Růže pro Elišku

Dana Seidlová 3 2012 Dějiny česky
Eliška Krásnohorská

V lednu roku 1863 konal se u Palackých domácí ples. Sešla se tu česká vlastenecká společnost: Palackého zeť Rieger, Jan Evangelista Purkyně, Vítězslav Hálek, Karolina Světlá – slovem výkvět české inteligence. Nechyběla ani nejmladší generace, která tímto plesem vstupovala do společnosti – mezi nimi dvě Riegrovy neteře. Pozvání přijala i jejich oblíbená spolužačka, patnáctiletá Eliška Pechová. Děvčata si vyměňovala žertovné dopisy a jeden humorný, Eliščin, koloval mezi váženými literáty až přistál v rukách Karoliny Světlé. Spisovatelka rozeznala její talent, dívenku laskavými slovy povzbuzovala, aby se nadále věnovala psaní a společně pak uvažovaly o pseudonymu. Eliška (- to jméno jí počeštil pan učitel, křtěná byla Alžběta–), která si rozpomněla, že rod jejího otce pochází z Krásné Hory, vyvolila si jméno Krásnohorská.

A tak toho dne ta veselá slečinka Alžběta Pechová vstoupila na český Parnas pod uměleckým jménem Eliška Krásnohorská. Trochu jí z toho jímala úzkost: cítila, že jsou do ní vkládány naděje – a bude moci obstát?

Zároveń však tu její zářivou literární budoucnost pokryl temný mrak dědíčné choroby – první příznak chronického revmatizmu. Nad bolestivými otoky, které se projevily po jejím prvním plese vyřkl lékař brzy neúprosnou diagnozu. Nevyléčitelná nemoc, pro kterou se nebude moci vdát a mít děti. Ano, budou ji léčit, zkusí to s nesnesitelně ledovými lázněmi, které ovšem bolestivost a nehybnost jen zhoršovaly. Pak nasadí intenzivní sluneční záření, které zapůsobily zhoubně na sítnici pravého oka, bolesti však neodstranily. Do třetice zkusí „koňské“ dávky salicylu, které vyvolají otravu, projevující se závratěmi – nemoc Meniérovu. Při záchvatech onemocnění nemohla Eliška ani stisknout kliku u vrat. Tužku jí později budou přivazovat k ukazováčku, aby mohla vůbec psát...Čeká ji celoživotní trápení.

Když v oči mé se slzy loudí,
pak v samotu se utíkám,
kam šťastných kroky nezabloudí,
kde s úsměvem se nestýkám.

Alžběta se narodila 18.listopadu 1847 do dosti zámožné rodiny. Její otec vybudoval lakýrnický závod s dvanácti zaměstnanci, takže si mohl dovolit postavit i pro svou rozrůstající se rodinu prostorný dům. Pak ale přišla tragedie: jeho žena se těžce opařila na plotně vzkypěvší pakostí a během několika hodin zemřela.

Mladý vdovec si na štěstí našel brzy novu ženu, která nebožku nahradila a stala se laskavou macechou třem sirotkům. Do domácnosti přibývaly další děti, čtvrtá byla naše Alžběta. Než po šestnácti letech osud opět udeřil tvrdou pěstí – otec podlehl v několika dnech choleře. Za měsíc po jeho smrti zaplakalo na kolébce poslední, páté dítě – pohrobek Bohdanka. Odešel živitel rodiny a bylo třeba vychovat pět dětí a vyplatit sirotčí podíly třem nejstarším. Vdově nezbylo než prodat dům a zakoupit jen malý. Nastala chudoba.

Dětem nechybělo umělecké nadání – malovaly, muzicírovaly, veršovaly o překot, časem se ta skromná domácnost stávala uměleckým salonem pro mládež. V takovém prostředí tedy vyrůstala Eliška. Její školní docházka se omezila na šest let v soukromé škole manželů Svobodových, kde byly jejími spolužačkami též dcerky ze známých pražských rodin jako Zdenička Havlíčková, Boženka Erbenová a dříve již zmíněné neteře F.L. Riegra. Jiné školy pro dívky nebyly. Brzy vznikne zásluhou Marie Riegrové-Palacké městská Vyšší škola dívčí a Ústav pro vzdělání učitelek, ale to už má Eliška za sebou kratičkou kariéru výpomocné učitelky ve škole manželů Svobodových. Pár vydělaných zlatek použila na zaplacení hodin zpěvu, ale pak už nebylo nic než neodbytná touha po dalším vzdělání, tišená toliko četbou knih. Ty pro ni vybírala a půjčovala po tom památném plese sama Karolina Světlá, která si Elišku velmi oblíbila. Dívka jí svěřovala své básně, které uveřejňoval příležitostně ve svém listu Neruda nebo Hálek.

