Sylvie Bodorová komponovala pro královnu i pro Thomase Hampsona

Martina Fialková 7 2012 Rozhovory česky

De Dagmar regina – to je komorní skladba na počest dánské královny Dagmar. Hudební skladatelka Sylvie Bodorová ji zkomponovala na objednávku českého velvyslanectví v Dánsku. Zde se letos a napřesrok připravuje, a i v celém Dánsku, mnoho kulturních akcí, připomínajících tuto milovanou královnu českého původu, která zemřela před 800 lety. Z Markéty, dcery Přemysla Otakara I., se po sňatku s králem Valdemarem stala Dagmar. A pro svoji krásu a dobrotu vstoupila do srdcí Dánů a stala se legendou. Odtud se odvíjí náš rozhovor s úspěšnou skladatelkou Sylvií Bodorovou, jejíž díla jsou zaznamenána na mnoha CD, provozována i v zahraničí a zazněla i při takových příležitostech, jako je Pražské jaro nebo oslava pádu Berlínské zdi. A další významná premiéra proběhne 4. července 2012 na festivalu Smetanova Litomyšl.

 

Je to vlastně pocta, skládat pro královnu....

Na skladbu pro královnu Dagmar jsem měla velmi málo času, dost jsem váhala. Ale začala jsem tu historii studovat a byla jsem dojatá, když jsem zjistila, že tato česká královna je v Dánsku nejmilovanější ze všech panovnic v historii. Každá holčička, když se narodí, dostane prý přívěsek, křížek na krk, aby byla také tak laskavá jako královna Dagmar. A tak jsem tuto objednávku musela přijmout.

 

Nedávno jste také dokončila cyklus písní pro jednoho z nejlepších barytonistů současnosti, Thomase Hampsona. Jaký je to pocit a co jste pro něj vlastně napsala?

S Thomasem Hampsonem jsem se setkala poprvé v roce 1998 na nezapomenutelném recitálu, když se otevíral rodný dům Mahlera v Kalištích u Humpolce. Zpíval tak, že všichni skoro omdleli. Emoce se dají krájet, když zpívá, jde až na dřeň hudby. Komponovat pro tohoto pěvce, to bylo něco, o čem jsem si nedovolila ani snít.

Setkali jsme se pak ještě několikrát a on nadhodil, že bych mohla pro něj napsat cyklus písní s orchestrem. Nebrala jsem to úplně vážně, ale když se při dalším setkání na Pražském jaru znovu ptal, jestli už ho píšu, dala jsem se do práce. Můj písňový cyklus Lingua angelorum v jeho podání a se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK zazní 4. července poprvé na festivalu Smetanova Litomyšl.

 

O čem písně pojednávají, jaké mají téma?

 

Thomas Hampson se hodně zabývá historií, je velice vzdělaný, a tak mne napadlo, zkomponovat písně na texty renesančních autorů žijících v Čechách. A využít všech jazyků, které tehdy, v době Rudolfa II. zněly v Praze a v Českém království. Písně jsou tedy na italské, německé, anglické, španělské, jidiš, hebrejské a navíc i osmanské texty. V jedné písni se objeví i čeština. Jsem velmi napjatá, jak na publikum zapůsobí.

 

Ve vaší hudbě jsou velmi často slyšet různé východní prvky, nápěvy... .jak je to vlastně s vaším původem? Odráží se nějak ve vaší tvorbě?

Jsem takový ten typický středoevropský mix, můj tatínek byl Slovák, dědeček měl maďarské kořeny, maminka je Češka. Narodila jsem se v Českých Budějovicích, bydleli jsme pak i v Plzni. Ale jsem velmi vděčná, že jsem důležité období dětství a mládí prožila na  Slovensku a měla možnost dostat se k tamnímu folkloru. Na té Moravě je totiž opravdu dělítko mezi Západem a Východem. Muzika střední a západní Evropy je totiž už velmi dlouho pevně usazená do svých pevných mantinelů a z hlediska hudebního je pro skladatele mnohem zajímavější, volnější, svobodnější právě ta východní část. A z jejích hudebních kořenů ráda čerpám.

 

Nejdůležitější roky pro rozhodování o svém dalším životě jste strávila v Žiaru nad Hronom. Jak se stalo, že se v tomto městě stala ze školačky skladatelka?

