Odešel Roman Polák

Jakub Zahradník 3 2012 Ostatní česky
Roman Polák

Dne 8. března 2012 zemřel náš kamarád Roman Polák na rakovinu.

Poznal jsem Romana v r. 1993, kdy nás dala dohromady Ilona Sánchezová ze Tvaru, kterou napadlo, že jsme dva stejní blázni do poezie.

Roman byl začínající vydavatel, zrovna vyšlo pár prvních knih v jeho nakladatelství PROTIS, nechyběla mu odvaha, uměl sehnat peníze a věci zařídit. Původně studoval průmyslovku a jako jediného na celé škole ho táhla poezie tak moc, že jí a jejím autorům chtěl sloužit, stát se vydavatelem. Založili jsme spolu poetickou revui Obratník, která načas vyplnila vakuum po zaniknuvších Listech KPP a Iniciálách, než se objevily další a profesionálnější časopisy. Skončila finanční ztrátou. Musím říci, že navzdory tak "lukrativnímu" oboru, jakým vydávání poezie je, Roman nikdy ztrát nelitoval a nesešel s vytýčené cesty. Pokračoval ve vydávání poezie za všech okolností a podařilo se mu ji vydat přes 200 titulů. Mnoha lidem vysloveně otevřel cestu do literatury! Vedle toho bylo samozřejmě nepočítaně všelijakých časových tisků a dalších knih, které vydal v koprodukcích a podobně. Zařadil se po bok nejprestižnějších vydavatelství, stal se uznávaným v oboru, mezi básníky znamenalo vydání v PROTISU punc kvality. A také se mu tato činnost jaksi od přírody velmi dařila. Dělal zkrátka to, co dělat měl.

Po několika létech organizační odmlky za mnou přišel se svou ženou Maruškou, zda bych se s nimi nepustil do naplnění dalšího společného snu - literární kavárny. Tak vznikla poetická kavárna Obratník na Smíchově, kde jsme se naplno vrhli do další služby poezii a uspořádali tam mnoho set představení s tisícovkami vystupujících a pro celý národ hostů. To byl projekt, který, myslím si, těžko bude někdy zopakován, neřkuli překonán. Literární kavárna je sen draze vykoupený. Člověk si představuje, že takový podnik rozjede a bude si tam chodit odpočinout a nabíjet baterky, ono tomu tak ale není. Roman se stále musel živit účtařinou a daněmi a už nechtěl. Jeho snem bylo mít vlastní tiskárnu. I toho dosáhl a koupil si spoustu fantastických hypermoderních, i muzeálních strojů. Byl pracovitý, skromný, trpělivý a klidný. Samozřejmě žil ovšem v trvalém stresu z mnohačetných uzávěrek, jak už to v této branži je.

Vedle svého pracovního života vedl také podle mého názoru velmi šťastný život rodinný. Jeho žena Maruška měla vždy pochopení pro jeho činnost a všemožně jej podporovala, na mnoha věcech s ním spolupracovala. Rádi cestovali do Francie a Roman tam dokonce dostal velmi prestižní ocenění jako vydavatel. Vychovával dvě děti, Lukáše a Natálku, a dal jim vše, co potřebovali, jsou to dnes šikovní a úspěšní mladí lidé. Navíc měl ještě tu sílu podporovat nejen maminku, ale také řadu přátel, které v průběhu let zaměstnával a měl s nimi svatou trpělivost. Roman vedl ovšem také svůj vnitřní, osobní a velmi utajený život, o kterém asi nikdo nemá potuchy, protože do něj nedával nahlédnout. Chtěl se mj. věnovat fotografování. Vím také, že občas například chodíval po hřbitovech a doufal, že najde hrob svého otce, což se mu nepodařilo. (Otcova někdejší družka odmítla Romanovi sdělit místo.) Měl někdy spády ukrýt se jakoby před celým světem, i před svými kamarády a Bůh ví, že na to měl právo. Ale před smrtí se mu ukrýt nepodařilo. A tak si myslím, že vzdor tak předčasnému a smutnému skonu, se Romanovi podařilo dosáhnout všech met, které si předsevzal, a to se ctí a velmi osobitou noblesou. Prosím, neberte mé psaní jako nějakou snahu po resumé. Je to momentální a nepřipravený výtrysk z bolu ze ztráty kamaráda. Byl jsem za ním před týdnem a mluvil s ním telefonicky ještě před pár dny. Vypadalo to, že šance je. Osobně jsem doufal, že se stane zázrak. Ovšem nestal.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012