O Austrálii v Praze s Barbarou Semenov

Miroslav Sígl 10 2012 MČK česky

„Čím dál víc a častěji v poslední době se ráda vracím do svých rodných míst, do Prahy  a jejích Vysočan, abych byla nablízku své nemocné mamince a 24leté dceři, která si  Prahu zamilovala, našla zde své působiště“ – vyznala se hned v úvodu dychtivým posluchačům  jedno odpoledne v Městské knihovně Čechoaustralanka Barbara Semenov: Austrálie je můj domov, Česko moje vlast. Její vyprávění zprostředkoval Mezinárodní český klub.

 

Jde o dámu v nejlepších letech. Prozradila mi rok a místo narození (* 1957 v Chebu) a když jsem chtěl upřesnit celé  datum, zazářily její bystré oči: „Narodila jsem se v den 17. listopadu a na to  jsem vždycky hrdá… „

 

Téměř dvě hodiny bez pohnutí hledíme do její tváře, z níž vyzařuje  zdravá ctižádostivost,  úžasná cílevědomost,  oduševnělost. Posloucháme její zajímavé vyprávění. Dokáže si Vás získat podmanivým hlasem, ale  přitom v onom  stále mladistvém  vzhledu  nenajdete, čím vším ji poznamenal její dosavadní život,  její neobyčejné zkušenosti s lidmi, úřady, problémy soukromými, rodinnými a jejího rozsáhlého společenského okolí.

 

To něco málo o jedné ze spolupracovnic internetového portálu CFC v rubrice O autorech mne naopak přimělo dozvědět se co nejvíc, vždyť jsme si byli téměř nablízku – po studiu na Fakultě žurnalistiky  na naší Alma mater působila poté  v Televizních novinách. Ty vysílala Česká televize (před lety se staly majetkem televize Nova a česká TV namísto nich vysílá Události), odkud jsem byl po srpnu 1968 propuštěn a děkoval jsem osudu, že nemusím snášet „abnormalizační“ nesvobodné poměry s cenzurou a ustavičným tlakem politické propagandy postupně deformovaného a totalitního režimu.

 

Nu,  a teď slyším paní Barbaru, jak podobně charakterizuje dobu nesvobody, v níž se odhodlala k statečnému odchodu do emigrace se svou sestrou. Jejich prvním místem byl Západní Berlín, z něhož jen nerada vzpomíná na nekonečně dlouhé fronty podobných vystěhovalců, požadujících  azyl. Posilovaly je životní ideály, byli plni odvahy a trpělivosti, aby po dvouletém pobytu v německém prostředí znovu žádala úřady o imigrační povolení do USA. Administrativně byrokratické procedury byly navíc doplněny psychologickými testy, detektory lži a novými  sáhodlouhými formuláři.

 

Stále  ve dvou se svojí sestrou nejprve sehnaly místo při odbavování cestujících a jejich zavazadel u letecké společnosti  (dnes United Continental je největší v USA), než byly vyškoleny a připraveny pro službu letušek. Jenomže v 50. státě USA na  Havaji v  Polynésii jim učaroval sice  nádherný život starousedlíků, jejich vysoká životní úroveň, ale jestliže jí chtěl Středoevropan alespoň  zčásti dosáhnout,  musel obětovat dvě směny za den v úmorném vedru se steskem po domově, po střídání čtyř ročních období, což bylo nejen vysilující, navíc  jednotvárné.

 

Opustila havajský  ostrov v tichomořském oceánu a zakotvila na pevnině kontinentu, protože  štěstí jí přálo: z Honolulu už odjížděla s manželem, s nímž se zde poznala – byl donucen dokonce z politických důvodů emigrovat hned třikrát. Jejich novým cílem byla jižní polokoule. Přijetí v Austrálii bylo velmi sympatické: ukažte co je ve vás, předveďte  se svými činy, chcete-li být oceněni.

 

Založila producentskou organizaci Regent Productions v Melbourne, aby pomáhala prezentovat naše české  a evropské umění a jednotlivé proslulé umělce, a to na protilehlém kontinentu, v zemi, která se stávala jejím domovem. V Austrálii žije  hned několik emigrantských komunit  - jednu z nich představují Češi, kterých zde žije  a pracuje kolem 21 000 v průměrném věku 37 let. Naší paní Barbaře se otevřel nový svět. Oslovovala textaře, organizovala četné společenské akce, přijížděli Karel Gott, Helena Vondráčková, Lenka Filipová, skupina Olympik. Zvala také umělce amerických, ale i českých  muzikálů. Ne všechno se zdařilo, to je rub a líc takového rizikového podnikání.

 

Jen v několika málo zkratkách lze vyčíst, že její život,  jako život mnohých dalších novousedlíků, poznamenávaly neustálé obavy, ba dokonce strach, překonávání nepoznaného, bolesti rodiny a stesk po domově, silné vzpomínky na  české prostředí, naši historii a památky – ale naproti tomu hledání nových a nových přátel, kteří si navzájem rozumějí, dovedou se podpořit – v tom je síla žebříčku hodnot  naší protagonistky: rodina, Austrálie, Praha, svoboda a demokracie.

