Hubička v Šárce

Martina Fialková 8 2012 Kultura česky

K tomuto, možná trochu záhadnému názvu patří následující vysvětlení. Hudbymilovní Pražané je sice nepotřebují, ti už vědí, ale i tak si třeba počtou. Hlavně nepražanům bychom však rádi přinesli následující rozhovor o tom, jaká že Hubička (samozřejmě že Smetanova) má souvislost se Šárkou ( tou se rozumí jedno romantické zalesněné údolí na okraji Prahy, pojmenované po hrdince ze Starých pověstí českých, která ovšem inspirovala nejen Bedřicha Smetanu, ale i Zdeňka Fibicha a mnohé další...) Poslyšte tedy nové pověsti pražské....

Renée Nachtigallová – V Šárce bude Hubička

 

Energická žena, která jedná. Takový dojem na mne učinila, když jsme se potkaly na besedě v Českém muzeu hudby. Tématem byla opera v Šárce, dnes už pojem. Každoroční představení v lesním amfiteátru se koná začátkem září. Pro Renée Nachtigallovou a Janu Divišovou, které tento nápad na obnovení tradice v Šárce přišel na mysl, jsou to však přípravy trvající celý rok. Přírodní divadlo tam bývalo za první republiky. Ovšem slušně vybavené vším co je třeba. Dnes lidé sedí na dekách na zemi a stabilní zázemí pro účinkující chybí, je tu jen nejnutnější mobilní vybavení. Ale genius loci a nadšení, které sdílejí účinkující i diváci, lze jen těžko popsat. Před koncem školního roku ale Renée Nachtigallová vypráví nejen o tom:

 

Co právě teď děláte?

Píšu vysvědčení. Učím totiž 13 holčiček zpívat v hudební škole a moc se mi ta práce líbí.

Některé mají spíš sklon k populární hudbě, ale jsou mezi nimi i talenty k opernímu zpěvu, takže uvidíme.

 

Jak jste se vy sama dostala k opeře?

To si odnesete z rodiny. Všichni z tatínkovy strany hráli na nějaký nástroj, maminka také milovala hudbu a byla ráda, že si doma zpívám. Když mi bylo deset, přihlásila jsem se do konkursu na TV pořad Hledáme písničky pro děti. Když mne vzali, maminka se toho chopila a zavedla mne do Kühnova dětského sboru....A dneska jsem v jeho správní radě (smích).

 

To je krásný oblouk... Co všechno bylo mezi tím?

Mnoho zpívání a různých rolí .. i když angažmá vlastně jediné, osudové, v Národním divadle.  Díky Kühnovu sboru jsem začala zpívat v Národním velmi brzy. Různé dětské sbory, pak i dětská sóla a roličky – v Lišce Bystroušce, Jakobínovi, v Carmen. A  tím jsem si zpečetila osud. Protože když člověk jednou vleze na jeviště, už bez něj nemůže být. Moc ráda vzpomínám na různá představení - zájezdová i na ta domácí.

 

Nyní ale máte svoji vlastní společnost, Originální hudební divadlo Praha, a mnoho dalších aktivit..

Já jsem totiž taková nespoutaná, nejraději na volné noze......Ale třeba v té správní radě Kühnova sboru jsem velmi ráda. Moc si totiž vážím lidí, kteří věnují svůj čas a nezřídka i finance těmto ušlechtilým zájmům. Je třeba dodat, že většina z nich to dělá nezištně a s velkým nasazením. A myslím, že dnes je to potřeba dvakrát víc než dřív.

 

To se vlastně týká i opery v Šárce. Jak to tehdy začlo?

Ten nápad měla režisérka a scénáristka Jana Divišová, která nedaleko bydlí a znala historii tamního prvorepublikového divadla v přírodě. A já jsem byla ten blázen, kdo do toho šel od počátku s ní. Letos chystáme už osmé představení. Obě děláme všechno, organizaci, produkci, propagaci, režii... První byla Prodaná nevěsta a měla být jediná. Měla tak obrovský ohlas, že jsme se všichni shodli na tom, že by byla škoda nepokračovat. Tak jsme ji ještě jednou zopakovali. A pak už přišla Dvořákova Rusalka, Jakobín, Smetanova Libuše a letos se těšíme na Hubičku Bedřicha Smetany.  Bude to v neděli 2. září.

