Máme co slavit, říká Lucie Wittlichová

Historička, která už několik let přemýšlí o tom, proč mnozí Češi nevnímají svůj stát jako svůj domov. Navíc toto přemýšlení s velkou energií a přeměňuje v činy, kterými se to snaží napravit. Vypadá to, že z počátečního pracovního úkolu v době, kdy pracovala jako ředitelka Informačního centra vlády, se pro ni tato činnost stala spíš morálním závazkem a nakonec skoro posledlostí. V dnešní době vzácný úkaz, myslím si, a tak se v měsíci, na jehož konci slavíme svátek sv. Václava, ptám:

Kdy vlastně svatý Václav, postava symbolizující českou státnost, „vstoupil“ do vašeho života?  Předpokládám, že škola pro zdůraznění  významu jeho osobnosti mnoho neudělala, tak jako v mém případě, jestliže jsme do ní chodily  ve stejných 70. letech.

Nejstarší vzpomínku mám z dětství  - z nedělních procházek Prahou.  Táta nas vodil do cukrárny k Myšákovi na „karamel“ a pak na Václavské náměstí s nepřehlédnutelnou dominantou Myslbekovy jezdecké sochy.  Seznamoval nás s historií Prahy a vůbec  s českými dějinami, což mě nakonec přivedlo ke studiu historie.

Proč je podle vás potřeba dnes českou státnost oslavovat, připomínat?  Někomu se může zdát teprve nedávno ustanovený státní svátek tak trochu umělý, ačkoli svatováclavská tradice je u nás vlastně tisíciletá.

Každý máme přirozenou potřebu někam patřit, vědět, že jsme někde doma.  A se státem je to jako s rodinou – pokud vím, kdo byli mí předci, jaké hodnoty vybudovali a ctili, jsem pak připravena je následovat a nést zodpovědnost za své chování.  Lidé, kteří si uvědomují, že stát, ve kterém žijí, je jejich domov, a že naši předci za něj mnohokrát i umírali, nechtějí  lhostejně přihlížet jeho devastaci – nejen politické, ale i ekonomické a především morální. Proto si myslím, že bychom měli znát naši minulost a  klidně i oslavovat jeden den v roce, který symbolizuje celé to tisícileté snažení , díky kterému žijeme dnes ve vlastní zemi -  za kterou ale také neseme odpovědnost.

V době, kdy jste pracovala na Úřadu vlády, se myšlenka na pomoc vytvoření nové tradice teprve rodila. Jak jste se k ní dostala vy a co jste vlastně tehdy vymyslela?

V roce 2008 jsme si s kolegy uvědomili, že ačkoli je Den české státnosti  už několik let ustanoven jako státní svátek, politická reprezentace jej téměř přehlíží. Lidé vítali den volna, ale chápali svátek sv. Václava jako církevní záležitost. S pravidelnými poutěmi do Staré Boleslavi se mnozí jako s oslavou státnosti nedokážou ztotožnit.

Mezi moje úkoly mimo jiné patřilo připravovat premiérovi (tehdy Mirkovi Topolánkovi) podklady a návrhy k jeho účasti na různých kulturních, vědeckých či společenských událostech. Obrátila jsem se proto na ředitele Národního muzea, Národního divadla, Českého rozhlasu, České televize  a na další kolegy a kamarády, s návrhem,  zda bychom společnými silami Den české státnosti nepřipomenuli.  Musím říct, že všichni nejen, že souhlasili, ale dali k dispozici veškeré své odborné a technické zázemí. Již v prvním roce se pak vytvořilo neformální společenství lidí, kteří  se do příprav oslav každoročně  zapojují – a dnes již i bez podpory Úřadu vlády.  Od roku 2010 přebírá záštitu – spolu s premiérem či ministry – kardinál Dominik Duka.

Jaké projekty v minulých letech už vznikly? Pravděpodobně jsme se s nimi v nějaké formě setkali, ale nevěděli jsme, že ono setkání je výsledkem právě vaší práce...

Od samého počátku bylo mým přáním, aby se z oslav nestala formální, nudná záležitost – kladení věnců a oficiální projevy opravdu nikoho k pozornosti nepřilákají. Navíc  jsme chtěli, aby jak témata, tak jejich zpracování byly srozumitelné mladým lidem.  První rok jsme věnovali  snad nejvýznamnějšímu státnímu symbolu – národní hymně. Ve spolupráci s dirigentem  Jiřím Bělohlávkem a orchestrem Národního divadla jsme vydali CD s novými nahrávkami  hymny, vyšla kniha o její historii, za kterou jsme mj. obdrželi cenu  Gloria musaealis a bratři Cabanové režírovali  komponovaný večer v Pantheonu Národního muzea. V dalších letech byl Den české státnosti věnován Bedřichu Smetanovi a v roce 2010 se nám podařilo ve spolupráci s Národním filmovým archivem oživit a doplnit hudbou film Svatý Václav natočený v roce 1930. Jeho premiéra v Rudolfinu za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu byla neuvěřitelným zážitkem.  Vloni jsme ve spolupráci s Českou národní bankou připravili téma Česká měna – postavy na bankovkách jsou totiž nejfrekventovanějšími státními symboly. Opět jsme vydali knihu a Brněnské Hadivadlo připravilo stejnojmenné představení, které mohli vedle diváků na Nové scéně shlédnout  v přímém přenosu i diváci ČT a dodnes je v repertoáru divadla.

