Karel Lamač

9 2012 Kultura česky

Šedesát let od úmrtí průkopníka české kinematografie Karla Lamače

Někdy již v samých počátcích filmového umění se ve Spojených státech zrodil pojem herecké star - hvězdy. Byl to termín v podstatě velmi příhodný, protože mnozí z herců získali sice za ztrátu soukromí výsostné společenské postavení, ale často zazářili jen na chvíli a jejich sláva pohasla. Zvláště koncem dvacátých let minulého století, kdy němý film vystřídal film zvukový, zmizela najednou z pláten kin celá jedna herecká garnitura, která se nedokázala vyrovnat s novou technikou. Tato skutečnost však neplatí pro hvězdu českých filmových luhů a hájů první poloviny 20. století, kterou představoval filmový režizér, herec, scenárista, střihač, textař, zpěvák, podnikatel a vynálezce Karel Lamač. Je jednou z nejvýznamnějších průkopnických osobností v historii naší kinematografie za i před kamerou. Letos v létě uplynulo již šedesát let od jeho předčasného úmrtí.

Je dobře, že se Karel Lamač nestal lékárníkem v lékárně naproti kinu Zvon v Praze-Košířích, jak chtěla hlava jeho zámožné rodiny. Kinematografie, a to nejen ta naše česká, by byla smutnější. Rodilý Pražan (27. května 1897), odešel ze studia farmacie a elektrotechniky a žil v letech těsně před první světovou válkou v Drážďanech, kde byl jeho domácím mechanik Ernemannových závodů, jejichž hlavním výrobkem byly - filmové přístroje. O příštím osudu adepta farmacie bylo rozhodnuto. Stal se mužem mnoha profesí. Hrál ochotnicky divadlo a dirigoval symfonický orchestr, vystupoval jako kouzelník, působil jako frontový kameraman ve válečných zákopech (často s nasazením vlastního života), stal se technickým ředitelem filmové společnosti Excelsior a začal velmi úspěšně režírovat. Nejdříve v roce 1919 s J. S. Kolárem (Akord smrti, Otrávené světlo), poté již samostatně natáčel melodramata a veselohry v americkém stylu (Bílý ráj) a ve druhé polovině dvacátých let si pak troufnul i na ambicioznější témata (Lucerna, Švejk na frontě, Velbloud uchem jehly, Hříchy lásky). Za celý svůj plodný život se podílel na více než 250 filmech. Většina z nich vznikla ještě v němé éře; nástup zvuku dal pak vyniknout umělcovu smyslu pro slovní komiku.

V roce 1926 vybudoval moderní plně vybavený profesionální filmový ateliér Kavalírka, jehož provoz ukončil v roce 1929 (údajně založený) požár a již nebyl obnoven. Ačkoliv toto košířské studium fungovalo pouze tři roky, sehrálo významnou roli v rozvoji domácí kinematografie. V roce 1930 založil v Berlíně se svojí nerozlučnou partnerkou Anny Ondrákovou (1902-1987) filmovou společnost Ondra-Lamač-Film. Anny byla jeho celoživotní láskou, ale manželství s ní odmítal a vymlouval se na své enormní pracovní zatížení a neustálé cestování. Tak asi trochu ze vzdoru se slavná herečka vdala roku 1933 za německého boxera Maxe Schmelinga. Později  bylo Lamačovi kladeno za vinu, že natáčel filmy i po nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Mimo německé metropole však střídavě pracoval ve Vídni, Paříži a samozřejmě i doma, kde natočil počátkem 30. let první zvukové filmy s Vlastou Burianem (C. a K. polní maršálek, Lelíček ve službách Sherloka Holmse, Ducháček to zařídí, U pokladny stál, To neznáte Hadimršku, Funebrák). Napsal a vydal jednu z prvních českých knih o filmu "Jak se píše filmové libreto", ve které shromáždil svoje scénáristické zkušenosti. Delší pobyt ve Spojených státech jej přivedl k technické práci a pozdějšímu autorství několika vynálezů a novinek v oblasti filmu a televize, např. vlastnímu systému barevného filmu.

