Potlesk pro Vlastu Buriana

Ivan Černý 3 2012 Knihy česky

V současné době si připomínáme smutné výročí – před padesáti lety zemřel Král komiků (1891-1962). Tato nehynoucí postava lehkých múz dnes odpočívá po plodném „životě samý kotrmelec“, na čestném pohřebišti starodávného vyšehradského Slavína. Jeho ostatky sem byly převezeny z Vinohradského hřbitova díky Společnosti Vlasty Buriana, která po jeho generální soudní rehabilitaci, ukončené v roce 1994, usilovala o jejich důstojnější uložení takřka celé desetiletí. O životě a díle toho bohem nadaného herce a sportovce vyšla řada publikací a knih. Zcela mimořádné osobní svědectví přinesl i prvorepublikový melantrišský novinář Karel Kučera Zelený, osobní přítel Buriana a jeden z jeho tiskových mluvčích, řečeno dnešními slovy. Nakladatelství Sondy nyní připravuje do tisku knihu„Vlasta Burian na scénu“, z níž vzhledem k výročí komikova úmrtí, přinášíme závěrečnou kapitolu, dokumentující poslední dny Burianova života.

Revoluce, osvobození, osmačtyřicátý a politické změny nevídaného rázu mne pohltily jako každého jiného. S Vlastou jsem se naposledy viděl v roce 1947, při závěrečném přelíčení v pražské Městské knihovně, v plně obsazeném sále. Předseda senátu měl přes oko pásku jako Žižka. Když ho kdosi z novinářské lavice obvinil, že řídí líčení ve prospěch Buriana, neprávnicky se utrhl:

„Cožpak mohu jinak? Vždyť se nedostavil proti obžalovanému jediný svědek!“

Potlesk v sále odměnil jeho upřímná slova, která korunoval osobním míněním, zcela proti všem soudním zvyklostem:

„Vůbec se mi zdá, že žalovaný zde nestojí pro přečin, ale ze zcela osobních zájmů!“

O výsledku se už nedalo pochybovat, senát zvolil kompromis. Vlasta Burian byl očištěn z podezřelé činnosti podléhající trestu „malého dekretu“. Byl však odsouzen k pokutě půl milionu korun, k veřejnému pokárání a k dočasnému zákazu veřejné umělecké činnosti.

Pokuta mu až tak nevadila, horší byl „dištanc“, jak zákaz nazval sportovním výrazem. Myslel jsem, že se zhroutí, ale byl v ten okamžik nesmírně silný, doslova „železný“ jak ta jeho milovaná Sparta. Při loučení jsem se zeptal:

„Vlasto, co se chystáš dělat?“

„Pojedeme s Ninčou do Špindlu.“

„Rekreovat se?“ nechápal jsem. „Práce šlechtí člověka,“zazubil se pobaveně.“Jeden ze známých mi nabídl místo číšníka…“

Doufal jsem, že to nebude tak zlé, ale skutečně až do roku 1950 Vlasta Burian z divadelního obzoru zmizel.

Roky přibývaly…

Už jsem ani nedoufal, že by mne s Vlastou ještě někdy svedla náhoda dohromady. Čas od času jsem ale o něm slyšel. Ve Špindlu byl prý velkým lákadlem, táhli se za ním turisté i lyžaři, dokonce pro ně měl prý dělat po číšnické šichtě „soukromé“ kabarety v horských chatách. V roce 1950 Vlasta Burian napsal dopis 12. svazu ROH, ve kterém žádal o ukončení distancem a bylo mu vyhověno.

Znovu začal v Karlíně, opět se pracovně sešel s Werichem, tentokrát ve filmu. Zahráli si spolu v roce 1954 pod vedením režiséra Bořivoje Zemana v úspěšné filmové pohádce Byl jednou jeden král. V časopise Kino jsem po čase četl Werichovu vzpomínku na jejich spolupráci:

„Jednou jsem s ním hrál na divadle, jednou ve filmu a dvakrát jsem s ním dělal desky. Báječný byl dialog pro Trnkovy Mrazíky. Ten jeho hlas prostě nestárnul. Vždycky jsem se těšil z toho, že můžu pracovat s miláčkem svého mládí…“

Poslední kabaret

V době, kdy jsem i já začínal myslet na důchod, naskytla se mi příležitost ještě jednou dělat kabaret. V pětapadesátém roce jsem poznal vedoucího závodního klubu RACEK, který sdružoval milovníky kultury z národního podniku Restaurace a jídelny. Mezi jejich zájmy patřila i divadelní činnost, říkali tomu „malá jevištní forma“, a hráli ochotnicky v místnostech kabaretu Juliš na Václavském náměstí. Valně jim to však nešlo. Když jsem se blýskl vyprávěním o svých zážitcích s Arturem Longenem a Vlastou Burianem, ředitel závodního klubu František Řezníček mi nabídl vedení klubu. Dosavadní repertoár nedokázal zaplnit malé hlediště, myslel si, že já to dokážu. A tak dvacet ochotníků uvedlo za mé režie premiéru mé hry Po řece plave krokodýl.

Název zapůsobil na city lokálního patriotismu jako před válkou. Zvýšil nám návštěvnost, i když dosud neodpovídala mé představě o plném domě. Přemýšlím, co tomu brání. Hra nebo její protagonisté, myšlenka nebo provedení?

Náhoda mi jako vždy přála – štěstí mělo slavné jméno: Vlasta Burian!

Potkali jsme se v parku u Městského muzea v Karlíně, před chvílí opustil bývalé Varieté, kde byla zkouška. Vrásky kolem úst měl hluboké na prst, opíral se těžce o hůl, bolel ho každý pohyb.