Už nějakou dobu ale připravujete Dny české státnosti samostatně, bez opory Úřadu vlády, který se tématu přestal věnovat. Založila jste kvůli tomu vlastní společnost. Co (nebo koho) si berete na pomoc?

Od roku 2010 na Úřadě vlády nebyl zájem v započaté tradici pokračovat.  Proto jsme se s kolegy  z Národního divadla, Českého rozhlasu a dalších institucí dohodli, že to zkusíme formou obecně prospěšné společnosti. Samozřejmě nastal problém financování, protože vydávat knihy a pořádat koncerty a divadelní představení je finančně hodně náročné. Naštěstí nám všechny instituce fandí a poskytují  své prostory zcela zdarma nebo nepožadují poplatky za autorská práva apod.  Podporu máme i ze strany státních institucí, řada ministrů přebírá nad projektem záštitu a účastní se programu. Bohužel ne však finanční, což mě – i vzhledem k tomu, že tak trochu suplujeme stát – mrzí. Naštěstí  nám pomáhá mnoho lidí bez nároků na honorář a to mě opravdu těší.

Pracujete nyní jako starostka malé obce u Prahy, v Zákolanech. Promítá se nějak konkrétně i takovéto "velké téma" v malé obci?  Projektu Česká státnost se vlastně věnujete ve svém volném čase, mimo starostování.

Shodou okolností je v Zákolanech Budečská rotunda, v níž se podle legend učil svatý Václav. Je to ale spíše náhoda,  ze které mám  ovšem radost.  S Budčí spojujeme nejen každoroční svatováclavské slavnosti, ale je takovým naším symbolem  a každé dítě tak u nás ví, kdo byl svatý Václav.

Co všechno se dá vlastně zahrnout pod pojem česká státnost a kde hledáte inspiraci pro nová témata?

Donedávna jsme si připomínali jenom 28. říjen jako vznik republiky. Ale český stát přece nevznikl v roce 1918 – naopak, kdybychom neměli  tisíciletou historii, nebylo by ani republiky. Den 28. září je tak symbolicky oslavou celé naší minulosti, tradic a kulturních  hodnot. Toho dobrého, ale i zlého, co nás na cestě k dnešku potkalo. Témat je tedy mnoho a jejich výběr je vždy tak trochu kolektivní prací. Pochopitelně se nabízí významná výročí, osobnosti, ale uvažovali jsme například i vzdát hold naší přírodě, která je často spojována s dějinami, pověstmi a českými symboly, věnovat se třeba horám Říp, Blaník atd..

Vždy spolupracujeme s odborníky na zvolené téma, takže i když jsem s ním v základu obeznámená, objevím pro sebe i mnoho nového. A to je také jeden z důvodů, proč se této práci věnuji. Obohacuje mne setkávání se spoustou zajímavých a vzdělaných lidí  – nejen pokud jde o  vědomosti, ale i lidsky.

A letošní téma, Češi v zahraničí? Proč padla volba právě na ně?

Protože česká státnost  není omezena hranicemi. Ti, kdo ať dobrovolně nebo z donucení ( a těch byla většina) odešli mimo svou vlast, pocit sounáležitosti se svým  původním domovem prožívali mnohem intenzivněji, než my zde doma. Teprve, když něco ztratíte, uvědomíte si, jak to bylo cenné. Také toho hodně pro Českou (Československou) republiku udělali a nikdo jim za to dodnes není moc vděčný. Letošní Den české státnosti má být proto takovým poděkováním.

Tentokrát se ale nebude slavit jenom na sv. Václava, ale rovnou několik dní. Co vše se bude dít?

Požádali jsme o spolupráci Ministerstvo zahraničních věcí, které zprostředkovalo setkání se všemi, kdo jsou nějakým způsobem s krajany v kontaktu. Proběhne tak  například Mezinárodní krajanský festival, předávání ceny Významná česká žena ve světě, konference Krajané a problém generací . Vše v jednom týdnu, navíc jsme oslovili Národní muzeum a Národní filmový archiv a tak nás od 24. září čeká týden plný kulturních a společenských setkání.  Jeho program naleznete na webových stránkách (www.dnyceskestatnosti.cz).

Které z akcí jsou přístupné široké veřejnosti?

Lidé se mohou zúčastnit promítání filmů v kině Ponrepo, festivalu v ulicích Prahy, Staré Boleslavi a Říčan, výstavy v Náprstkově muzeu.... Partnery projektu se staly ČT a ČRo, které budou vysílat dokumenty a pochopitelně informovat o dění.  Zapojily se i Lidové noviny, na jejichž stránkách již teď vychází příběhy  některých Čechů ve světě a v září vyjde Magazín, kde jich bude 101. Partnerem se stala společnost Google, což nám umožní zveřejňovat rozhovory, videa a záznamy z akcí. Naše společnost navíc vydává knihu Vzkazy domů,  opět na téma Češi v zahraničí. Křest je naplánován 26. září v 17 hodin v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí.

Přeji tedy celému projektu nejen mnoho úspěchů, ale i zájem veřejnosti.