A mimo to všechno ještě hrál, trochu nechápavé, nerozhodné, někdy naivní, ale vždy roztomilé milovníky. Zvláště právě s půvabnou Anny Ondrákovou utvořili na plátně divácky velmi oblíbenou komediální dvojici (Chyťte ho, Do panského stavu, Pantáta Bezoušek, Kantor Ideál, Důvod k rozvodu aj.). Svoji první filmovou roli v českém filmu však vytvořil již v roce 1918 v Branaldově snímku Alois vyhrál los. Evropskou proslulost pak získal Lamač-herec v hlavní roli ve filmu Páter Vojtěch, kde hrál mladého kněze, řešícího rozpor mezi svou povinností a láskou. V českém filmu vytvořil celkem 50 filmových postav a dalších 20 v zahraničí.

V Německu pracoval Lamač až do roku 1938. Svoje domácí kritiky nakonec umlčel tím, že sám před nacismem utekl - nejdříve emigroval do Holandska, Belgie a Francie a posléze po obsazení západní Evropy Němci do Velké Britanie. K letectvu. Jako příslušník RAF natáčel nejen dokumenty ze života našich vojáků, ale také hrané filmy; v protihitlerovské satiře Švejk bourá Německo si zahrál i pozdější ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Tato jeho válečná anabáze v západní armádě a navíc "kosmopolitní charakter tvorby" se však nelíbila našim poválečným mocipánům. Z oprávněného strachu z možnosti komunistického převratu znovu emigroval - již definitivně. Zpočátku působil ve Francii (natočil zde ještě dva filmy), později žil několik let v USA, kde pracoval na technických novinkách a vynálezech v oblasti barevného filmu a televize. Po ukončení aktivní činnosti se přestěhoval do bavorského Mnichova, kde natočil krátce před smrtí svůj poslední film Die Diebin von Bagdad. Po vážné nemoci ledvin a jater zemřel v Hamburku v náručí Anny Ondrákové ve věku pouhých 55 let v létě roku 1952 (2. 8. 1952). Neodbytně se vkrádá otázka: Nestačí to na život jednoho člověka, byť byl tak krátký?

Jiný průkopník čs. kinematografie, filmový scenárista, novinář a filmový historik JUDr. Jan S. Kolár o svém příteli a kolegovi v roce 1958 napsal:

" Jako věčně putující ahasver Lamač jezdí a létá z města do města po celé Evropě. Hotely a spací vozy jsou jeho domovem. Všude něco zapomíná, všude něco začíná. V hlavních městech Evropy je znám v ateliérech a kavárnách umělců i v kancelářích patentních a právních znalců. U berlínského krejčího si objednává oblek, v Praze platí dluh jinému, ve Vídni dostává do hotelu oblek ušitý, který si vloni objednal a zapomněl odebrat - a nyní je mu těsný. Všude má přátele a všude věřitele. Nikde nemá klid. Neví, co je to soustředění. Má kolem sebe stále smečku spolupracovníků, scenáristů, redaktorů, různých boháčů a patentních vlkodlaků. A všude vějíře natažených rukou, navyklých na jeho štědrost a dobré, přející srdce. Jezdí, filmuje, vynalézá, zapomíná, jedná, a přece neztrácí nervy tam, kde by už každý byl vyřízen. Dokončí jeden film a usíná ve spacím voze nad libretem, které má filmovat podle smlouvy na konečné stanici - a dosud neměl čas ani přečíst název. Občas zatouží si zahrát v českém filmu, a proto zahájí hladovku v Dolní Lipové, aby shodil přebytečnou váhu a okouzlil znovu srdce svých ctitelek. Kouří cigára a celý povrch zeměkoule je mu popelníkem. Pouští si kouř do očí a slzí, kape si léky na spojivky vypálené od lamp, užívá pastilky, aby udržel nervy a neusnul uprostřed scény. Jednou rukou píše rozkazy pro asistenta režie a druhou drží odborné listy o vynálezech. Nikde nemá klidu a ani ho nevyžaduje..."

Bohumil Tesařík

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012