Manka Římanka

Bohuslav Hynek 10 2012 Dějiny česky

Prezident Havel vozil na státní návštěvy, zejména do Latinské Ameriky, kopii Pražského Jezulátka. Vždy jako dar některému z tamějších chrámů.

Sošku vymodeloval z vosku španělský mnich, jemuž se zjevila Ježíškova tvář. Za třicetileté války, po historických peripetiích, v nichž hrál roli český rod Lobkowiczů, připadlo Pražské Jezulátko Řádu bosých karmelitánů. Soška, jíž se připisují zázračná uzdravení, dokonce záchrana Prahy při obležení Švédy roku 1639, je vystavena v kostele Panny Marie Vítězné pod pražským Petřínem. Barokní batole o výšce 47 cm převlékají karmelitky do pluviálu vždy podle barvy příslušného liturgického období.

Ministr zahraničí v době Havlova prezidentování Kavan usoudil, že i on by někdy do svého cestovního programu měl zařadit prezentaci sošky, k níž vzhlíží křesťanský svět. Na šéfa mě přitom mrzel jeho okázalý ateismus: když jsem pro něj Ježíška do ciziny vypravoval, z principu se vyhýbal účasti na aktu předcestovního požehnání.

Před odchodem do důchodu na rodné Chodsko jsem od převora klášterního kostela Anastasia Roggera dostal za spolupráci obraz Pražského Jezulátka. Vytvořil ho z peří tropických ptáků umělec v Misii Pražského Jezulátka ve Středoafrické republice. Tam pražská diecéze vysílá zdravotníky a učitele.

O Pražské Jezulátko jsme se s cizinou dělili už dávno. Samotnému papeži Lvu XIII. ho na zádech roku 1878 pěšky odnesla nábožná švadlena, „Bulka od Domažlic“. Manka Bílková byla z Mrákova, chodské vesnice 3 km od mého stavení v Koutě na Šumavě. Chodům se u nás říká Buláci, protože místo „byli“ říkají nářečně „buli“.

Manka šla nejprv za děvečku k sedlákovi do Bavor. Na žně, otavy a sklizeň bramborů. Všechno uměla, i pacholkům švestkové knedlíky z české mouky vařit. A co neuměla, naučila se. Už první den na sebe upozornila. Sušili seno. Selka svolávala čeleď k večeři, jenže bylo k dešti. Přece to nenecháme na zemi zmoknout, napadlo Manku. Zůstala na louce a dala se do dělání kopenců. Měla ráda všechno „pinktlich“, jak říkají Němci. V Bavorech se naučila němčinu a potom zpátky v Mrákově i trochu italsky – od demobilizovaných vojáků, kteří se vrátili z italské fronty. Z každého přivýdělku spořila na pouť do Říma.

Za čas se Manka vypravila za kněžnou Lobkowiczovou. Ta byla přes manžela příbuzensky spřízněna s pražským arcibiskupem. Kromě toho, jedna z větví hořínského-mělnického rodu Lobkowiczů směřovala do blízké Plzně, přesněji do Křimic, coby kamenem dohodil od Domažlic.

(Křimický zámek Lobkowiczům znovu patří. Za komunistů byl využíván jako škodovácká učňovská ubytovna. Dnes ing. Jaroslav Lobkowicz vyrábí Křimické kysané zelí, aby vydělal na přestavbu internátu zpět na noblesní sídlo. S jeho manželkou Alžbětou se mi poštěstilo v Praze sedět u stolu při jedné nadační akci. Na Francouzku mluví velice slušně česky a v Čechách se jí líbí.)

Kněžna se s Mankou vypravila k pražskému arcibiskupovi. Kardinál Bedřich Schwarzenberg byl znám svou osvětovou činností ve prospěch českého lidu. Ačkoliv sám mluvil převážně německy, uznával právo Čechů na vlastní jazyk a podporoval jejich vhled do světa.

Manka se zeptala Jeho Eminence, zdali by mohla odnést římskému papeži Pražské Jezulátko, oblečené do chodských šatiček. Prý ano, souhlasil po delší debatě kardinál. Za předpokladu, že kopie sošky bude od licencované firmy. Pan arcibiskup slíbil vystavit Mance průvodní list a přidat svůj dopis pro hlavu katolické církve Lva XIII. Mance poradil, aby šla cestou z Mrákova přes Bavory. „Co se dá dělat,“ uvědomila si, „budu muset jít přes ty darebný škály v Němcích,“ Alpy.