Krásnohorská tedy zahájila svou literární kariéru v šestnácti letech jako básnířka. V kruhu přátel svých hudebně nadaných bratří poznala skladatele Bendla a ten jí nabídl spolupráci na své operní prvotině Lejla. Po dvou letech byla opera úspěšně provedena a my tu poznáváme Krásnohorskou – libretistku.

Bratr Jindřich, sám hudebník, představil ji Bedřichu Smetanovi, který jí nabídl překlad německých textů pro Schumanovy zpěvné skladby. Příslib to do budoucna. To už se však celá rodina Pechova, totiž matka a dvě neprovdané dcery odstěhovala do Plzně za provdanou dcerou Juliánou ve snaze snížit náklady na bydlení. Eliška se snažila prohloubit své vědomosti sebevzděláním. Měla mimořádné jazykové nadání, již ve škole se naučila německy a francouzsky, později ovládla i polštinu, ruštinu a angličtinu. Nevýslovně toužila po kulturní atmosféře Prahy. Psala další libreta, která však nebyla nikdy zhudebněna. Ale později je ocení porota Národního divadla. Každoročně ji Světlá pozvala na čas do Prahy a postarala se i o vydání její první básnické sbírky Z máje žití.

Po sedmiletém „vyhnanství“ se jí podařilo odpoutat od své velké rodiny a přestěhovat se do Prahy. Vedle Hálkových Květů byla přizvána do redakce Osvěty a bylo jí nabídnuto místo redaktorky Ženských listů. Tím byla zajištěna její existence. To byl měsíčník o dvaceti stranách a Eliška ho bude řídit plných třicet let. Najme si se svou přítelkyní Lízinkou Lauermanovou jednopokojový byt, zapojí se do Ženského výrobního spolku, založeného Vojtou Náprstkem roku 1863, brzy se stane jeho sekretářkou, později jeho starostkou, nakonec předsedkyní. Zakladatelkou spolku byla Karolina Světlá, jejíž myšlenkou bylo zlepšit osud nezaopatřených žen, aby byly schopny se svou prací samy uživit. Spolek zprostředkoval odbyt krajkářských a tkalcovských výrobků, práci švadlen, otevřel dívčí školu s oddělením obchodním a průmyslovým, s ošetřovatelským kurzem. Výdaje kryl z mimořádných darů, výtěžků koncertů, dobročinných loterií, bazarů... Krásnohorská se ujme agendy spojené s opatřováním fnančních prostředků, které jsou zapotřebí pro činnost spolku. Ale vedle toho se nám představuje jako publicistka nesčíslnými články, uveřejňovanýni nejen ve vlastním listě, ale i jinde. V hlavě jí uzrál plán, jak umožnit dívkám dosíci středoškolského vzdělání. Založila spolek Minerva, uveřejnila provolání k veřejnosti. Musela vynaložit věru veliké úsilí na uskutečnění té myšlenky, zahájit přesvědčovací akci, překonat mnohá protivenství a vykonat bezpočtu pochůzek, ale nakonec došla cíle.

Dne 16. září v roce 1890 zazvonil u jejích dveří Vojtěch Náprstek s náručí růží.

„Jednapadesát jich je, těch žaček, za každou vám nesu růži“, volal. Tak bylo zahájeno první dívčí gymnazium v Rakousko-Uhersku. O dva roky později byly jeho osnovy schváleny jako rovnocenné osmiletým chlapeckým.

První městské dívčí reálné gymnazium Krásnohorská – tak se bude oficiálně nazývat od roku 1917.

Ještě do jednoho zápasu se musí pustit: je zapotřebí umožnit maturantkám přístup k univerzitnímu vzdělání, neboť teď mohou být přijaty pouze jako hospitantky. A tak první lékařky musejí za svým titulem do zahraničí. Teprve roku 1897 otevírá filosofická fakulta jako první své brány studentkám. Po nich nastoupí na universitu první budoucí lékařky.

A přijde den promoce zcela zvláštní – doktorát filozofie honoris causa Elišce Krásnohorské.

Ta však nevyčerpala svou energii ani úsilím o práva žen na vzdělání. Pracovala i jako překladatelka a prozaička a jako kritička. Přeložila Borise Godunova a jiné Puškinovy práce, Mickiewiczova Pana Tadeáše, Byronovu Childe Haroldovu pouť, Brunteové Malého lorda a jiné. Její próza, celkem 80 svazků, je určena dílem mládeži a dospívajícím dívkám, knižně vyšly i její memoáry a korespondence.

Důležitou kapitolou jejího literárního odkazu jsou její libreta. Tři byla psána pro Bedřicha Smetanu, s nímž Elišku pojilo srdečné přátelství. Jsou to Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Přeložila libreto opery Carmen.

