Zuzana Růžičková – královna cembala

Martina Fialková 1 2012 Kultura česky
Manželé Zuzana Růžičková a  Viktor Kalabis, skladatel

V polovině ledna zazněla v Praze poprvé unikátní skladba pro tři cembala a soprán. Premiérovali ji současní výborní cembalisté, Monika Knoblochová, Václav Lux a Vojtěch Spurný. Skladatel Aleš Březina ji zkomponoval jako gratulaci pro Zuzanu Růžičkovou, královnu cembala, k jejím 85. narozeninám.

Drobná tmavovlasá žena svojí hrou po mnoho let udivovala publikum po celém světě. Cembalo Zuzany Růžičkové na desítkách nahrávek zvoní a zpívá nejkrásnějšími stříbrnými tóny, její hra uchvátila každého na první poslech. Je držitelkou mnoha významných mezinárodních i domácích ocenění, naposledy Kulturní ceny Karla IV., kterou převzala vloni v Cáchách, a čestného doktorátu na pražské AMU. Ke svému mistrovství však dospěla přes těžko představitelné obtíže. V dívčích letech za války prošla několika koncentračními tábory, potkala se s doktorem Mengelem. Z velké rodiny přežila jen ona a její maminka. Hudbu mohla začít studovat až po válce, v 18 letech. Ale ani pak to nebylo snadné...

Co vás k hudbě tak vábilo, byla to třeba i možnost odpoutat se od těch hrůz, které jste prožila, zapomenout na ně?

Přesně tak. Ale já jsem o muziku stála odmalička, vedla mne k ní babička z otcovy strny, a i moje teta byla zpěvačka. Babička nás v Plzni se sestřenicí brávala do divadla na operety, balety a pak i na opery. Byla předsedkyní spolku Českých paní a dívek a měla abonované čtvrtky. Tam jsem se opravdu do vážné hudby zamilovala a pak jsem až po válce, poměrně pozdě, začla hudbu i studovat. Nejprve samozřejmě klavír. Byla jsem slabé a nemocné dítě a rodiče mne nechtěli přetěžovat. Jenže mojí největší láskou byl od počátku Bach, a to byly dvě možnosti. Protože Bach pro klavír neskládal, znamenalo to hrát na varhany nebo na cembalo. Varhany jsou ale v kostele, tam bývá zima a vlhko a to mi lékaři vůbec nedoporučovali. Tím se mi stalo cembalo osudové.

Vašich nahrávek existuje obrovské množství, a kromě těch bachovských je i hodně těch s hudbou 20. století, zejména s hudbou vašeho muže, skladatele Viktora Kalabise. Jak se vlastně snoubí cembalo, starobylý nástroj, s hudbou 20. století?

Já jsem jí byla odjakživa velice zaujatá. Začalo to Martinů, jehož hudba mne okouzlila, nejprve ta klavírní, ještě v Plzni na studiích. A začala jsem se pak zabývat intenzivně hudbou 20. století vůbec.

Pak jsem jednou šla v Rudolfinu po chodbě a tam zněly nějaké písně, které mne velmi zaujaly... a on to byl Kalabis. (Byl tam seminář katedry skladby – HAMU sídlila tehdy v Rudolfinu). Takže já vždy říkám, že jsem se dřív zamilovala do Kalabisových skladeb než do něj osobně. Znali jsme se samozřejmě už dřív, ale skladba řekne o člověku víc než ledacos jiného. A pak když jsme se vzali, bylo to jako s tou ševcovou ženou... dlouho trvalo, než pro mne něco napsal. Hrála jsem na cembalo Bartóka, Martinů, ale pak pro mne přeci jen manžel zkomponoval řadu krásných skladeb.

Jednou jsem koncertovala v Zurychu s orchestrem a hned se mne ptali, jestli znám skladby Kalabise, že se jim moc líbí – a tak pro nás napsal cembalový koncert.

Nebo například Sonátu pro housle a cembalo, tu jsme si u něj objednali s Josefem Sukem. Také napsal skladbu pro flétnu a cembalo nebo violoncello s cembalem, takže pak už bylo z čeho vybírat. Všechny jeho skladby jsem vždy velmi ráda hrála.

Díla vašeho muže interpretovala řada světových orchestrů a dirigentů, byl doma i v zahraničí velice uznáván. Letos připomenou 5 let od jeho úmrtí i mnohé české hudební instituce...

Ano, právě teď v únoru, 15. a 16. bude hrát FOK se sólistou Miroslavem Vilímcem jeho 1. houslový koncert. Ale také Česká filharmonie, Český spolek pro komorní hudbu nebo Pražské jaro uvedou jeho skladby.