 

To je další hudební klenot a libretem Elišky Krásnohorské je  zasazená přesně do takového prostředí, jaké Šárecké údolí připomíná. Hluboké lesy českého pohraničí, v nich chaloupka, kde žije teta Martinka, která pomáhá pašerákům... Sem za ní před Lukášem uteče trucující Vendulka .. A což „Skřivánčí píseň“ , kterou zpívá Barče, když jde Vendulku do lesa hledat! Jen aby se vám tam letos vešli diváci. Už v minulých letech byla stráň opravdu hodně zaplněná...

Máte pravdu, vloni přišlo asi 14 000 lidí, Národní divadlo má kapacitu necelý tisíc. Tak si představte čtrnáctkrát naplněné Národní. Ono je to také tím, že v ND se představení opakují, kdežto my hrajeme jenom jednou, a ještě zdarma. Ale možná právě proto do Šárky přijdou ze zvědavosti i lidé, kteří by jinak do divadla nepřišli, nebo pro které je to příliš drahé.

 

V zimě, v Českém muzeu hudby, když jste vy a paní Divišová spolu s několika pěvci besedovali s diváky na téma opery v Šárce, panovala skvělá atmosféra. Vyprávěly se humorné historky a zazněly některé ukázky, lidé se velmi aktivně vyptávali a bylo cítit, že návštěvníci, pěvci, i vy jako organizátoři, jste na jedné vlně. Jak to všichni opravdu rádi děláte a jak vám velmi fandí návštěvníci...

Tomu kouzlu místa totiž propadne každý. Podmínky v Šárce opravdu nejsou ideální, vše je velmi provizorní, občas na nás útočí i hmyz... Ale příroda nás přiměje k tomu, abychom čerpali inspiraci, kterou ona svým prostředím nabízí..

Velmi záleží na tom, kdo tam s námi je. Chceme samozřejmě kvalitní pěvce, ale to porozumění při přípravě i samotném představení v tomto speciálním prostředí je nadmíru důležité. A tak musím přiznat, že je dobře, když jsou to dobří kamarádi, které známe, a víme, že nebudou v těch podmínkách remcat (smích).

 

Ale co orchestr? V něm si muzikanty vybírat nemůžete, co těm „lesním“ podmínkám říkají pánové a dámy z orchestru Národního divadla?

To víte, že si často stěžují, že se jim roztéká horkem lak na houslích a že je jim vedro nebo naopak zima...Oni na rozdíl od pěvců sedí na svém místě a nemůžou se ohnat po tom komárovi. Ale pokaždé, když představení skončí, jsou nadšeni a už říkají: Tak zase příští rok!

 

Zpočátku jste museli překonat značné úsilí pro zajištění všech potřebných povolení a razítek na úřadech a najít ty správné zapálené lidi pro takto riskantní věc. Městská část, orchránci přírody, hygiena... A vše musíte každoročně oběhávat znovu, je to už lepší?

Naštěstí ano. On to byl zpočátku takový začarovaný kruh, jeden problém vytvářel další. Je třeba být tvrdohlavý a ubezpečit se v pocitu, že se to zkrátka musí překonat a podařit.

Ale na druhé straně je nutné i pochopit, že ti lidé, za kterými jsme na začátku chodili, skutečně nevěděli, co od nás mohou čekat. A teď už to vědí. Ale hlavně musíme děkovat svatému Petrovi, protože ten nad námi opravdu drží ruku...

 

To si myslím, že počasí vás asi udržuje v největším napětí ze všeho...

A někdy už to bylo hodně nadoraz, třeba po druhé Prodané nevěstě. To se 20 vteřin po posledním sboru, kde se zpívá „Veselá se svatba stroj!“,  spustil nebeský stroj a byl to tak šílený liják, že kdyby začal o chviličku dříve, představení bychom nedohráli.

