EMIL FILLA – VINCENC VINGLER V TROJI

9 2012 Kultura česky

EMIL FILLA – VINCENC VINGLER

V TROJI

 

Výstava děl Emila Filly z depozitářů Galerie hlavního města Prahy mohla být realizována díky autorově bohatému fondu, získávanému do sbírek od šedesátých let minulého století. Podobně i výstava Vincence Vinglera, připravená ve spolupráci i s řadou galerií a autorovou rodinou.

 

EMIL FILLA (1882 – 1953) ze sbírek GHMP

Dílo výtvarníka a teoretika bylo uceleně vystaveno poprvé před čtyřiceti lety na Staroměstské radnici. Poté byla získávána další stěžejní díla. Druhá souborná výstava Svět Emila Filly (1987) těžilo především ze soukromých sbírek.

Název současné expozice, představující výběr z autorova fondu asi stovky děl. Soustřeďuje se zejména na období lyrického, archaického a pozdního kubismu třicátých let a zároveň na dílo od doby skončení druhé světové války k závěr uumělcova života.

Uvozuje ji nejstarší Fillova grafika – litografický portrét F. M. Dostojevského (1908), rok před tím slavný obraz  Čtenář Dostojevského. Úzce tak navázal na vývoj moderního evropského umění, zvláště na E. Muncha, jehož pražská výstava (1905) Fillu i jeho spolužáky z Akademie výtvarných umění zasáhla. Filozofická spřízněnost se světem myšlení ruského spisovatele se projevila i ve Fillově filozofické stati Cesta tvořivosti (1916 – 1917).

Pobyt v Holandsku (po vypuknutí první světové války sem nucen uprchnout) zastupuje hlavně kubistický akvarel kouřícího námořníka Zátiší /Rotterdam (1916). Z početných zátiší tohoto období jsou snad nejznámější Banány na stole (1929) z „bílého období“ (město Praha je zakoupilo v roce jejich vzniku).  Do první poloviny třicátých let spadají i grafická zátiší.

Vliv surrealismu je patrný v Ženě s mandolinou (1932). Žena se stala námětem mnoha umělcových grafik: dle děl příkladně V. Nezvala (Žena v množném čísle, Matka naděje) a F. Halase (Staré ženy, Mladé ženy). Tématika antických filozofů je patrna v Hlavě starce (1934), období cyklů Bojů a zápasů zastupuje imaginativní obraz Na břehu (U jezera). Autorova personifikace obrany svobody a boje odráží kresba vozataje Faethóna zasaženého Diovým bleskem, grafická série Hérakles – po válce vyšlé v bibliografické edici Zodiak s verši F. Halase, stejně tak cyklus leptů Torzo naděje. Filla ještě stihl namalovat obrazy na motivy K. J. Erbena – například Svatební košile. Otřes koncentračního tábora zpodobuje kresba Hlava muže s rohlíkem (1946) v kubizující expresivní figuře. Suché jehly, především  ta Stojí Jano při potoce… (1945), a malba Na hore vtak (1948) nesou téma lidové písně, grafika Švadlenka či Člověk a smrt spadají do rámce balad.

Počátek padesátých let přivedl umělce k čínské tušové malbě – v krajinách z Českého středohoří: napomáhaly mu vyrovnat se s válečnými zážitky. A panoramatické fotografie J. Sudka, s nímž umělec udržoval již z let před válkou blízký vztah, znamenaly pro něj inspiraci: například Emil Filla u okna ateliéru na Ořechovce.

Výběr z díla Emila Filly, uspořádaný k 130. výročí autorova narození prezentuje rozmanitou tvorbu autora, která prošla řadou pozitivních proměn.

 

VINCENC VINGLER (1911 – 1981) Sochy zvířat

Poslední samostatnou výstavou měl na Staroměstské radnici roku 1981. Bohatě zastoupen ve sbírce plastiky a kresby Galerie hlavního města Prahy.

Sochař se ve své tvorbě vždy věnoval tématice, která byla a je považována za okrajovou: plastikou zvířat. Výstava přináší reprezentativní výběr z díla, které vznikalo od druhé poloviny čtyřicátých let 20. století až k posledním dnům života v roce 1981.

Máme možnost spatřit přímo klíčová díla všech období sochařovy tvorby. Ranou Antilopu – vybranou roku 1946  přímo J. Šímou pro výstavu československého umění v Paříži. Jeřába – vystaveného v českém pavilonu na Světové výstavě v Bruselu (1958). Krásné minimalisticky redukované plastiky z let šedesátých: Tuleň (1965) či Exotická ryba (1964).

Ve výtvarném projevu stál tento sochař programově mimo jakékoliv vývojové proudy a vůči uměleckým trendům si – i přes svůj značný rozhled a znalosti o umění všech dob – zachovával určitý odstup. S velkým zaujetím se věnoval přírodozpytným a zoologickým studiím. A právě na tuto stránku svého svérázného uměleckého přístupu s určitou nadsázkou – zcela však v souladu s umělcovým známým smyslem pro humor - reaguje také odlehčená instalace současné výstavy.

Není chronologická – plastiky jsou rozmístěny do tří hlavních celků, nazvaných podle prostředí, kde jejich představitelé fauny žijí: Na souši, Ve vodě, Ve vzduchu. Jedinou výjimku tvoří závěrečná část výstavy s pozdními pracemi ze sedmdesátých let, kdy se autor věnoval tematicky uzavřeným existenciálně laděným cyklům: Corrida, Cirkus.

Sochy v interiéru doplňují exteriérové plastiky v zámeckém parku. Umírající labuť (1956), nacházející se v sousedství trojské Zoologické zahrady. Pro ni v padesátých a šedesátých letech minulého století navíc umělec vytvořil již legendární sochy, které si můžeme i dnes (s výjimkou ztraceného Paviána) v Zoo prohlédnout: Kůň Převalského, Kozel, Pelikán.

K přehlídce soch a kreseb V. Vinglera, zahrnující komorní interiérovou i monumentální exteriérovou plastiku, vychází katalog s bohatým obrazovým a textovým materiálem.

 

Výstavy Emila Filly - Vincence Vinglera  v Trojském zámku – do 4. 11. 2012 doprovází inspirativní doprovodný program.

 

Olga Szymanská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012