„Čím to je, Karle,“ díval se mi upřeným zrakem zpoza silných brýlí do očí, „že se objevíš pokaždé, kdy je člověku nejhůř?“

„Nápodobně,“ oplácím mu stejnou mincí.

Zůstalo mu pár charakteristických úsloví a pohybů, ale zdálo se, že nedoslýchá a stěžoval si na bolest v kloubech.

„Vlasto, nechceš si zahrát v pěkném kuse?“ lákám ho.

„Mně to už nemyslí, sotva mluvím, nemůžu na nohy,“ vymlouval se, ale v očích mu postaru zajiskřilo.

Vlastova automobilová nehoda

Bylo to symbolické, znovu jsme s Burianem začínali pár kroků od Longenovy Revoluční scény. Jakou cestu jsme však za tu dobu museli ujít! Vlasta Burian přišel na zkoušku s paní Ninou a bavil mě:

„Já znám do písmene všechno, co jsem hrál před léty, nového si ale nezapamatuji vůbec nic…“

„Prosím tě, nepřeháněj,“ bavím se jako on. „Ty jsi hlavně žádnou svojí roli nikdy do písmene ani neznal!“ narážím na jeho legendární improvizace.

„No…“ potěšeně se uchechtával, „já jen abys věděl, že už to nebude asi ono…“

Nepřeháněl, opravdu si nedokázal zapamatovat text, zklamala i jeho proslulá schopnost improvizace. Použil jsem tedy jednoduchého triku. Líbila se mi Haškova povídka o katastrofách, přizpůsobil jsem ji nepatrnému klubovému jevišti. Zákulisí bylo tak malé, že se odtamtud nedal organizovat nástup herců, ponořil jsem se do tmy a pomohl Vlastovi dobelhat se uličkou mezi sedadly. Vzadu se uhodilo bednou střepů o zem, a když se rozsvítilo, stál už na jevišti obklopen svědky „automobilové nehody“.

V den premiéry jsme pustili do ulice reprodukci slavné gramofonové desky V obrazárně z roku 1930, později vyšla pod názvem Smích. Slavný sugestivní řehot! Čtvrt století stará nahrávka nezapomenutelného smíchu Krále komiků zaplnila hlediště do posledního místa. Za chvíli jsem ho vedl tmou mezi sedadly. Před forbínou mi podal hůl, pomohl jsem mu na jeviště. Dodávám mu sílu:„Zlom vaz!“

Rekvizitář pustil bednu se sklem, reflektory se zaostřily na Buriana. Mával zápisníkem a tvrdil, že je to teď samá katastrofa a havárie, že si je zapisoval celá léta. Ukazoval prstem do poznámek, citoval jednu srážku za druhou a nikdo netušil, že má v tom bloku místo nehod napsanou svoji roli!

Úspěch byl ohromný, dočkali jsme se několika repríz. Recenze a články byly přívětivé až oslavné, nejlepší v deníku Práce a ve večerníku, vycházejícím dopoledne – Večerní Praze. Závodní klub divadla malých forem Racek byl poprvé za svou existenci v zisku. Začínal jsem přemýšlet nad novým kusem. Moje radost však bohužel netrvala dlouho. Ne mou vinou byla jedna z repríz poslední. Vlastův zdravotní stav se rapidně zhoršoval.

„Pamatuješ na soutěž o nejkratší pohádku o Burianovi?“ překvapil mne, když jsme vycházeli po představení ze šatny našeho kabaretu.

„Byl jednou jeden Vlasta Burian,“ jak bych mohl nevědět.

„Autorský honorář jsi za to shrábnul, já žádám ten epitaf na pomník. Nesměj se, myslím to vážně!“

„Bože, Vlastíku!“ zakrývala si uši paní Nina, sama už těžce nemocná. „Co to vedeš za pohřební řeči?“

„Ninčo, prosím tě, kdyby se mi něco stalo, tak mě tam nenechávej dlouho samotného…“

Epilog

Když Vlasta Burian 31. ledna 1962 zemřel, paní Nina splnila jeho přání a dlouho ho tam „nenechala samotného“. Rozloučili jsme se s ní desátého dubna téhož roku.

Uvědomil jsem si, že stojím před situací všech ředitelů kabaretů, které Vlasta z různých příčin opustil. Jak že to komentoval Saša Rašilov, když Burian odešel od Arturta Longena?

„Vlasta přináší, ale také odnáší štěstí, Karle. Tady to bez něj špatně dopadne!“

Vždycky to byl konec podniku, i v tomto případě. Naše divadlo při závodním klubu Racek se brzy rozpadlo a já si s ulehčením připomněl blížící se důchod. S Vlastou odešly i naše staré dobré časy. Přišla jiná doba, jiné společenské požadavky i na kulturu a umění, ba i jiný druh humoru. To však nic nemění na všeobecná známý názor na Krále komiků, který svého času shrnul Jan Werich do jediné věty:„Vlasta Burian se zasloužil o české divadlo!“

Foto archiv autora a Martina Fassmanna

Knížka „Vlasta Burian na scénu“ je vzpomínkovou koláží na legendu českého filmového nebe. Vzhledem k osobním vzpomínám Burianova přítele a dočasného spolupracovníka přináší neotřelé a neznámé historiky z Burianova života. Publikace je ilustrována řadou unikátních dobových fotografií, filmových momentek i Burianových propagačních předmětů a reklam, pocházejících z unikátní kolekce předního sběratele, znalce a milovníka českého filmového meziválečného období Martina Fassmanna. Knihu na přelomu května/června tohoto roku vydává pražské nakladatelství Sondy.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012