Vaše společné začátky v 50. letech nebyly zrovna lehké...

Bydleli jsme ještě s mojí maminkou v tomto vinohradském bytě, kde jsme ale mohli využívat jen dvě místnosti, byl to tzv. „rozdělený byt“. V jedné spala maminka a my jsme si stlali tady pod klavírem (smích). Koncertní křídlo zabere v místnosti opravdu dost prostoru. Dnešní mladí lidé moc nevědí, jak se tehdy bydlelo, nebo jaké to bylo žít bez telefonu, na zavedení linky se čekalo řadu let. I finančně jsme to měli těžké. Manžela vyhodili z Akademie, kde učil, protože studentům říkal, že musí studovat a ne být pořád na schůzích. Tím prý zrazoval dělnickou třídu. Moje maminka měla minimální penzi, jako bývalá kapitalistka, protože jsme před válkou měli obchod. Takže jsme žili z mého maličkého lektorského platu. Ale brali jsme to sportovně, věřili jsme tomu, že se nějak prosadíme. Manžel vžy říkal: Kam se duch vloží, tam se najde...

Ani jeden jste nepocházeli z Prahy. Jaká jste tu měli oblíbená místa?

Hodně jsme chodili na Petřín, na Nebozízek... a samozřejmě uličkami Malé Strany. Chodívali jsme i do Šárky, ale já už teď na ta místa nějak nemůžu. Žili jsme spolu 54 let a ještě to bylo málo.

Později jste ale přesídlili vždy na léto do Jindřichova Hradce. Bylo to praktické při vašem koncertování?

Já jsem byla takový létající člověk. Ráda čtu, tak jsem si vozila knížky na to cestování a nijak mi to, že nejsme v Praze, nevadilo. Máme v Jindřichově Hradci domek a žili jsme tam moc rádi. I teď bývám v Hradci vždy celé léto.

Cembalo je velmi ušlechtilý nástroj. A hraje-li s druhým, bývají to často housle. Jejich souzvuk je pak unikátní. Tím se chci dostat k vašemu dlouholetému uměleckému partnerství s Josefem Sukem, světově proslulým houslovým virtuosem. To musela být krásná spolupráce...

Ano, byla, jak po stránce lidské, tak muzikantské. Hráli jsme spolu skoro 40 let a také ledacos prožili. Hned zpočátku jsme si řekli, že chceme být komorní duo, takže nebudeme spolupracovat jednou s tím a podruhé s oním, ale vytrvale spolu.

Co vám utkvělo v paměti z těch mnoha let, mnoha koncertů po celém světě. Bylo to i zábavné, cestovat s panem Sukem?

Vždycky. Ale i napínavých příhod bylo hodně, nerváků způsobených různými manažery, problémy s transportem cembala... Ale my dva jsme si nikdy neřekli křivé slovo, vždy jsme spolu vycházeli výborně. Měli jsme tehdy, v časech komunismu, velice malé diety na cesty, ale museli jsme s nimi vystačit. A tak jsme zažívali různé paradoxní situace. Třeba v Anglii, kde jsme hráli v různých šlechtických sídlech, a tam nás v den koncertu hostili, večeřeli jsme na stříbře, pili stará vína, ale pak druhý den na cestě jsme neměli ani na párek.... A tak vypadal vlastně celý můj život. Ale vzpomínky jsou to krásné.

Cembalo není žádný příruční nástroj, jak se s ním vlastně jezdí na dlouhé koncertní cesty?

Hrála jsem většinou na místní nástroje. Ale třeba v Sovětském svazu, tam jsem musela cestovat vlakem s cembalem a o tom by se dala napsat knížka. Jezdívala jsem dost daleko, od Alma Aty až po Novosibirsk. A jak to bylo komplikované v tom jejich systému! „Bumažku“ od cembala si vždy nechali v té poslední stanici a nechtěli ji dát. Kopírky žádné nebyly – a tak jsem někam dojela a pak telefonovala sem a tam, stále někoho přemlouvala a vysvětlovala, horor to byl.

Často jsem ani nevěděla, jestli si mám vzít kožich nebo plavky, do jaké oblasti Sovětského svazu se vlastně jede. Ale v některých případech to prostě bylo tajné, kde vlastně budeme koncertovat, a dozvěděli jsme se to až na místě.

Kam jste jezdila opravdu ráda, které publikum jste měla nejraději?

