem v tomhle naivní a hodně právě spoléhám na tu sílu zdola a na ten permanentní tlak, protože koneckonců i ty zkušenosti ze světa trošku tímhle směrem jdou a samozřejmě, protože tady jsou i možnosti legální, jako je otázka těch anonymních akcií, tam potom byl nějaký dotaz posluchače, otázka, jak tu bude vypadat zákon o státní službě a tak dále a tak dále, těch možností je spousta a ale pokud jakoby nebudou ty politické strany, a teď jakákoliv prostě mít pocit, že jsou neustále pozorovány a že jsou neustále prostě pod tlakem, že ti lidé jsou schopni se zformovat a říct: Tohle ne, tohle bude vypadat jinak ...

V.  K.: Je příznačné pro naší mediální dobu, ve které žijeme, že se pro sdělovací prostředky ten váš projev, ke kterému se teď vracím, k 17. listopadu, smrskl na jedno heslo, které jste navíc citovala: Promiňte, že nevyděláváme tolik, kolik vy kradete. Vadí vám to zjednodušení?

I.  Š.: Ono to heslo, pokud se nepletu, zaznělo poprvé v Srbsku, které je postiženo podobnou silnou korupční propojeností jako u nás. Musím říct, že mě oslovilo natolik, že jsem se rozhodla je do toho svého projevu zabudovat a musím  říct, že skutečně rezonovalo, vyjádřilo co občané cítí a  jejich postoje. Já jsem se ale snažila v té druhé části projevu  nedat to takovým tím: Všechno je to hrozně zlý a uvědomme si to, jo, ale naopak tam prostě říct:

Ale my máme nějaké nástroje a nejenom, že je můžeme, ale my je musíme využívat. Sama se ta změna nestane…

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012