 

Přitom jako Čechoaustralanka už mnohokrát  po listopadových změnách v naší zemi v roce 1989 dokázala překlenout kýmsi spočítanou vzdálenost 15 519 kilometrů, strávených 24 hodin v letadlech  - vcelku jde pokaždé o 30 hodin na cestách. Pro tklivý a radostný návrat, doprovázený Smetanovou Vltavou, si paní Barbara dovolila zadaptovat píseň, v  níž  zakrátko našli zalíbení ostatní Čechoaustralané:

 

Já byl za pólem – já prošla svět,

zem obeplul  kolem  - vždy vracíš se zpět,

tam, kde Ti září Tvůj Jižní Kříž.

Vím, dnes jsem Australan spíš.

 

Mám rád zvuk cikád i rudý prach,

vůni od moře a žluť v mimosách.

Já vltavský rodák, můj moravský kraj

ve snění Didgeridoo taj…

 

Tisíce let stará – věčně mladá je,

Jak  bilabong života vodu tu má.

Z ohňů vyjde vzácně – krásná,

i vinná réva tu chutná, jak má…

Osud mi dopřál dvojí vlast,

je na tisíc míst, já nedám se zmást,

srdce mé česky vždy bít uslyšíš,

přesto jsem Australan spíš…

 

Od tvůrčí literární a novinářské činnosti, která jí byla vlastní od jejích studentských let, přes četné přátele,  už to byl to jen krůček k nezávislému celoaustralanskému krajanskému listu  Čechoaustralan, jehož je dnes šéfredaktorkou. Mívá 40 stránek A4, bohatě ilustrovaných.  Dbá na jazykovou čistotu a její obsah je prodchnut články o historii a současnosti doma i v Austrálii. Jsou  velmi přitažlivě uspořádané, nechybějí ukázky z poezie. Vyhledává stále nové autory, povzbuzuje další od nejstarších emigrantů a příslušníků jednotlivých emigračních vln  bez  ohledu na jejich náboženské či jiné cítění, bez ohledu na barvu pleti.  Časopis je rovněž nenahraditelnou spojnicí s českou vlastí. Po vzoru někdejších  předchůdců  se paní Barbaře při jejím šarmu a snadnému získání sympatií  daří rozšiřovat okruh stejně naladěných tvůrců, krajanů i starousedlíků, intelektuálů a  vlastenců.

 

Australané jsou báječní lidé podle slov paní Barbary. Milují přírodu, sport, od malička  všechny děti  absolvují baletní výchovu, kluci potom vynikají v rugby či v plavání.  Promítla nám desítky překrásných záběrů, typických pro Protinožce, kde nechyběla bizární pohoří, pouště,  nekonečně dlouhé písčité pláže,  tradiční a legendární klokani a  koaly.

 

Nosil bych dříví do lesa, kdybych chtěl pokračovat, protože publicita  Barbary Semenov  na tomto portálu CFC představuje více než 50 uveřejněných článků. Ze všech z nich lze vyčíst příslovečnou touhu po dobré znalosti tematiky, kterou si zvolila. Čtenář z jejích vět okamžitě vycítí na čí straně stojí, jak mistrně se naučila znát Čechy v Austrálii a Čechy doma, vystihnout jejich mentalitu tím, že s nimi zavádí dialog bez ohledu na hranice.  Objevuje vynikající jedince nejen  v Austrálii, ale  i v Česku, porovnává životní standard v našich obou světadílech či  zemích. Její osobní zkušenosti jsou dneska nezměrné, podporuje  bez falešného  nadšení nové, moderní vlastenectví,  které však  vyrůstá  z bohatých  historických  kořenů.

Češi v Austrálii – v té mnohoetnické zemi  - se  rozhodně neztrácejí.  Působí vedle komunit  italské, řecké, vietnamské, čínské, indické, malajské, německé či polské už dlouhá desetiletí, vzájemně se uctívají, zachovávají si své národní  a rodové tradice, ale dovedou se přizpůsobit společenskému životu v Austrálii, která je pro ně domovem.

 

Ještě jeden poznatek bych rád závěrem zdůraznil u paní Barbary a v  její činnosti v tom nejlepším produktivním věku: nazval bych to permanentním úsilím o rovnováhu,  jistou harmonii v sobě a ve svém okolí, působí svou vzdělaností a odpovědností  k humánnímu pojetí  demokracie v celém světě. Ta totiž vyzdvihuje všelidské hodnoty morálky, pravdy a lásky, k jakým nás vedli naši velcí učitelé.   Jejich jasnozřivé myšlenky září dodnes a nezhasnou dokud bude svět   světem. Neznám lepší studánku, z níž se lze napájet k novým a novým vzletům. Paní Barbara z Melbourne  a Prahy-Vysočan  je toho nejlepším příkladem.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012