Rozhovor s malířem Jiřím Hruškou

Alena Klímová 6 2012 Rozhovory česky

Jiří Hruška se narodil 10.února 1921 v Paříži a od roku 1026 žije v Praze. Jeho otec byl uznávaným sochařem. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval na zlínské Škole umění v sochařském oddělení prof. Vincence Makovského. V roce 1950 absolvoval ve speciálce prof. V. Rady, u něhož byl později asistentem.

 

… Namaluj malíři ruce žen,

krásné jak bělostné květy

na zlatém talíři

a vlož do nich Lásku, jak Růži,

jak démant, jak kouzelný šém

Nechť se Ti malíři

Dílo Tvé podaří…

 

Jiřímu Hruškovi… BO.- žena

 

Sedím v příjemném prostředí pražského bytu malíře Jiřího Hrušky a bez dechu obdivuji jeho i jeho dílo. Jsou to převážně svěže vytvořené obrazy krajin a zátiší. Zásuvky speciální úložné skříně přetékají studiemi, kresbami, akvarely a hlavně pastely. Mám dojem, že jakési podivuhodné magma natéká v duhových barvách do mých dlaní. Nádherná a nezapomenutelná je tato chvíle.

Jak je možné, že vůbec nevnímám ten vysoký věk muže, který svěže a mladě vypráví a také skvěle vypadá? Je více než jasné, že energie, díky které výsostní tvůrci tvoří svá díla, skvěle působí i na naše tělo. Tento muž ve svém předlouhém tvůrčím období dokázal s nebývalým úspěchem zahledět do tajemné tváře samotné matky Přírody.  Když se tvůrci zdaří s velkou pokorou sledovat její rysy, ponořit se do hloubi jejích zraků a naslouchat moudrosti její mluvy, potom ho ona štědře obdaruje.

 

Vracíte se ve vzpomínkách do Vašeho dětství? Jak vás ovlivnily?

V tom tajemném počítači, v paměti lidského vědomí, jsou nashromážděny rozličné události. Stačí se prolistovat starými fotografiemi a znovu objevujeme zasuté příběhy. A u mne jsou to především tváře rodičů, hlavně matky, kterou stále vidím před očima zřetelně v mnohých podobách, vždy laskavých…

 

Co, nebo kdo byl inspirací k vaší malířské tvorbě?

Rodiče se rozešli už v mém dětství, ale otcův příklad (byl akademickým sochařem), návštěvy v jeho ateliéru s nezapomenutelnou a inspirující atmosférou byly bezesporu nenápadným impulzem, abych se začal vážněji zajímat o umění

 

Jak jste se připravoval svou výsostnou roli malíře?

 

Malířství mne lákalo vůní barev a zdánlivě přístupnější formou zpodobení mých zážitků. Objevil jsem jakési kurzy kreslení. Úkolem bylo vytvořit portrét živého modelu, což byl rovněž objev, stejně jako samotná kresba.

Nepřistřihuje akademické učení trochu tvůrci křidélka?

Přihlásil ke zkouškám na Školu umění ve Zlíně a byl jsem přijat ke studiu do sochařského atelieru Vincence Makovského. Se studiem souviselo tehdy i zaměstnání v Baťových dílnách, a to ve výrobě u běžícího pásu, nebo ve strojovně. Dnes se dá říci, že to byl vlastně úspěch, protože v Protektorátu byly zavřeny vysoké školy i všechny školy umělecké. Mé studium přerušilo po dvou létech, v r. 1942, nasazení na nucenou práci v Německu. Mám dojem, že tyto těžké a složité okolnosti mého života i celé doby okupace přispěly naopak k mému přesvědčení, že není pro mne jiné řešení, než vsadit na nejistou kartu – na cestu za hledáním a poznáváním umění.

 

Měl jste, či  ještě máte, nějaké vzory v oblasti  malířské tvorby?

Mým životním idolem byl Vincent van Gogh. Jeho strastiplný život a výjimečná tvorba mne očarovaly. Vždy jsem si však byl vědom, že jedinečný styl jeho tvorby je neopakovatelný.

 

Jaký je Váš vztah k Janu Zrzavému?

S Janem Zrzavým jsem měl možnost se seznámit v Okrouhlici, v jeho rodišti. Po válce jsem se oženil s malířkou Vendou Truhlářovou. Matka mé paní, paní Venda Kaizlová, byla sestřenicí  Jana Zrzavého.

Můj vztah k němu byl tehdy uctivým obdivem začínajícího studenta k slavnému tvůrci. Nikdy jsem se tímto svým postojem netajil, ale dnes vím, že naše úsilí, životní postoje a tvůrčí cesty byly rozdílné.

 

Ovlivnil jste i tvorbu Vaší dcery, malířky Venduly Císařovské?

Úcta není překážkou k její vlastní tvorbě. Jde svou cestou, která je neovlivnitelná.

 

Je nějaké místo na světě, kam byste se chtěl  ještě vrátit a pracovat tam?