Jezdila jsem všude ráda. Ale dva druhy publika měly pro mne určitý šarm. Jednak to, které vůbec neznalo nástroj a na koncertě se vlastně seznamovalo s krásou cembalové hry, a potom naopak to poučené, které jezdilo na různé bachovské festivaly, znalo můj repertoár a nahrávky. Vzpomínám třebas ráda na publikum v Leningradě (dnes Petrohrad), protože tam bylo opravdu hodně poučené. Pamatuji si, že po koncertě si vyžádalo 12 přídavků. Ale samozřejmě zcela určitých, lidé ze sálu vykřikovali: A teď zahrajte to... A teď ono..!

Ale nejraději mám samozřejmě publikum pražské.

Kterou z manželových skladeb pro cembalo máte nejraději, dá se to říci?

To je těžké. Ale co jsem asi hrála nejvíc, a i dnes se stále nejvíc hraje, to jsou jeho Akvarely, inspirované jihočeskou krajinou. Většinou skládal v létě, když měl volno. Jižní Čechy miloval a i když jsme často přemýšleli o emigraci, nedovedli jsme si představit, že bychom žili bez těch rybníků a lesů tady...

Váš muž stál v roce 1976 také u vzniku Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga, která se dodnes koná, a kde vy jste bývala velmi často v porotě.

Pracoval tehdy v rozhlasové redakci pro děti a mládež, kde vznikl požadavek vzniku nějaké soutěže interpretů. Jeho nápad byl, že by to mohla být rozhlasová soutěž nahrávek. Protože cestování do a ze zahraničí bylo v tehdejším režimu velmi obtížné, nejezdili by zkrátka soutěžit lidi, ale ty nahrávky. A pak by přijeli až vítězové. Soutěží mladí do 18 let. Povedlo se to zrealizovat i v Jindřichově Hradci a Concertino se tam dodnes každoročně koná. Stále se rozvíjí, loni mělo 45. výročí a své porotce tam nyní vysilá i EBU. Je to v principu velmi objektivní soutěž, protože porotci nepoznají z předložených anonymních nahrávek ani jestli hraje chlapec nebo dívka, věk interpreta, vůbec nic, vítězí skutečně jen kvalita.

Vy jste s mužem také založili společnou nadaci pod vašimi jmény. Za jakým účelem vlastně?

Na podporu mladých umělců, na kterých manželovi velmi záleželo, a také na podporu Kruhů přátel hudby, které působí po celé republice. A nyní, po jeho smrti, také na podporu manželovy tvorby.

Je v současné době mezi studenty hudby zájem o cembalo?

Celkem ano, v Praze na HAMU bývá vždy tak 4-6 studentů. Ale máme tu obrovské hudební podhoubí, existuje tu celá řada souborů orientovaných na starou hudbu a radost mám, že se teď vyučuje cembalo i mimo Prahu na konzervatořích v Plzni, v Teplicích i jinde..

Také je velmi mnoho opravdu nadaných klavíristů, kteří studují i mimo Prahu..

A na závěr – z čeho se dnes v životě těšíte?

Že znovu vzkvétá mimopražský kulturní život. Myslím, že na venkově a malých městech se děje mnoho zajímavého, jako bychom se vraceli do naší historie. Oživují se tradice, je tu spousta velice aktivních lidí, kteří stále něco vymýšlejí. Ale trošku vyčítám médiím, že o tom na rozdíl od těch špatných zpráv mnoho neinformují.

A co ještě mne těší? Zahrádka. Mám v Hradci před domem i za domem takový kousek, na který stačím, když mi pomáhá sousedka. A samozřejmě mne těší, že mohu ještě občas být prospěšná různým institucím, například Kruhům přátel hudby nebo Pražskému jaru či Českému spolku pro komorní hudbu, když si mé pomoci vyžádají. I když si myslím, že v 85 letech už tam člověk nemá strašit a má to přenechat mladším. Ale i z toho mám radost, když ti čtyřicátníci za mnou občas přijdou na radu...

Zuzana Růžičková o vážné hudbě (z laudátia u příležitosti udělení čestného doktorátu Akademie můzických umění v Praze, listopad 2011)

....K životu nezbytně potřebujeme kromě vody velmi malé množství toho, čemu se říká stopové prvky. Bez nich organismus chřadne a dnes mu je uměle a za peníze dodáváme. Proto moc a moc prosím představitele tohoto národa, ...nezanedbávejte tyto „stopové prvky“ jakkoli se vám zdají komerčně málo významné. Chřadnoucímu organismu se špatně vládne...

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012