Oáza češtiny v Dobrušce

Martina Fialková 8 2012 Naši ve světě česky

Město Dobruška má krásné jméno, navíc spojené s jednou ze slavných postav českého národního obrození, z doby, kdy se u nás začala prosazovat čeština jako svébytný a rovnoprávný jazyk vůči němčině, tehdy v Rakousko-uherské monarchii převládající.  A není to možná náhoda, že právě zde má pobočku Univerzita Karlova a každé prázdniny se tu už řadu let věnují zahraničním studentům s českými kořeny. Těm, kteří se chtějí naučit česky nebo si rozvinout základní i pokročilejší  znalosti češtiny. Výuka je to intenzivní, trvá měsíc a je spojená s poznáváním českých reálií v to počítaje i literaturu. Redakce Českého dialogu prázdninové kurzy v Dobrušce již několikrát navštívila a často o nich informovala nejen vlastními články, ale i příspěvky z pera některých studentů nebo vyučujících. Pokaždé je to krásný, až dojemný zážitek – a tak i letos.


Do malého východočeského městečka na úpatí Orlických hor se opět sjely desítky účastníků doslova z celého světa. Byli tu zástupci obou amerických kontinentů i Ameriky Latinské, studenti z Austrálie, z afrického Tunisu, z Izraele, ze všech koutů Evropy.  Mladí i starší, česky dobře mluvící i rozumějící, ale i doslovní začátečníci.  A takto různému publiku jsem chtěla představit náš časopis Český dialog a také projekt dokumentárních filmů České kořeny. Docela obtížný úkol. Jak takto rozdílné studenty zaujmout?

 

Zvolila jsem příklady z obou našich dokumentů, které nejlépe ukazují, jak se Češi ve světě vypořádávají se svou identitou v nové zemi, a které nejnázorněji vylíčí jejich vztah k češtině a mateřské kultuře. A příklady jsem pospojovala osobními zážitky a příběhy. Přidala jsem i slova obdivu k těm, kdo nejsou českého původu a přesto se náš jazyk ochotně učí kvůli bohaté kultuře našeho národa, kterou obdivují a propagují ve své zemi. A vyjmenovala několik takových osobností, které znám právě díky Českému dialogu a velice si jich vážím pro jejich úsilí zvládnout češtinu. Můžete hádat se mnou, jaká jména padla: Ano, pana Geofa Pipera z Lucemburska, propagátora a podporovatele české hudby, také nositele Gratias Agit, a také Evy Molnárové z Maďarska, té neuvěřitelně aktivní dámy, která tolik dělá pro českou kulturu v Budapešti.

 

Motivace účastníků kurzů v Dobrušce je ale ještě jiná a silnější. Chtějí se lépe naučit jazyk svých rodičů nebo prarodičů. A je na nich vidět, jak velmi se snaží, jak spolu komunikují přes rozdílné základní jazyky česky, jak se navzájem opravují, smějí svým chybám a snaží se zlepšit. Přijít té složité, ale tak krásné češtině na kloub. Pochopit filmové ukázky, které jsem z Českých kořenů promítla, diskutovat o Českém dialogu, kde se někteří z účastníků našli na fotografiích či v textech článků. Ano, vždy´t  kurzy v Dobrušce mají stejný smysl jako náš časopis a naše filmy. Spojit nás doma s těmi,kdo mají české kořeny, ale žijí po celém světě.

 

Kde čeština nestačila, ochotně pomohla i mladá sympatická tlumočnice do angličtiny, která trpělivě překládala těm, kdo ještě nerozuměli do takových podrobností, jak by bylo třeba. Časopisy, které jsem dovezla, byly účastníky rychle rozebrány. Mně ale zůstala krásná vzpomínka a pocit, že město F. L. Věka může být hrdé na pokračující tradici.

 

Douška z Dobrušky:

Jméno F. L. Věka zná u nás díky vynikajícímu televiznímu seriálu z 60. let s plejádou nejlepších českých herců snad každý. Ne každý už ví, že význačný občan, úspěšný obchodník se srdcem vlastence, který v Dobrušce a po kraji šířil národní uvědomění, lásku k českému jazyku, rodícímu se českému divadlu i literatuře, se jmenoval vlastním jménem Hek. A že kvůli nešťastným okolnostem (velkému požáru Dobrušky a podruhé kvůli měně) podvakrát přišel o všechen majetek a zemřel nakonec téměř v bídě a zapomenutí. Nesmrtelného  F. L. Věka, románovou postavu, z něj udělal až Alois Jirásek.  A i díky tomu se dnes můžeme nejen obdivovat nádherně zrekonstruovanému domu na náměstí, kde měl kdysi skutečný F. L. Hek svůj kvetoucí obchod, ale i malou chaloupku, v níž se narodil. Ta je dnes zařízená jako muzeum, vybavená v několika místnostech co nejvěrněji nábytkem, nádobím i dalším zařízením, jako domácnost z oné doby mládí kupce-vlastence-literáta-divadelníka Františka Ladislava Heka. Nejzajímavější je snad právě jeho kupecký krám, kterému vévodí jako symbol nad pultem dvě mořské panny, jediné, které se po velkém požáru dochovaly ze skutečného Hekova obchodu na náměstí, a které si pamatujeme i ze slavného filmového zpracování.

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012