Ruský podvečer byl vydařený a veselý

V Hovorech bez hranic jsme už zavítali do různých koutů světa. Nicméně byly to spíše země tzv. západní jako Kanada, USA, Argentina, Švýcarsko apod.

Eva Střížovská nyní uváděla pořad, kde hlavní úlohu hrála ruština a písničky. Ty hlavně v podání zpěvačky Marie Zigmund. Kromě několika ruských zpívala svoje vlastní písničky a to česky, anglicky, chorvatsky, a dále pak písně světového repertoáru. Do redakce dnes chodí záplava e-mailů o tom, že Marusja, jak jí já říkám, zpívá nádherně. A líbil se moc i její partner Láďa, který ji doprovázel a přidal i některé svoje vlastní skladby.

Maruška se narodila v Moskvě. Její pradědeček Albert Zikmund tam v roce 1913 zakládal Sokol v Astracháni. Ale přišla válka, bolševici a už ho nepustili zpátky domů. Tak se tam oženil. Měl čtyři děti, z nichž jeden – Zdeněk byl populárním sportovcem, hokejistou. Bolševická doba však byla otřesná. Pradědeček skončil život v roce 1938 popravou, nikdo neví proč, prababičku poslali do gulagu. S dědečkem se zřítilo letadlo u Sverdlovska, když letěl v roce 1950 na zápas...

Jeho syn se stal sportovním reportérem a Marusja posléze také. Něco ji však táhlo do Česka. Zvláště poté, co našla staré rodinné dopisy a objevila svůj původ. Je vlastně “Čtvrtčeška”. Sama se naučila dobře česky a začala pracovat na tom, aby mohla přijít do České republiky a žít tu. Zvláště, když jí umřela maminka a tatínek se odstěhoval do Polska. Byrokratické průtahy trvaly deset let, ale zdá se, že už jí chybí jen jedno razítko, aby dostala naše občanství.

V Moskvě hrála na klavír a když se přestěhovala do Prahy, přirozeně se zajímala o hudební zázemí. Našla si učitelku zpěvu, paní Vrchotovou, která ji seznámila se svým synem Ladislavem. Výsledkem je tato báječná hudební dvojice, která si říká Duo Romantico.

Eva Střížovská zavzpomínala mezi písničkami na dobu, kdy byla ruština ve škole povinná, a tak ji neměla ráda. Ale měla ráda ruské písničky, které se zpívaly ve školním pěveckém kroužku bez ohledu na to, zda to byly častušky nebo budovatelské, typu Přes spáleniště přes krvavé řeky jdou mstící pluky neochvějně dál...

A také zavzpomínala na to, jak si chtěla v New Yorku koupit ruský folklór:

Na Brajtóně

Brighton je severní část velké a známé newoyrské čtvrti Brooklyn. Brooklynský most zná každý návštěvník New Yorku, Ale Brajtón ne!

Je to rusko-židovská čtvrť, na hlavní ulici je krámek s rozkošným názvem Zolotoj klúček. Když vstoupíte dovnitř, omámí vás různé vůně (?). Například nakládaná rajčata v sudu, nakládané okurky či ryby.

Úplně na rohu je jakási trafika, kde se prodávají cédéčka.

Vždycky, když někde cestuji, kupuji si místní folklór. Mám krásné kazety z Řecka, z Argentiny, z Polska …. A tak jsem si tam také chtěla něco koupit.

Po neúspěšném nákupu na Fift Avenue, kde mají údajně všechno a nejdražší, a kde jsem si koupila úplně nudného Charlieho Prida a ještě cosi co si ani nepamatuji, jsem vstoupila do té trafiky.

Ja by chatěla ruskoj folklor, řekla jsem.

Da, Ala Pugačeva, odvětil prodavač.

Nět Ala, eto pop, ja chaču folklor, řekla jsem zase ja.

OK, Alexander Rosenbaum, odvětil on. Pusťte mi to...žádala jsem. U menja nět žádnyj gramofon, řekl zase on.

Äch, řvala jsem jako tur, kde jsem se to ocitla. Tohle že je New York? To je spíš Lhota v Jižním Novgorodě!

Ale uondána marnou snahou koupit si něco krásného hudebního v New Yorku jsem řekla: Dejte to sem, ať to stojí co to stojí (už nevím, přesně, snad 15 US). To CD jsem si pustila až doma po návratu do Prahy.....

A jaké bylo moje překvapení! Je to jedno z mých nejoblíbenějších CD!!! Alexandr Rosenbaum je u nás téměř neznámý ruský - kozácký písničkář. Snad něco jako ruský Jarek Nohavica! Nádherné nostalgické písničky ...

-red-