Kolikrát telefonujeme meteorogům, kteří sledují, kudy právě jdou mraky - kvůli nebezpečí deště jsme i zkracovali přestávku. Ale vždy to vlastně dopadlo dobře, takže doufám, že i letos.

 

A jak to bude s kulisami, ani pro Hubičku žádné nechystáte?

Ne, jen pár rekvizit. Kulisy opravdu nepotřebujeme, příroda je úžasná. Palác Vladislava jagellonského jsme v Daliborovi například vytvořili zavěšením kusu sametu mezi stromy, to úplně stačí. Divák není hlupák, más svoji fantazii a ta někdy pracuje lépe než by to dokázal kdejaký režisér. Musí ale být hezké kostýmy.

 

To máte pravdu. Byl to zážitek, když v Rusalce princ, Aleš Briscein na bílém koni a celý v bílém, přijížděl lesem ve svatebním průvodu...

A teď si představte, že tehdy, jak se po Prodané nevěstě spustil ten liják, v podobně bílém obleku upadl na rozbahněné stráni... naštěstí už těsně po představení.

 

V původním divadle v Šárce se kdysi hrála i činohra – třeba Čapkův Loupežník, kterého autor pro šárecké přírodní divadlo i přizpůsobil. Nebo opereta. Kam myslíte, že to půjde dál, až vyčerpáte Smetanovy opery?

My jsme si předsevzali představovat především českou operu, i když myslím, že i ze světového repertoáru by se leccos do Šárky hodilo. Ale zatím máme z čeho vybírat.  Například Dvořák a Janáček budou mít v příštích letech výročí. Mně osobně by se velmi líbila v Šárce třeba Liška Bystrouška, ale uvidíme....

 

Jak taková příprava na produkci v Šárce vypadá?

Na přípravu a zkoušení na místě máme jenom tak 3-4 dny. Vše ostatní musí proběhnout předtím, v Národním divadle. Začínáme vlastně ve chvíli, kdy se vzpamatujeme z předchozí opery. Zajistit orchestr,aby to nekolidovalo s ND, a samozřejmě sólisty, kteří mají kalendář plný dlouho dopředu. Za možnost zkoušení i veškerou další pomoc ND moc děkujeme.

 

Představení v přírodě asi není jednoduché zabezpečit nejen po té personální stránce...jak je to vlastně s financováním?

Technické zajištění, i když se zdá, že tam vše funguje velmi jednoduše a úsporně, je velmi drahé. Donedávna nás financovala Praha 6 a různou materiální výpomocí pak některé firmy. Teď se ale finance všude ztenčily, takže bylo už vloni nutné sehnat nějakého většího sponzora. Naštěstí se podařilo.

 

A co na čím dál větší návštěvnost v tisících říkají ochránci přírody?  Není přeci jen terén po takovém návalu diváků poškozený?

Ochránci nám vysvětlili, že takzvaný „ošlap“, když je jednorázový, je vlastně pro přírodu docela zdravý – něco jako když si ostříháte přerostlé vlasy.

Diváci jsou naštěstí velmi ukáznění, za to je třeba jim poděkovat.. A my samozřejmě musíme pak zajistit definitivní úklid.

 

Kde je možné setkat se s vámi jako s pěvkyní, když v Šárce „jenom“ organizujete a režírujete?

Například v další produkci našeho Originálního hudebního divadla Praha, která běží pravidelně v Muzeu Antonína Dvořáka. Je to vlastně představení na jeho počest a jmenuje se Kouzelný Dvořák. Tam si s chutí občas zazpívám. Navíc muzeum právě slaví 80. výročí, takže i to může být důvod k návštěvě.

 

Zmiňovala jste, že vaše léto je vlastně velmi pracovní. Kromě opery v Šárce totiž v Praze organizujete ještě i mezinárodní pěveckou soutěž a festival Ad honorem Mozart, která také probíhá koncem srpna.

To je pravda, ale přesto si vždy ráda najdu čas i na sedm vnoučat.

 

Martina Fialková

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012