Rudolf Cainer O Žulovém Stalinovi

Ve Vídni žijící Rudolf Cainer se rozhodl před časem zpracovat příběh vzniku a zániku obřího Stalinova pomníku v Praze. Toho, který byl ve své době největším pomníkem v Evropě a dal ho vybudovat příkazem stejný režim, který jej zakrátko, opět nechal zničit. O využití onoho místa na Letné se dodnes vedou spory, zatímco od doby, kdy byl žulový Stalin i se svou „frontou na maso“ zbořen, uplyne letos právě 50 let. A toto podivné výročí nedávno Rudolf Cainer připomněl přednáškou v Městské knihovně, doprovozenou unikátními fotografiemi. Zájem o ni byl veliký.

Kdo je vlastně ten člověk, v jehož hlavě vznikl tak překvapivý nápad? Zajímalo mne už před časem, kdy jsme s kolegy uvažovali o pokračování cyklu dokumentů České kořeny. Třetí díl bude věnován Čechům ve Vídni – i vypátrala jsem kontakt na pana Cainera a napsala mu, zda by byl ochoten zúčastnit se natáčení. Souhlasil – a tak nyní vzniká jeho medailonek do Českých kořenů ve Vídni a vznikl i nápad na přednášku v Praze a tento rozhovor.

Pane Cainere, co vás vlastně přimělo k rozhodnutí napsat tento příběh?

Když jsem si v osmnácti udělal řidičský průkaz, směl jsem jezdit na tatínkově motocyklu. Byla to předválečná ČZ 250. S koženou kuklou a leteckými brýlemi jsem si připadal hrozně dospěle. Motorky mě zajímaly a když jsem v Praze v Tyršově domě objevil sochu motocyklisty, ohromě se mi líbila. Náhodou jsem se dozvěděl, že byla od ak.sochaře Otakara Švece, autora Stalinovy sochy. Pomník jsem znal, chodili jsme k němu na rande. Obrubníky kolem schodiště byly příjemně vyhřáté a hezky se na nich sedělo. Demolici pomníku jsem zažil také, protože jsem v té době pracoval nedaleko. Když jsem se směl po mnoha letech vrátit do Prahy, byl jsem se na Letné projít a vzpomněl si, co tam kdysi stálo. Začal jsem pátrat po osudu pomníku a hlavně jeho autora, o kterém se vědělo, že tragicky skončil.

Co všechno jste pro autenticitu příběhu musel podstoupit?

Najít informace o událostech, které se staly před padesáti roky, nebylo jednoduché. Nejdříve jsem objevil v knihovně Akademie výtvarných umění brožurku o tvorbě a životě ak. sochaře Otakara Švece. Fotografie jeho soch se mi líbily, byly zcela odlišné od žulového monstra, které jsem znal. Tam jsem se také dozvěděl, že správcem „Kafkárny“, ateliéru, ve kterém vznikal model sousoší, je kamenosochař Povolný, který na pomníku několik roků pracoval. Kromě jiného sekal do žuly také nejdůležitější část sousoší, Stalinovu hlavu. Z jeho vyprávění během několika návštěv jsem si pomalu dělal obraz o práci a pocitech lidí, kteří na tomto obrovském staveništi pracovali. Získal jsem od něj množství informací o dalších sochařích, kteří se jako studenti na budování sochy podíleli. Některé z nich jsem našel a zapsal si jejich osobní zážitky. Mezi nimi byl také dosud žijící ak. sochař Josef Klimeš, který pořídil několik fotografií z demolice. Jsou to unikáty, protože filmovat a fotografovat odstřel bylo tehdy přísně zakázáno.

Ve Státním ústředním archivu jsem získal veliké množství materiálu o stavbě, která kvůli technickým obtížím trvala místo předpokládaných dvou let více než pět roků. Zajímavé bylo číst protokoly ze schůzí komisí, které se problémy zabývaly a hledaly jejich řešení. Naštěstí jsem si mohl mnoho materiálů ofotografovat a později v klidu zpracovat.

Mnoho lidí se může domnívat, že autor pomníku, sochař Švec, musel být zapřisáhlý stoupenec myšlenek komunismu, když toto ohromující sousoší navrhl. Vaše kniha je však vyvede z omylu. Jak to působilo na vás, když jste se s jeho osobním příběhem postupně seznamoval do všech detailů?

