Verše pro podzim

Alena Klímová 11 2012 Kultura česky

S. Ščipačev: Břízka

 

Už skoro nahou divý liják

tiskne ji k zemi, rve z ní šat.

Brání se hrdá, mlčenlivá –

jak umí mlčky pohrdat

 

A vítr v zimní temný večer

v pase ji útlou objímá

Ramena její bílá svleče

potom rukama zkřehlýma

 

Zlomí tu tenkou hrdou krásku!

Vymkla se, v očích slzy má:

Někomu třetímu slíbila lásku,

rty svoje, bílá ramena.

 

 

Olga Szymanská: Zámecká věznice

 

Před kamennou kobkou

vrostlou do skály,

přeříkávám:

 

Ve tmě přede mnou -

za třímetrovou zdí

s paprskem mezi železy

syčí had.

 

V mlze za mnou -

na kamenné kašně

v erbu mlčí

obojživelný tvor.

 

Čí jazyk

Rozetne tíhu skutků?

 

 

Vladimír Stibor: Z deníku Cyrana

 

Odškodnění za ráno

Tají v sobě stisk

jak včerejší Cyrano

s polibky zvýší zisk

 

Zakáže v každé ložnici

lampiony z ebenu,

odstrčí slovem veslici,

motýla na stehnu.

 

Tak už se přitul, miláčku

hvězdy mám na háčku

pro tebe jsem našel zem,

v níž lvice plejí zahrádku,

ochutnávají každou oplatku.

Neuvěříš-li, jsi můj diadém.

 

 

Alena Brejchová: Nejvzácnější poklady

 

Říkáš milý, že to moje veršování

ve světě lidí nikdo nedocení…

že tu sotva chvilku ještě pobudu

a že na planetě nikdy slavnou nebudu?

 

Víš, v prostorném Kosmu už je vžité

že býti slavným není příliš důležité

A proto až se hlína nad mým tělem srovná

chci být jenom „SLÁVY HODNÁ“...

 

Život lidí trvá malou chvíli

a Nezralí nepoznají Bílých Duchů píli

Jenže KDOSI ve Stvoření umně skrývá

nejvzácnější Bohem darované Poklady

Můj ztepilý milý tak po věky to bývá

Nuž nenechme si ukrást z dobré nálady

 

BO.- žena: Tobě…

 

Řekni mi řekni…

proč je mi s Tebou tak blaze a tiše

jako když ptáče pod křídlem dýše

proč Tě znám Lásko i když Tě nevidím

za duši odkrytou proč už se nestydím

Řekni mi řekni…

proč je mi s Tebou tak svěže a hebounce

jako když uléhám do květů na louce

proč když mne do modrých závojů zahalíš

už mne být člověkem nedrásá nebolí

Řekni mi řekni…

proč je mi s Tebou tak sladce a úlevně

jak když se říčka z hor navrátí do země

Navrátí... vypaří... zaprší z oblaků

my dva jsme přesličná podoba Zázraku

 

 

Olga Szymanská: Lopuchy

 

S ránem na slunci

tepnami mohutní

naděje jejich těl

v kalichu rosy.

 

Otvory svých hlav

otupují i hrany

ostrého srdce

v pouhé Cosi.

 

A maskovány

bolestí svých ran

odhalují moje:

to Ty

 

JSI.

 

Vítězslav Nezval: O reminiscenci

 

Tvůj drobný obličej se na mě usmívá.

Líbám tě na skráně a čechrám tvoje vlasy.

Tvůj pohled, princezno, mě zas už vyzývá

tvůj pohled, ukrytý za dlouhé tvoje řasy.

 

Tvá ruka zmizela, ty šibalko, - a hrá si,

tvá ruka dítěte. Ó jak je škádlivá…

Tvá ústa chvějí se jak zlatá tětiva.

Rozněcují můj žár a líbezně jej hasí

 

Máš vášeň zralých žen a něhu mladých chův

Mlč! Omdli docela. Anebo mluv, mluv, mluv…

Řekni mi hlasitě, co s tebou dělám. Ano?

 

A nahlas, miláčku. Nešeptej. Křič to, křič!

V ten den, kdy příroda stvořila v lidech chtíč,

Byl jsem tvůj, ty má. Mé zvíře! Moje panno…

 

Sonet devadesátý prvý-Zachránkyni