Jsem z lékařské rodiny a hudební vzdělání bylo samozřejmostí. V Žiaru oba rodiče přijali primariát. Ale v mém případě se to trošku vymklo. Už v sedmi letech jsem k zoufalství rodiny začala s komponováním. Byla jsem rozhodnutá velice brzy, že hudba je to, co chci dělat. Doteď si pamatuju, jak bylo těžké v tom věku převést to, co jsem si hrála na klavír, do notové osnovy. Dnes jsou na to počítačové programy, tehdy to byla pro mne hrozná dřina. A do tohoto malého města osud zavál bývalou ředitelku bratislavské konzervatoře, která mne učila na klavír. Zita Strnadová Paráková byla vlastně první a hned nejlepší kantor mého života. Rodiče mi ale nedovolili jít na konzervatoř, tatínek pravil, že si můžu komponovat a dělat hudbu jako hobby při studiu gymnázia a pak medicíny – to bylo jeho přání.

 

 

A jak tedy došlo k tomu zlomu?

Když se ale blížily moje osmnáctiny, sebrala jsem odvahu a rozhodla se, že opravdu nechci dělat medicínu, ale hudbu, a že pokud chci v ní být dobrá, musím se jí věnovat naplno. Nelze dělat dobře dvě věci najednou.

To bylo před třetím ročníkem gymnázia. Rodiče nakonec souhlasili, měli ale podmínku, že nesmím ztratit ani rok. Takže jsem si podala přihlášku do třetího ročníku konzervatoře v Bratislavě. Podařilo se a nastoupila jsem na studium klavíru, skutečně rovnou do třetího ročníku a ještě od začátku ke studiu mé vytoužené skladby, takže jsem studovala oba ty obory současně. Kompozici jsem vlastně musela zvládnout od prvního do třetího ročníku za jeden rok. To se mi podařilo a po maturitě na konzervatoři jsem hned nastoupila na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění a pak ještě aspiranturu v Praze. Prošla jsem si tedy hudební školy v republice od východu na západ (smích). A víte, co je zajímavé? I v té malé zemi má každý region  – Bratislava, Brno i Praha, své oblíbené autory, skladatele, ke kterým inklinují, a kteří se tam uvádějí mnohem více, než jiní. Samozřejmě v Brně je to Janáček, v Bratislavě třeba Bartók, který tam určitou dobu působil, ale například se téměř nehraje v Praze. Tady je zase velký kult Šostakoviče a samozřejmě Mozarta.. .

 

Jak to radikální rozhodnutí věnovat se něčemu tak neobvyklému pro ženu, jako je skladatelská činnost v oboru vážná hudba...

Bylo to jisté období pochybností, kdy jsem se ptala sama sebe:  A jsem opravdu tak dobrá, abych to dokázala a hudbou se uživila? Co když ten talent opravdu není tak veliký... to by byl asi malér.. Dodnes si pamatuji ten pocit. Ale ona je to vlastně posedlost a nedalo se tomu bránit, bylo už rozhodnuto.

 

A jak to nakonec zvládli rodiče?

Tatínek zemřel bohužel velmi záhy, v 51 letech, dožil se jen mých prvních studentských úspěchů ve druhém ročníku vysoké školy. Když už byl moc nemocný, řekl mi něco, na co pořád vzpomínám: "Dnes už vím, proč ses tak rozhodla, teď mi ze všeho zůstala jenom hudba..." Maminka naštěstí ještě žije a protože sama byla daleko aktivnější, byť amatérská muzikantka, brala mé rozhodnutí s daleko větším klidem. Ona nepatří k typu rodičů, kteří dávají příliš najevo, že mají ze svých potomků radost. Vždy, když jsem se jako dítě vrátila z nějaké soutěže a vyhrála ji, čekala jsem nadšené přivítání. Namísto oslav to však bylo spíše realistické: "Máš nepořádek v pokoji, běž si uklidit." Byla to dobrá průprava do života a jsem za ni vděčná. Úspěch je něco, co se těžce dosahuje, ale trvá tak krátce! Druhý den je třeba zase začínat od začátku. Přesto si myslím, že když se mi něco povede, maminka radost má.

 

Když jste v Brně studovala jako dívka kompozici na JAMU, musela jste být často konfrontována se jménem Vítězslavy Kaprálové, která ve třicátých letech 20. století také studovala v Brně. Tato obrovsky nadaná skladatelka ale zemřela v 25 letech...

To ano, na JAMU jsem se tomu srovnávání nevyhnula. Je to nesmírná škoda, že jí nebylo dopřáno  rozvinout tak velký talent. Mám k ní i trochu osobnější vztah – mám totiž ateliér ve Zbiroze, kde vyrůstal Jiří Mucha. (Pozn. autorky: Jiří Mucha se s Vítězslavou Kaprálovou několik měsíců předtím, než zemřela, oženil. Oba tou dobou žili v Paříži.)