Akademický sochař Otakar Švec vytvářel svá nejznámější díla v první republice. Několik roků pracoval jako asistent sochaře Jana Štursy. Byl to známý a úspěšný umělec, oblíbený ve společnosti.

Když byla v roce 1949 vypsána soutěž na návrh sochy J.V.Stalina, sešlo se v prvním kole velmi málo návrhů. Nebylo se čemu divit. Soutěžní zadání ukládalo předložit model sochy vysoké 30 metrů. V druhém kole museli nějaký návrh předložit – pod nevyřčenou hrozbou nepříjemností v případě nesplnění– všichni známější sochaři, mezi nimi také Otakar Švec. Jeho návrh byl netradiční. Ostatní účastníci navrhovali Stalina jako jednotlivou postavu, jeho návrhem bylo sousoší devíti postav. Je velmi pravděpodobné, že jako odborník doufal v nerealizovatelnost svého návrhu. Jeho model ovšem získal první cenu. A nejen to, ÚV KSČ rozhodlo pomník postavit přes všechny předpokládané problémy. Jako autor vítězného návrhu byl Otakar Švec proti své vůli k realizaci pomníku připoután. Pouze jeho umělecké a řemeslné svědomí mu usnadňovalo jeho práci. Jeho nechuť a osobní odpor vyvrcholil v rozhodnutí spáchat sebevraždu ještě před odhalením pomníku, jehož byl autorem.

Jediný příbuzný sochaře Švece žije v USA. S ním jste ale neměl možnost se při práci na příběhu poradit. Jak reagoval, když jste mu později knihu poslal?

Díky archivním podkladům jsem mohl získat souhrnné poznatky o stavbě. Získat informace o Otakaru Švecovi a jeho rodiném životě bylo téměř nemožné. Byl několik roků ženat, ale zůstal bezdětný. Nepodařilo se mi najít ani žádného příbuzného jeho manželky. Byl jsem odkázán na rozhovory s lidmi, kteří jej znali pouze z jeho umělecké stránky. K mému překvapení se mi sám před rokem ozval jediný jeho žijící příbuzný. Pan Dr. Růžička emigroval ještě před rokem 1968 nejdříve do Dánska a později do USA. Stal se velmi známým a úspěšným chemikem a nyní jako penzista žije na Havaji. Měl jsem obavy z jeho reakce. Znal svého strýce, jeho atelier a dobu ve které na pomníku pracoval, velmi dobře. Proto mě velmi potěšilo, že se mu kniha líbila.

Jistě máte i další osobní vzpomínky na dobu v Praze, kdy se pomník stavěl, na tehdejší atmosféru?

Pomníku se po jeho odhalení říkalo „fronta na maso“. Kolem roku 1956 byly v Praze fronty zcela běžným jevem. My jsme v té době bydleli v Krči, na Zelené lišce. Tam byla hned u stanice tramvaje prodejna s masem - Masna. Na stejném místě byla již před válkou a stojí tam dodnes. Jen se jmenuje jinak a fronty už tam dávno nestojí. Masna otevírala až v osm, ale stoupnout jste si tam museli už ráno před šestou a potom jste museli vzít, co řezník hodil na váhu. Jiná možnost nákupu masa neexistovala. To jen na ukázku. Ovoce nebylo ani s frontou téměř k dostání, a jakmile se lidi dozvěděli, že má vyjít něco zajímavějšího než Gottwaldovy spisy, stály před prodejnami knih stejné fronty, jako ty na maso.. Naše generace to pamatuje, mladší to těžko pochopí. Zato na každého dohlížel v práci kádrovák a doma domovní důvěrnice. Snažil jsem se v knize na mnoha případech popsat náladu lidí tak, jak jsem ji znal z vlastního života.

Po srpnu 1968 jste emigroval do Vídně. Proč zrovna tam? A jak vás Vídeň přivítala?

Jaro roku 1968 je mnohokrát popisovaná doba. Po počátečním nadšení z uskutečňování dlouho očekávaných změn přišla v srpnu ledová sprcha. Většině z lidí, kteří v té době opustili vlast, bylo jasné, že komunistický režim opět zavládne tvrdou rukou. Rozhodnutí odejít do zahraničí nebylo jednoduché. Pro mne a většinu emigrantů to byla cesta do neznáma, ale za svobodou. Já jsem z Prahy odejel vlakem těsně po Vánocích. Měl jsem strach, že mi přestane 1. ledna platit výjezdní doložka, bez které byl cestovní pas jen kus papíru. Během prvního roku za mnou směli rodiče do Vídně několikrát přijet. Cesta vlakem trvala asi jen pět hodin. Klec spadla až koncem roku, zato na dlouhých dvacet let. Později jsem se s rodiči setkával v Maďarsku, kam směli cestovat bez velkých problémů. To byl velmi pádný důvod zůstat ve Vídni. Vídeňáci se k nám chovali ohromně slušně, až na několik malých výjimek, ale ty se vyskytují všude. Vídeň měla po válce až do roku 1955 sovětský sektor a nám zřejmě pomohlo, že Vídeňáci na vlastní kůži poznali co to znamená.

