Praprababička baronka a její rodina – 1. část seriálu

Někdy pomůže podnět zvenku tomu, abychom poznali vlastní kořeny, a tak tomu bylo i v našem případě. Napříč Evropou probíhá mezinárodní soutěž EUSTORY pro středoškolské studenty, kteří mapují historii ve svém okolí. Český pořadatel, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v jednom z předešlých ročníků soutěže vyhlásil téma Zastavený čas, příběh fotografie. Autorka této studie, tehdy žákyně deváté třídy, využila příležitosti, aby se seznámila s minulostí vlastní rodiny. A protože se jedná o historii téměř románovou, její další důležité postavy zachytili v rámci soutěže i oba autorčini bratři Matěj a Michal.

A pokud byste náhodou někdo znal osoby z následujícího – vskutku evropského – příběhu, prosím, ozvěte se redakci Českého dialogu.

Přestože zadání znělo Zastavený čas, příběh fotografie, z mého dávného příbuzenstva mě nejvíce zaujala praprababička baronka Anna von Ramser, jejíž obrázek se v té obrovské kupě rodinných snímků nezachoval. I tak mi poskytla určité vodítko k rekonstrukci zajímavé historie aristokratického rodu, který se dá nazvat v pravém slova smyslu evropským.

Evropou na východ

Moje babička Ludmila Hofmanová, se kterou si povídáme nad rodinnými alby, nikdy svou babičku (tedy mou praprababičku) baronku Annu nepoznala. V albech má ale uloženy obrázky barončiných dětí a tak mi vyprávěla, že se otec Anny jmenoval Eduard von Ramser. Rodinné písemnosti pečlivě uchované v aktovce prozradily, že byl velkostatkářem, náboženství luteránského, a zřejmě zemřel v Rusku v Potvorově. Matka Anny, také luteránka, pocházela z rodu Schőpe. Rod Ramserů nejspíš pocházel z Drážďan, přesídlil po první světové válce do Varšavy.

Anna spatřila světlo světa kolem roku 1870 na rodinném statku v Potvorově v Kališské gubernii, okres. Turek. Provdala se (zřejmě ve Varšavě) za poručíka patnáctého Sliselburského pluku Anastaze Auderského, katolíka narozeného nejspíš v Bílé Cerekvi. Pluk měl posádku v polském městě Ostrolenka, kde se 31. 7. nebo 11. 8. (záleží na kalendáři) roku 1888 narodila také moje prababička Marie Klára Auderská, jak uvádí její rodný list. Anna, provdaná Auderská to však se svým mužem rozhodně neměla lehké. Vyklubal se z něj totiž hazardní karetní hráč, který později prohrál veškerý majetek včetně střechy nad hlavou. Děti Anny a Anastaze hovořily polsky.

Moje babička Ludmila, dcera Marie Auderské, se narodila 29. 12. 1919 v Sevastopolu a jako rodný jazyk měla nejen polštinu své matky, ale také ruštinu. Až v osmdesátých letech minulého století našla babička svou příbuznou – známou polskou spisovatelku, autorku historických románů Halinu Auderskou (1904–2000) –, od níž se dozvěděla, že rod Auderských pochází původně ze západočeské Údrče a vlastnil po nějakou dobu tvrz Auders – dnes Údrč. Auderští odešli jako pobělohorští exulanti do Polska, kde v osmnáctém století žili. Z Polska byli za účast v Protiruském polském povstání (1794) vyhoštěni na Krym a tam se později část rodiny usadila v Oděse.

Baronka a její děti

Anna von Ramser, dcera velkostatkáře Eduarda von Ramser a maminky z rodu Schőpe, jejíž křestní jméno neskrývají ani rodinné dokumenty, se provdala za šlechtice Anastazyho Auderského, vojenského důstojníka. S ním měla čtyři dcery a několik synů.

O nejstarší dceři Vladislavě Auderské víme jen, že se jí narodili dva synové. Jeden ze synů, Mečislav Lűbek, pracoval před vypuknutím první světové války v bance v Lucku. Za války padl na baltickém Pomorském valu.

O něco déle se zastavím u druhorozené Marie Kláry Auderské, protože je to moje prababička. Narodila se v polské vesnici Ostrolenka. Rodina neměla kvůli otcovu karbanictví peníze na školy pro děti a právě to navždy zůstalo pro Marii Kláru její třináctou komnatou.

Rodiče vybrali pro Marii Kláru o mnoho let staršího ženicha ze starého polského šlechtického rodu Viktora Kopernického a v roce 1898 ji jako šestnáctiletou za něj v Oděse provdali.

V roce 1905 moje prababička Marie Klára absolvovala zdravotnický kurz Červeného kříže pro ošetřovatelky a za první světové války pak pracovala jako dobrovolná ošetřovatelka na nemocniční lodi nazvané po patronovi námořníků Svatý Nikolaj. Během své služby zachránila život mnoha lidem. Mezi nimi byli také dva těžce popálení námořníci, o nichž se všichni domnívali, že nemají šanci na přežití. Marie Klára je vzala domů a díky její mimořádné péči zůstali naživu.

Není divu, že takové nasazení nezůstalo bez povšimnutí. Spolu s hlavní sestrou na nemocniční lodi, kněžnou, jejíž jméno už dávno roky odvály, dostala Marie Klára za obětavou službu nejvyšší možné vyznamenání, jaké mohla sestra obdržet – Zlatou medaili řádu svatého Stanislava.

