Slovo šéfredaktorky - Po povodni...

Prší, prší, prší. (Moje maminka byla velmi noblesní osoba, ale když se rozlobila uměla používat i jadrná slova, by to řekla jinak...)

Sedím v malé dřevěné chatičce, kterou před čtyřiceti lety postavil vlastníma rukama můj tatínek na počest či paměť své trampské mladosti. Na kopci nad Slapskou přehradou 50 km od Prahy. Musela jsem se sem odstěhovat poté, co voda propláchla pražskou čtvrť Holešovice, kde jsem bydlela.

Nemůžu si stěžovat. Je léto, je celkem teplo, na rozdíl od Prahy tu funguje elektřina (mám tady i počítač), voda ze studny je po převaření pitná, k mytí si nachytáme vodu do kýblů. V řece je samozřejmě závadná, plavou tam mršiny, mrtvé ryby, o hnojivech, močkách a dalších hnusech spláchnutých z polí, zaplavených čističek vod apod. ani nemluvě.

Trochu problém je s nákupem jídla. Autobusy v okolí přestaly jezdit poté, co silnici kolem řeky Vltavy od Zbraslavi do Štěchovic vzala voda. Nejbližší stánek s potravinami na Živohošti, kam jsme s devítiletou vnučkou Eliškou a desetiměsíčním psem Béďou chodily skrz lesy, hory a doly tak obden s batohy na zádech, dnes zavírá, končí letní sezóna. Vyprávěla jsem však Elišce a Béďovi o druhé světové válce a o obléhání Staligradu, kdy měli lidé příděl jeden krajíček suchého chleba na den. A vysvělila jsem jim, že jsou na tom líp. Zatímco Béďa nechápal vůbec nic a dožadoval se svého "žrádýlka", Eliška se hluboce zamyslela.

"A myslíš, babi, že by se na ten krajíček chleba našel kousek marmelády? Vždyť jsme přece nasbíraly tolik ostružin a ty jsi je vařila."

Měla pravdu, ostružinovou marmeládu máme. Taky víc než jeden krajíček chleba, k tomu tři vajíčka, čaj, jednu konzervu a špagety. Máme se vlastně moc dobře.

A tak jsem Elišce namazala chleba s marmeládou i na cestu do Prahy. Odešla totiž před chvílí spolu s jejím tátou, mým synem, který pro ni přijel. Zítra jí začíná škola. Šli pěšky asi osm kilometrů v dešti, když autobusy v okolí nejezdí. Je mi to líto a myslím na ně, jestli jsou už někde v suchu a v civilizaci. A ptám se zároveň, jestli ta naše civilizace má skutečně tak destruktivní vliv na podnebí, na přírodu.

Když přišla povodeň do českých zemí, byly jsme tady s Eliškou "na prázdninách" a bylo nám fajn. Kolem chatičky tekla z kopců dolů divoká řeka, která dole nad vltavským jezerem utvořila dva mohutné vodopády. Šly jsme si je vyfotit a připadalo nám to jako dobrodružství, vzrušení. Jen ovšem do té chvíle, než jsme si pustily rádio. Zaplavené Jižní Čechy, celé pražské čtvrti, Neratovice, Terezín, další místa na Labi...

Pak jsem se tam jela podívat. Voda už opadla, respektive řádila dále po proudu. Zatímco ze Slap do Prahy jsem se autem spolu se sousedem i objížďkou dostala za hodinu a kousek, po Praze jsem putovala různými dopravními prostředky tři hodiny. A to ke své sestře, která ve svém bytě na kopci v severní části Prahy obětavě ubytovala půl naší vyplavené rodiny.

Díky, Lído!

A pak, ta všudypřítomná zkáza, bahno, pach, rozbořené domy, zaplavené sklepy, přízemí domů. Já mám to štěstí, že si mohu odnést ze čtvrtého patra v domě v Holešovicích co chci někam jinam. A mám od září kam, stejně jsem se chtěla stěhovat. Ale co ti, jimž voda vzala úplně všechno?

Avšak to, jak si lidé pomáhají je hřejivé poslochat. Celý den vysílá Radiožurnál informace o lidech, kteří k sobě domů zvou celé rodiny, hlásí se o práci při odklízení, nabízejí kusy nábytku, ošacení, rozvážejí vodu a jídlo atd., atd.

Dopravní podnik v Praze po kolapsu, kdy neuzavřeli jeho odpovědní pracovníci včas metro, aby tam nevnikla voda a tedy vnikla a zaplavila polovinu celé podzemní dráhy, se probral a operativně zařídil náhradní autobusovou dopravu. Finanční škoda je však nedozírná. Slušný člověk být ředitelem takového podniku by si snad "hodil mašli". Nebo alespoň odstoupil z funkce, že? Tento se však jenom vymlouval. Případ řeší policie.

Černým humorem zavání zpráva o tom, že si senátoři chtěli původně odhlasovat věnování jednoho platu na povodně, ale "nenašli k tomu legislativní oporu". Chtěla jsem vyzvat ty šťastnější čtenáře, jimž voda nic nevzala, aby přispěli těm nešťastným, ale jak vidím, mohli by se dopustit nezákonného jednání... Samozřejmě žertuji v rámci idiotismu, kterým mne senátoři inspirovali. Lžou. Již tisíce lidí na pomoc poštiženým poslali peníze, aniž by k tomu potřebovali jakoukoli "oporu". I babička z chalupy na horách poslala svou stovku. Jen papaláši si vždycky najdou výmluvu, aby nemuseli nic dát, aby jen brali.

A také náš pan prezident se moc nevyznamenal, když se po zatopení Jižních Čech ještě týden nato opaloval ve Španělsku a přiletěl až tehdy, kdy bylo pod vodou Rašínovo nábřeží v Praze, kde má jeden ze svých domů.

A vláda? Přišla s milionářskou daní. Co jiného by se od socialistů dalo čekat. A ty tzv. pravicové strany? Ani nemukly.

Možná všem křivdím, jsem na samotě u lesa, zprávy mám jenom z rádia...