Ted vás už několik let zase docela často vítá Praha. Co máte v Praze nejraději a co ve Vídni?

V této souvislosti mě napadají pohádkové příměry. Na Praze se mi líbí jak vzkvétá a je čím dál tím krásnější. Před dvaceti roky byla zanedbanou Popelkou, teď se z ní stala princezna. Je v rukou Pražanů, aby se nezměnila v „Pyšnou princeznu“. Vídeň je už od doby Marie Terezie královnou matkou. Obě města jsou svým způsobem středoevropské perly, kde se nám, Evropanům, dobře žije.

Ve Vídni jste členem českého Sokola a i jinak se aktivně účastníte různých akcí, které pořádají vídeňští Češi. Prý se tam zpívá každoročně i Rybova vánoční mše? Zpíval jste letos také?  

Sokolská župa rakouská má ve Vídni několik jednot. My chodíme cvičit a hrát volejbal nebo nohejbal do nové tělocvičny v 10. okrese. V současnosti nacvičuje naše jednota skladbu pro XV. všesokolský slet, který se bude konat začátkem července v Praze.

Pořádáme také Moravské hody pro dospělé a Jarní veselici pro děti. Donedávna jsme pořádali i Šibřinky v národních krojích, ale po několika ztrátových letech jsme od nich museli upustit. Skončila další tradice a je to skutečně velká škoda. Po dlouhá léta zpíval malý pěvecký sbor na Štědrý den o půlnoční v českém kostele „Rybovku“. Vloni se o Štědrém večeru nezpívalo, bylo nás moc málo, ale nahradili jsme si to v neděli po Třech králích.

Zmiňoval jste take, že váš dobrý přítel je nejlepší vídeňský švec, Čech pan Materna. Jestlipak máte od něj boty?

Komerční rada Jirka Materna má opravdu ty příslovečné “zlaté české ručičky”, je bez přehánění nejlepším ševcem ve Vídni. V jeho luxusním obchodě se prodávají boty, šité na míru v jeho dílně.

Patříme oba do české nohejbalové party, kde je nás osm, všichni přes sedmdesát. Kromě mne se všichni znají už z doby před šedesáti lety, kdy ve Vídni chodili do české školy, je to vlastně parta původních vídeňských Čechů, kteří tu jsou usazeni už třeba ve třetí, čtvrté generaci. Ze školáků se stali většinou schopní řemeslníci. Věkový průměr této party je ale příkladem problémů krajanských spolků na celém světě.

Zaměřila se na vás také pozornost dokumentaristů, kteří natáčejí cyklus České kořeny ve Vídni. Je to další díl z cyklu o zajímavých Češích v zahraničí, kteří odešli za svobodou v období po roce 1968. Jak se cítíte jako filmový hrdina?

Napsal jsem zmíněnou knihu o osudu ak.sochaře Otakara Švece a jeho posledního díla, Stalinova pomníku na Letné, která vyšla česky v nakladatelství ARSCI v Praze. Kniha popisuje dobu komunistického teroru, který donutil mnoho Čechů opustit svou vlast. Já odešel do Vídně a proto se na mne obrátili autoři seriálu “České kořeny” tentokrát zaměřeného na krajany v Rakousku. Viděl jsem oba předchozí díly série, “České kořeny ve Švédsku” a “České kořeny ve Švýcarsku”. A oba se mi velmi líbily. Osudy českých emigrantů ve světě jsou si navzájem velmi podobné. Začátky byly všude těžké. Museli jsme se učit cizí řeč, přizpůsobit se cizímu prostředí. Komunistická propaganda dokázala názory na emigranty v průběhu oněch čtyřiceti let dokonale zkreslit a negativně ovlivnit. Tyto filmy ukazují život Čechů v cizině takový, jaký skutečně byl - bez přikrášlování a bez pomluv. A to považuji za velmi důležitý čin.