Celý život jsem prožil v Čechách, v Praze, jen několik let po mém narození jsem s rodiči žil v Paříži, kde byl můj otec úspěšným sochařem. Avšak mnohou inspiraci jsem nacházel na krátkých prázdninových pobytech například v tehdejší Jugoslávii, Bulharsku, Itálii, Francii, Belgii, v Rakousku i v tehdejším Sovětském Rusku. Jistěže bych se do těchto míst rád navracel, ale má zdravotní kondice mi dovolí vracet se tam už jen ve vzpomínkách. Vše má zákonitě svůj čas, nezbývá než to respektovat.

 

Jaké bylo Vaše nejkrásnější životní období?

Moje odpověď bude zdánlivě banální. Nejhezčí  životní období patří samozřejmě  mladému věku. Tehdy jsme plni sil a očekávání, život začíná, tak mnohé je před námi a my nic nevíme o bolení kloubů!

 

Nemyslíte, že je načase začít pracovat na svých pamětech a na svém autoportrétu?

Někdy mi opravdu mé životní příběhy připadají zajímavé. Ale nedokáži objektivně posoudit, zda by někoho mohly zaujmout. Co se týká mého autoportrétu, je dávno namalován. Jen má tvář na něm je o mnoho let mladší.

 

Kdybyste se teď měl znovu narodit, jakou cestu byste si vybral?

Snad každý z nás se v životě dopouští malých i větších chyb a omylů. Bylo by skvělé, kdyby je bylo možno napravit, začít znovu, lépe a poučeněji. Snažil bych se těch špatných stránek lidského chování vyvarovat. Jedno vím však i dnes jistě… Umění by mi bylo nadevše a především.

 

Vzpomínáte si, na svůj prvý prodaný obraz?

Bylo to ve Zlíně a já si už hodně matně pamatuji, že si ode mne, studenta, manželé Gajdečkovi koupili květinové zátiší. Rád bych se někdy na tento svůj obraz podíval.

 

Jaký je v Váš názor  na současné umění a obchodování s ním?

Především nutno říci, že původ slova „umění“ je odvozen od slova „uměti“. Mám často pocit, že se tato souvislost dnes vytratila a platí to pro mnohá odvětví umění. Pro výtvarné umění zvlášť. Jeho smysl, jeho prostor byl vymezen v dvojrozměrném a trojrozměrném prostoru. Tvůrci se vyjadřovali barvou, kresbou, prací v kameni, bronzu, pálené hlíně, a to odjakživa. V současnosti se výtvarné umění pokládá za výtvarné i když mluví řečí zcela vzdálenou tomu původnímu. Dnes je to film, videa, fotografie, jakési happeningy, to vše je pokládáno za výtvarné umění. Výtvarní umělci, malíři, sochaři, grafici po celé dějiny vytvářeli svá díla v různých profesních, řemeslných a chráněných společenstvích. Například to byly cechy, které garantovaly poctivost umění. Dnes jsme v některých renomovaných galeriích přesvědčováni, že poškrábané gramodesky jsou uměním a v uměleckých soutěžích obdrží první cenu v oboru výtvarné umění fingovaný atomový výbuch. Dvě staré železné obruče, zakoupené za miliony jsou presentovány jako umělecké dílo.  Našlo by se mnoho příkladů, kdy šok, paumění, antiumění, či veškeré čmáranice na budovách a veřejnosti hyzdící města jsou nazývána uměním. Historie moderního umění nás dokonce poučí, že k vrcholným dílům umění patří i sériově vyrobená záchodová mísa, nebo věšák na kabáty. Smutné, ale možná poučné, jak oddělit zrno od plev.

 

Přemýšlíte o osudu svých děl v budoucnosti?

Samozřejmě, starost o ně přenechám  svým dědicům. A pokud mi dovolí mé zdraví, rád bych ještě i nadále maloval…

 

Máte spočítáno, kolik výstav Vašich obrazů se uskutečnilo?

Samostatných výstav jsem napočítal okolo třiceti. Skupinových výstav jsem se nedopočítal. Vystavoval jsem většinou v Čechách. Ve skupinách jsem vystavoval ve Varšavě, Sofii, Kanadě, USA, Německu.

 

Kdyby vám zbylo trochu času, k jakým knihám byste se rád vrátil?

V mé knihovně tvoří velkou skupinu výtvarné monografie, která rád občas vezmu do rukou a těžko mohu říci, která je mi nejmilejší. Rád se podívám na antické umění, na renesanční umění, francouzský impresionismus, fauvismus, české umění od slavné gotiky až po dnes. Poesii mám rád ať ji napsal Mácha nebo Hrubín, Nezval, Seifert, Holan, nebo Hora.

 

S kým byste rád poseděl a popovídal si?

Na severu Čech, poblíž Litoměřic máme chalupu, starou více než 150 let. Je půvabná svou původností i moderními prvky, kterými jsme ji obohatili. Rádi přivítáme k posezení každého, kdo o to bude stát, a při dobrém vínku si popovídáme třeba o umění či o přírodě, která je umělcům nejlepší učitelkou i nejvyšší inspirací…