 

Později jste i sama vyučovala skladbu, koncem devadesátých let dokonce na amerických univerzitách, například v Cincinati. Jaký je největší rozdíl mezi našimi vysokými hudebními školami a těmi americkými?

 

Mám pocit, že naše školy nepřipravují hudebníky moc dobře na reálný život. Americká společnost je pragmatičtější. Tam kumštýř není žádný Pánbůh a prosadit se je velmi obtížné. Už když přichází student do školy, má obrovskou snahu se toho naučit co nejvíc. Nějaký laxní přístup, který se často vidí u nás, není možný. Na studenty jsou kladené obrovské nároky – ale nejen v USA, třeba i v Británii. Na každé univerzitě, kde jsem tam učila, bylo několik pravidelně fungujících studentských  orchestrů, u nás na HAMU ale chybí. Studenti jsou tu vychováváni spíše jako sólisté, ale kolik se jich takto uživí? Češi jsou samozřejmě velmi dobří muzikanti, ale ten reálný život pak mnohdy zaskočí.

 

Nedávno vyšlo CD s vaší První symfonií. Nahrávka vznikla s orchestrem FOK pod vedením šéfdirigenta Jiřího Kouta, mezinárodně vysoce ceněné osobnosti. První symfonie, to je pro skladatele vždy otazník, co bude dál?

Otálela jsem s napsáním symfonie dost dlouho, mám za sebou řadu velkých orchestrálních skladeb i koncertů pro sólový nástroj s orchestrem, dvě velká oratoria, ale před komponováním symfonie musíte mít pocit, že vaše hudba musí opravdu něco říct sama o sobě, bez sólového nástroje, bez lidského hlasu. Nevím, jestli jich stihnu devět ... (smích).

 

Přečetla jsem si, co o své symfonii sama píšete, jak svou hudbu vykládáte, ale přiznám se, že jsem v té rytmické a velmi naléhavé až vzrušené hudbě slyšela sama něco docela jiného...

Vytanula mi na mysli představa, kdy krajinou letí na koních hordy barbarů, jako hudba z nějakého velkofilmu z doby zániku říše římské...

To je to nejkrásnější na hudbě, každý má svobodu a kdybychom se mohli podívat během koncertu do mozku všech, kdo v danou chvíli poslouchají, každý by tam měl něco jiného...

 

A jak vznikla vaše oratoria, která se uváděla na Pražském jaru a v Litomyšli? Obě mají docela zásadní témata – Juda Makabejský a Mojžíš...

Juda Makabejský vznikl pro Pražské jaro 2002. Myslím, že to je téma, které promlouvá k dnešnímu člověku. (Pozn.: Juda Makabejský vedl povstání Židů proti násilné helenizaci ve 2. stol. n.l.) Vlastně jsem na ně léta čekala, až ke mně přišlo prostřednictvím této objednávky na celovečerní oratorium, jehož námět jsem si mohla sama vybrat. Chtěla bych v této souvislosti zmínit jméno dnes již bohužel zesnulého ředitele Pražského jara Dr. Olega Podgorného, který byl u zrodu této objednávky.

Podobné to bylo i s Mojžíšem k 50. výročí založení Smetanovy Litomyšle. Sešli jsme se s  ředitelem festivalu Vojtěchem Stříteským, abychom rokovali o námětu, a představte si, že jsme oba vyřkli to samé – Mojžíš!

 

Můžete prozradit, jakou hudbu si sama pouštíte k odpočinku nebo pro vlastní zábavu? A jaký máte vztah k jiným žánrům?

Když si chci odpočinout, nepouštím si vůbec nic. Zvlášť v době, kdy komponuji, to mám pak takovou deformaci, že co slyším, to v hlavě zapisuji do not, a to je šílené. Tím nechci říct, že neposlouchám jinou hudbu, to ano, ale cíleně, co potřebuji. A ostatní žánry? Jsem tolerantní a nemám ráda bariéry. My hudebníci je nepotřebujeme a můžeme žít docela spokojeně vedle sebe. Mnohokrát se i ovlivňujeme, aniž o tom víme. Určitá část lidské populace, kterou ale neuspokojuje povrchnost, vždy sáhne po klasické hudbě, která nabízí možnost jít do hloubky a nabízet témata, která se jinde neotvírají. Já nejsem povolaná dávat odpovědi, ale mohu alespoň některé otázky otevírat...