Pirátka z Zurychu vzpomíná

Martina Fialková 9 2012 Naši ve světě česky

Úplná verze článku, který vznikl pro speciální magazín Lidových novin na téma zahraniční Češi. Zde vyšel 25. 9. bohužel ve zkráceném znění. Jsme přesvědčeni, že Dana Seidlová, které se týká, si zaslouží aby její příběh nebyl zkracován...Přečtěte si, jak jsme ji poznali při natáčení filmu České kořeny ve Švýcarsku.

 

Dana Guthová – Seidlová

 

 

Dana Guthová – Seidlová se narodila v roce 1929 v Hraběšíně u Čáslavi.

Dětská léta prožila s rodiči na schwarzenberských polesích, kde byl její otec správcem.

Během gymnaziálních let v Praze se stala také skautkou. Po maturitě v roce 1948 nemohla kvůli „třídnímu původu“ studovat medicínu, jak si přála. Absolvovala tedy školu pro porodní asistentky v Liberci. Později byla na medicínu doporučena, ale studia opět z politických důvodů nemohla dokončit. Vdala se za Rudolfa Seidla, narodily se jim dvě dcery, Kateřina a Helena. V roce 1968 emigrovali Seidlovi přes Německo do Švýcarska a usadili se v Curychu. Manžel byl elektroinženýr a dobře se tu uplatnil, paní Dana pracovala nejprve jako zdravotní sestra, ale pak musela podstoupit těžkou oční operaci, po které již zůstala doma. Věnovala se rodině, ale také mnoha dětem českých emigrantů. Cílevědomě dělala vše pro to, aby nejen její, ale i děti mnoha dalších Čechoslováků nezapomněly, odkud a proč do emigrace i s rodiči přišli.

Připravovala učební materiály pro takzvanou českou doplňovací školu, kterou děti navštěvovaly v sobotu odpoledne – a aby je to „nebolelo“, vymyslela celou výuku s velkým vtipem. S manželem vedli mnoho let skautské exilové tábory. O všem svědčí i desítky, možná stovky článků do krajanského tisku.

Dana Seidlová sledovala stále dění v Československu a nenechávalo ji klidnou. V roce 1988 dokonce zorganizovala celosvětovou symbolickou hladovku jako štafetu. Jednodenního bobříka hladu na podporu vězňů svědomí v Československu si po světě předávali nejen emigranti, ale dílem i jejich přátelé z nové země.

 

Vzpomínání na dědečka aneb co je vlastně to vlastenectví

Dědeček Jiří Guth Jarkovský je dodnes legenda, byl ceremoniářem T.G. Masaryka, vymyslel vzorce etikety pro novou československou společnost, byl generálním tajemníkem Mezinárodního olympijského výboru a pak i toho československého, spoluautorem olympijské charty.

„On se přitom vlastně snažil doslova dostat Čechy do Evropy. Velice se přátelil s Pierrem Coubertinem, zakladatelem olympijského hnutí, a byl velký vlastenec.“ , říká paní Dana a  nejvíc si cení dědečkovu mezinárodní činnosti v olympijském výboru. Dál uvažuje: „Vlastenectví bylo mimochodem stěžejním motivem – a já říkám, že vlastně vynálezem 19. století. Jenomže lidé to dnes často zaměňují a směšují s nacionalismem, a neuvědomují si, že to jsou pravé protipóly. Vlastenectví je ta láska k vlasti, která se otevírá celému světu, kdežto nacionalismus je láska, která se ohrazuje hradbou. A dědeček demonstroval to vlastenectví vyhraněné v pozitivním smyslu, otevřené světu. “

 