V běžném životě po válce trávil kapitán dálkových plaveb Viktor Kopernický dlouhý čas na moři, ba dokonce se stávalo, že loď zamrzla v ledovém oceánu a trvalo i několik měsíců, než se vrátil zpět domů. A jak to ve správném románu bývá, Marie Klára se zamilovala do mladého námořního důstojníka Michala Hofmana a po čase se narodila holčička, které dali jméno Ludvika Kopernická. Přestože kapitán Kopernický věděl, že není otcem dítěte, velmi je miloval.

V bouřlivých dobách na přelomu dvacátých let minulého století hrozilo po bolševické revoluci smrtelné nebezpečí všem příslušníkům aristokracie, carským důstojníkům a jejich rodinám, tudíž i manželům Kopernickým. Za dramatických okolností emigrovali z Ruska na lodi Tygr, které velel kapitán Podgornyj, a dostali se do francouzského Marseille, kde jim byla loď domovem ještě po několik let. V Marseille také přímo románově vyhledal později svou Marii s rodinou můj pradědeček Michal Hofman, který se z Ruska dostal spolu s dalšími důstojníky přes nechvalně známé Galipoli.

Oba muži se v Marseille dohodli, že se Marie se svým prvním manželem Viktorem Kopernickým rozvede a tak se také stalo. S pravým otcem svého dítěte a mladší sestrou Sofií poté odjeli do Československa, kde měl Michal domovské právo v Příbrami, neboť odtamtud pocházeli pro změnu jeho předkové. Rodina se usadila v Plzni, v roce 1927 se Michal Hofman oženil s Marií Klárou a adoptoval svou dcerku, která dostala jméno Ludmila Hofmanová.

Ale zpět k manželům Anně a Anastazymu Auderským a jejich třetí dceři Sofii. Již bylo zmíněno, že odešla společně s mými prarodiči do Plzně, ale nelíbilo se jí tam a po půl roce se vrátila zpět do Marseille, kde pak pracovala jako pomocnice ve francouzských rodinách. Písemný kontakt, který s Marií udržovaly, náhle ustal. Marie ji hledala, psala dopisy, všechno marně. Až po čase přišel dopis od abatyše řádu, do něhož Sofie vstoupila, aniž by kohokoli uvědomila, že se stala jeptiškou. V dopise abatyše psala, že Sofie dopoledne ještě trochu zametala a odpoledne skonala.

Poslední dcera Anny von Ramser Stefanie si vzala za muže vojenského lékaře Gireila, s nímž měla dvojčata – chlapce: Roman byl snědý po svém řeckém otci, světlovlasý a modrooký dostal jméno Evžen. Oba chlapci byli za druhé světové války totálně nasazeni v severoberlínské tovární čtvrti Borsigwalde. Babička vyprávěla, že na ně dozíral nějaký sudetský Němec, který jim poradil, aby si napsali do Plzně tetě Marii o balík se šatstvem a jídlem. Rodina jim sice věci přes dotyčného dozorce poslala, ale on bratrům předal pouze sušenky. V domnění, že je příbuzní nechali na holičkách, na ně chlapci zanevřeli. Po válce se odstěhovali na jih Ruska do města Taganrog, kde se oženili a v rodině se pak tradovalo, jak si Stefanie stěžovala, že manželky jejím synům nedovolily, aby se o svou matku starali.

Marie Klára Auderská udržovala se všemi příbuznými a sestrami písemné kontakty. Stefanie se později chtěla přestěhovat do Československa ke své neteři – mojí babičce Ludmile. Jenže ta slýchala od příbuzných nejrůznější historky o excesech a výstřelcích tety Stefanie a tak s tím nesouhlasila. Poslala Stefanii nějaké peníze, jenže ta – věrna pověsti, která ji provázela - je obratem utratila za výlet taxíkem do Oděsy.

Anně se mimo dcer narodili ještě dva nebo tři synové, ovšem dnes se už neví, v jakém pořadí mezi dětmi, čas zavál i jejich jména, známo jen, že byli všichni vojáci.

Konec aristokracie

Aristokratickému rodu mých předků přinesla bolševická revoluce v Rusku roku 1917 naprostou zkázu. Během revoluce přišla o život baronka Anna von Ramser i nejmladší z jejích synů, který jako kadet bránil Zimní palác. Při útoku 7. 11. 1917 byl raněn, saniťáci jej údajně vynesli na nosítkách do některého z vyšších pater a oknem vyhodili na dvůr. Matka ho hledala po celém městě, pak už v zoufalé snaze najít alespoň mrtvolu svého dítěte. Přitom prostydla a nakonec zemřela na rychlé souchotiny.

Takhle se příběh tradoval v rodině a takhle ho i mně vypravovala moje babička Ludmila. Jenže v nalezených písemnostech jsme objevili pečlivý přípis rukou pradědečka Michala Hofmana, že Anna von Ramser zemřela asi v roce 1913 nebo 1914. Není vůbec jasné, nakolik musela bývalá aristokracie z obavy před KGB i komunistickými úředníky skrývat a zamlžovat svou historii. To už asi zůstane navždy zahaleno rouškou tajemství.

Marina Hužvárová ml.

Salonní snímek přibližně z roku 1914. Pradědeček Michal Hofman leží vpředu, zcela vpravo sedí jeho sestra Líza, která se po emigraci stala zpěvačkou sboru Pařížské opery. Úplně vlevo sedí její manžel Ali Bogdanovič. Paní z manželského páru uprostřed byla dcerou sevastopolského admirála a výtečná zubařka. S mužem se usadili v tuniském městě Bizerta, kde měla několik zubních klinik.