Krásnohorská předstoupila před čtenářskou obec i s literárně kritickými články. „Je jako meč,“ říkali o ní. Vskutku neměla jen mnoho přátel, měla i zaryté nepřátele a tu se zkrátka oháněla „mečem“. Co jí také zbývalo, té osamělé, churavé ženě v tom přezíravém mužském světě? Musela se také občas vypořádat s cenzurou.

Ne, takto kulturu vše-pronikavou
stát žádný nepěstuje v švěta dáli!
Jen u nás plní literární slávou
tak hojně vláda i své kriminály.

Tady nám neohrožená Eliška cosi připomíná, dobu o sto let později.

Byl to její nezdolný optimizmus a notná dávka smyslu pro humor, nevyčerpatelná energie, která jí pomáhala přenést se přes všechny trampoty, které jí život nakladl na cestu. „Jsem nejšťastnější člověk na světě,“ prohlásila nakonec vítězně. V neúnavné práci ubíhala léta. V redakci jejích Ženských listů, v práci ve Výrobním spolku, ve spolku Minerva, který otevíral českým ženám cestu ke vzdělání a mezi tím množství publikovaných článků (nejméně 423), též kritických a uměnovědných, do různých kalendářů, ročenek a almanachů, mezi prózou čtrnáct pohádek a povídek pro děti vedle šesti dětských divadelních her, pro dospívající dívky známou Svéhlavičku a 4 další dívčí romány, 13 sbírek básní, 10 libret k operám,11 překladů.

Její básnická tvorba měla velmi příznivý ohlas. Kulturní úroveň Ženských listů povznesla Krásnohorská měrou vrchovatou. Výrobní spolek se rozrostl na 600 – 700 členů a tu její současná starostka Krásnohorská se postarala o stavbu nového domu v Reslově ulici, ba, mnoho energie vydala i na opatřování financí, splácení dluhů. Spolek školil dívky už i v kursech ošetřovatelských, ryteckých, kreslících, jazykovych, v kurzech ručních prací. Měl také bezplatnou poptavárnu, která opatřovala ženám zaměstnání i obchod s prádlem a s výrobky žaček, což zdaleka nestačilo na provoz. Školné se neplatilo, jen malé zápisné. Stále ty bazary, loterie, milodary...

Odměnou byla Elišce stříbrná záslužná medaile hlavního města Prahy a když rok nato slavila své padesátiny, byla vyznamenána samotným císařem zlatým křížem s korunou.

Mimořádné nadání jazykové jí zlákalo k překladům (z polštiny, ruštiny, němčiny, angličtiny) a byla to stěžejní díla světové literatury, se kterými seznámila české čtenáře. Články byly bezesporu velkým obohacením české publicistiky, psány obratným perem. A co říci o její proze? Hodně je věnováno dětem a dospívajícím dívkám, největšího ohlasu se dostalo její Svéhlavičce, která vyšla opakovaně v řadě vydání. Ale život té mládeže se změnil – paradoxně též působením spisovatelky – a díla ta zastarala, jako vůbec většina prací z devatenáctého století.

Veliké oslavy šedesátých narozenin se dočkala spisovatelka v činorodé práci, třebaže již ne v plné síle. Úspěšně proběhla operace šedého zákalu, takže se dočítáme v jejím deníku: „Byla jsem po čtyři roky poloslepá, šest let závrativá“ Ale přiblížila se již doba, kdy se musela vzdát funkce předsedkyně Výrobního spolku a brzy na to redigování Ženských listů. Ještě se jí podařilo prosadit postavení pomníku Karolině Světlé na Karlově náměstí a nadešel den, kdy opustila i svůj byt ve Výrobním spolku a stěhuje se do bytu v Černé ulici, doprovázena svou opatrovnicí, neteří Gabrielou Dornovou, do ústraní. To bylo roku 1912. Z domu již nevychází. Dávno ji opustila její přítelkyně Lízinka, i matku kryje už černá zem a po pěti letech ji opustí i milovaná sestra Dorinka.

Ale píše! S perem přivázaným ke zchromlému prstu.V roce 1922 vycházejí ještě dvě nové básnické sbírky: Sny po divadle a Ozvěny. K nejcennějším prozám se počítají i knihy vzpomínek, psaných současně: Z mého mládí a Co přinesla léta.

Eliška Krásnohorská, naše první básnířka zemřela 26.listopadu 1926. Její literární odkaz svědčí o jejím nadání a pracovitosti a o její vroucí lásce k vlasti a vzdělání.

Až umřu, jen mne nepohrobte
pod němým, nudným kamenem
však celým hájem růží zdobte
mé lůžko v drnu zeleném.

Milá Eliško, uprostřed parku na Karlově náměstí stojíš tam vytesána do kamene. Kdykoli jdu kolem, vzpomenu si na tebe a v duchu ti kladu k tvým nohám růži.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012