Keltové

7-8 2002 Kultura česky
obálka čísla

Jsme Keltové, my Češi. Jsme jimi vším, vyjma našeho slovanského jazyka. Patřím ke generaci, která si ještě zplna užila všeslovanského jančení našich dědečků, ale byl to omyl. Kdyby se dědečkové byli podívali dál než jen k tomu jazyku, mohli snadno zjistit, jak daleko máme k srbskému junáctví i ruské širokorozchodné duši. Dědečkové žili v dosti úzkém světě představ; ústředním motivem jejich myšlení byl rozpor zde Slovanstvo, tam Germánstvo; a jelikož jim Germánstvo bylo z různých důvodů nesympatické, navlékli si čamary, obuli čižmy a prohlásili se se vší vášnivostí svého nacionalistického věku za Slovany. Přeslechli, že k nim z nitra vlastní duše volá i cosi třetího, mnohem méně halasného. Keltství. Toto je jádro, kolem nějž jsem postavil svůj příběh. Toto je důvod, pro nějž jsem vůbec pokládal za užitečné jej postavit...

Tolik úryvek z autorovy předmluvy k této knize. A přesně toto je také důvod, proč jsem se rozhodl jeho příběh z dávných časů vydat. Praotcové -- to není jen poutavý román z naší patnáct století staré historie. Představuje pro mě současně vysvětlení mých pocitů, přesně takto jsem to vždy v podvědomí cítil: co mám já a moji přátelé stejného ražení proboha společného (kromě příbuznosti jazyka) s těmi podivnými bytostmi na Východě, se kterými -- jak mi bylo vtloukáno od první třídy do hlavy -- nás pojí bratrství na věčné časy a nikdy jinak?! Myslím, že lidé, kteří smýšlejí jako já, mi po přečtení této knihy dají za pravdu; a stejně jako mně, i nim četba zodpoví nejednou otázku.

Je zajímavé, jak se teorie autora o dvojím českém původu dá vysledovat až do dnešních dnů. Neboť asi jen těžko lze v současné Evropě najít druhý takový národ, který je svou povahou téměř přesně rozdělen na dvě poloviny. Zřejmě ani mnoho desítek generací nestačilo setřít markantní rozdíl mezi dvojími geny zděděnými po našich praprapředcích. Snad nejviditelnější je to na poli politickém a na fatální, téměř se neměnící paritě: na jedné straně lité činorodí, podnikaví, schopní postarat se o sebe a (prostřednictvím daní, jež odvádějí) i o své bližní. Na druhé straně bytosti (Jak to říci, aby se to dalo otisknout), řekněme tedy s Luďkem Frýbortem -- majitelé širokorozchodní slovanské duše , kteří vidí smysl státu a svého občanství především ve svém zaopatření a v natahování ruky...

Nechte se vtáhnout do děje, neúnavní pátrači po české identitě, čtěte a přemýšlejte. Třeba i pochybujte. Přemýšlení ani nebolí, ani to chválabohu už není nic zapovězeného. Naopak. Je to jeden z mála způsobů, jak se vymanit ze stádnosti a povýšit se z bezduché chudinky v živočišný druh, jenž se honosí sebevědomým označeným homo sapiens.

Josef Kudláček

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012