Sošku Mance opatřila paní kněžna. Zaplatit si ji od ní nedala. Přidala jí ještě něco v penězích a adresu na svého manžela knížete Lobkowicze, který jede do Říma. Kdyby se Mance něco potrefilo, ať se na udanou adresu přihlásí.

Druhý den dostala z Arcibiskupského paláce „lejstro“ s 20 zlatými na cestu, aby zpět nemusela pěšky, ale mohla lodí a železnicí.

Střih na šatičky daly sestřičky karmelitky. Od nich Manka donesla i jemné, vzácné okruží kolem krčku a ruček Jezulátka. Manka se sestrou a neteří vyšívaly pluviál z brokátu zlatem protkaného. Šít uměly dobře, byly Chodky, a každé Chodce je vrozeno umět jehlou přímo kouzlit. Podšívku daly z nejlepšího taftu. Šatičky se třpytily stříbrnými penízky a zlatým dracounem.

Hotové dílo složila Manka do krabice, převázala a zabalila do ruksaku mezi šatstvo sváteční: k parádnímu kroji měla novou vyšívanou plínu (šátek na hlavu), modrý fěrtuch a šátek přes prsa se zlatými květy. Mosazné kroužky na bůtkách (střevících) pěkně vyleštila.

Na cestu přes hory a doly obula pevné, pohodlné boty, na poutnické holi nechyběl bodec.

Vyšla začátkem června leta Páně 1878. V prvním klášteře na cestě dostala dobrou hustou polívku a namazaný chleba. Jinak byla připravená, že „s vovčičkama přespí, kousek chleba má s sebou, voda je všude – copa to může stát? Vybrala pár set ze spořitelny, ha to jí stačí,“ tvrdila s jistotou.

A že jde pěšky? Jen mávla rukou. Pán Ježíš prý také chodil pěšky. Jen na Květnou neděli jel na oslátku a nedopadlo to s ním dobře.

 

 

Mance dělalo starost, zda-li Jeho Svatost od ní voskového Ježíška přijme. Takovou dálku se šmiká, co by potom s ním dělala?

Na audienci u hlavy Svatého stolce musela nějakou dobu čekat. Předem ji ohlásili, že nese papežovi Pražské Jezulátko. Když pak vyvolali její jméno, odevzdala průvodní list arcibiskupa Schwarzenberga a vešla do „velké sence,“ jak to později líčila, v čele byl „trůn.“ Manka před Svatým otcem sedícím v křesle poklekla. Ten ji přivítal a vzal Jezule do rukou. Prohlížel si Ježíška hezkou chvíli a poté požádal kněze, aby dar postavil na stolek. Papež Mance řekl, tlumočník to překládal, že má ze sošky radost. Slyšel už o Pražském Jezulátku a má je ve velké úctě. Bude se z „Bambina“, tak je italsky pojmenoval, těšit v soukromém bytě. Že děkuje a poutnici žehná.

Když už byla v Itálii, vypravila se Manka také do Assisi, kde je pochován sv. František, nejoblíbenější ze svatých, který následoval Krista v chudobě a lásce k lidem. V Assisi jmenovali Manku sestrou třetího řádu. Taková řeholnice může chodit ve svých šatech, ale musí snášet povinné půsty, pronášet modlitby a vyznávat chudobu.

Už po cestě a potom do konce života chodská poutnice vštěpovala spoluvěřícím, že čím je člověk a církev chudší, tím blíž k Bohu mají. Takové zkušenosti ze svého nelehkého putování nabyla.

Šťastně se vrátila do Mrákova. Chodila z hyjty na hyjtu a vyprávěla, co na cestě do Vatikánu zažila.

Z těch besed sepsala do školního sešitu Mančin příběh její praneteř Marie Bílková. Než umřela, věnovala sepsané vzpomínky vyšívačce chodských krojů Alžbětě Vondrašové.

Prohlížel jsem si u tety Vondrašovic sešit, na který tenkrát - pamatujete na rozskřípaná pera, která jsme ve škole namáčeli do inkoustu - ukápla kaňka. Potřísnila několik půjčováním ušmudlaných stránek. Kaňka je jako peceť, aby se listy nezpřeházely až nevydrží vazba.

Radost paní Vondrašové udělalo nakladatelství Český les. Uvolilo se příběh Manky vydat tiskem.

„Já tu knížku pošlu Karlu Schwarzenbergovi na ministerstvo zahraničí,“ pověděla mi opatrovnice vzácné památky. „Jako uznání, čím jeho předek prospěl Mrákovu. A dodala: „Kdyby byl pan ministr mladší, tak bych ho volila za prezidenta.“

Bohuslav Hynek

Fota: archív

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012