Ve stejném duchu celý život jedná i píše paní Dana. Její články řadu let je zveřejňuje exilový časopis Zpravodaj vydávaný ve Švýcarsku. Najdeme je i v její knížce Sedmiročenka. V ní obdivuhodně realisticky a s nadhledem zhodnotila dění v Česku po Sametové revoluci. Stylem i obsahem svého psaní si již získala srdce mnoha čtenářů. Mimo jiné i proto, že ani u vážných témat neztrácí humor. A tak i o svém dědečkovi neváhá uvažovat: “Upřímně řečeno, já myslím, že byl tak trošku suchar, chtěl skutečně být dokonalý, ale už tehdy si z něj proto dělali šoufky.“ A na otázku, zda ji s bratrem vychovávali rodiče v jeho duchu, odpovídá: „Kdepak, byli na nás velmi laskaví. Spíš jsme si my děti z těch věcí dělaly šprťouchlata a najust jsme s bratrem třeba jedli příborem obráceně. Když jsem byla starší, osobní kontakt jsme už moc s dědečkem neměli, ale to víte, že jeho duch se v rodině pořád nějak vznášel...

 

Domov na Schwarzenberském panství

Tatínek paní Dany se sice narodil v Praze, ale smyslem života se mu pak staly lesy a péče o ně. Zamlada vedl také krátce jeden z prvních skautských oddílů, patřil mezi takzvané „praskauty“, odchovance Benjamina Svojsíka, zakladatele skautingu u nás.

Malá Dana a její bratr vyrůstali později uprostřed rozlehlého hospodářství s mnoha domácími zvířaty. Tatínek pracoval v Hraběšíně na Čáslavsku jako správce na Schwarzenberském polesí a maminka tamní malý zámeček upravila jako půvabné a útulné sídlo. „Všude kolem příroda, bylo to nejkrásnější dětství, jaké jsem si mohla přát.

 

Skautské začátky se nezapomínají

V její knížce vzpomínek Zrcadlo mé duše na závěr dominuje téma skautingu. Tomu zasvětila společně s manželem v pozdější emigraci kus života. Byla to samozřejmá návaznost na nezapomenutelné zážitky z dívčích let, kdy ji tatínek hned po válce v Praze dovedl do obnoveného Skautu k Vlastě Koseové, své sestřenici. „Ona byla nejvyšší šarže dívčího skautingu, znamenitá osoba. Tam jsem strávila ty nejkrásnější roky mezi 15 – 18 lety. Výlety, tábory, Vánoce – bylo to velice intenzivní. To trvalo do roku 1949, kdy byl skaut novu zakázán komunisty“, vzpomíná paní Dana.

 

Chalupa vnitřní svobody

Koncem padesátých let se vdala za Rudolfa Seidla, muže, který ji dovedl do společenství, „na chalupu“. Jedinečné a neopakovatelné chvíle s přáteli ve velké fungující rodině,  diskutující, filosofující i bavící se v kruhu blízkých, s malými dětmi, v náručí přírody. Tolerance, solidarita, vzájemná pomoc a vnitřní svoboda – tam jedině ji bylo možno vychutnat a sdílet.

„A nakonec jsme vlastně za tou touhou po svobodě odcházeli“, vzpomíná paní Dana. Rozhodnutí padlo hned v osmašedesátém. „Jak jsem tu chalupu postrádala!“

 

Na Válendě

V emigraci pak přirozeně s manželem Rudolfem pokračovali v této linii. I on byl vychován ve skautském duchu a ke svobodě. Hned v začátku vedli české skautské tábory v Černém lese (Schwarzwald) v Německu. Nejdřív na takzvané Kozí louce, kde se s dětmi skutečně starali i o kozy, ale také o slepice. Ty prý snášely vajíčka do stanů, takže si do nich pochopitelně občas někdo sedl nebo lehl, směje se paní Dana. Později, už ve Švýcarsku, našli nádherné místo u obce Valendas na Horním Rýnu. „Ale to je mnoho a mnoho vzpomínek....jak starší skauti, mezi nimi i naše dcery, si vzali za úkol najít nové místo. S mapou procházeli krajem a pod starobylou vesničkou, pod skalami nad rychle tekoucí horskou řekou objevili tenhle kout. Pirátka s manželem Punťou, jak byla jeho skautská přezdívka kvůli jeho puntičkářství, tu pak pro děti po mnoho let vytvářeli nejen malý skautský ráj na zemi, ale i oázu češtiny.

 

Tábory na Válendě se konají dodnes, vedou je odchovanci Pirátky a Punti. Děti spí v týpí, jezdí na ponících, mají tu i další zvířata, chodí po horách, otužují se v chladném Rýnu a večer pod hvězdami sedávají u táborového ohně – a v trojjazyčném Švýcarsku mluví a zpívá už třetí generace česky. A Pirátka? Jednou za čas jí to nedá a přijede se podívat. To pak od malých skautů dostane vždy nějaký dárek, třeba obrovskou dřevěnou pirátskou loď.

Paní Dana způsobila také, že na „Válendu“ přijel tým, který natáčí dokumenty České kořeny o Češích v zahraničí. „Já nejsem důležitá“, tvrdila filmařům, když točili u ní doma. Ale jet a filmovat na Válendu musíte!

Z jejího vyslyšeného přání se stal pro všechny nezapomenutelný zážitek a vznikl tak i působivý závěr dokumentu České kořeny ve Švýcarsku.

 

 

O dětech

Obě dcery manželů Seidlových, když se s rodiči ocitly v nové zemi, jakoby s nimi cítily  zodpovědnost za novou existenci. Chovaly se velice ukázněně, i jako děti si uvědomovaly situaci, vzpomíná paní Dana. „ Doma jsme často mluvili o tom, co bylo dřív v Československu, dcery chodily do české doplňovací školy. Přestože nejsou s českou kulturou přeci jen tak obeznámené jako když by žily tady, tak myslím, že mají jisté seběvědomí, které pramení z pocitu že pocházejí z velmi kulturní země.“ A vnoučata?

„Určitě se cítí jako Švýcaři, o tom není pochyb, ale zároveň vědí, že my Češi nejsme žádná „ořezávátka“ a něco jsem jim snad přece vštípila také“, dodává.

Dana Seidlová ještě stále občas pomáhá českým dětem ve Švýcarsku s různými studijními zadáními. Přiznává: „ Teď nedávno jsem vypracovala takový tahák pro jednoho studenta, který se ve Švýcarsku už narodil. Dělal maturitní práci na téma Československo od vzniku v 1918. Snad jsem mu tím nějak pomohla, byl pak úspěšný.“

-------------

Pro přátele je paní Dana dodnes Pirátka – skautskou přezdívkou se totiž zároveň i kryla v exilu před agenty Stb, kteří ani tam nenechávali aktivní Čechy na pokoji. Má ji i v mailové adrese. Před několika lety se naučila používat počítač. Šibalsky se nad ním usmívá. „Já mu říkám ʻmouloʻa je to takové manželství z rozumu, protože chci být ve spojení se světem“.

Čtete-li její texty, přes závažnost obsahu vás často rozesmějí. Podobně i její vzkazy či maily. Tyhle drobné detaily naznačují, co je pro paní Danu v životě důležité a jakým směrem působila na děti i dospělé kolem sebe. Humor, nadhled, skromnost, ale hlavně úcta k poctivé práci a spousta nápadů, jak motivovat všechny kolem sebe k dobrým skutkům...

To je cesta Dany Seidlové. V posledních letech tráví hodně času opět i v Praze, aktivně sleduje českou politiku a je stále v kontaktu s řadou významných osobností bývalého disentu i z oblasti české kultury a politiky. Nedávno se stala také iniciátorkou akce, jejíž výnos putoval na zařízení do průmyslové školy v Kambodži, kterou tam Češi postavili. Stále píše a publikuje. Je též autorkou studie o TGM, kterou hodlá vydat. Za své bohaté exilové aktivity byla Dana Seidlová oceněna v roce 2011 čestnou cenou Společnosti pro vědy a umění v Praze. Svůj nynější poloviční návrat do Česka shrnuje: „Ještě i tady chci být užitečná.“

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012