20 let – Z deníčku vydavatelky

ZIMA 2011 Ostatní česky
obálka čísla

Vážení čtenáři,
tento deníček by vydal na dvě tlusté knihy. Ale protože už Český dialog končí v tiskové podobě, musím vynechat letité (za dvacet let!) kapitolky. Ale doufám, že si je rádi přečtete v připravované (tlusté?) knížce.
Místo toho hned zčerstva napíšu zakončení (možná jen prozatímní).

Po dvaceti letech jsem se rozhodla PŘERUŠIT vydávání tiskové podoby časopisu Český dialog. Ono „přerušit“ zní přijatelněji než skončit.

Už v minulém roce 2010 jsem ohlásila, že v dalším roce s vydáváním končím. Oficiálně jsem to oznámila na našem každoročním, vždy krásném předvánočním večírku.

Byla tam dobrá nálada, jedly se dobroty, které přinesli členové a přátelé klubu a časopisu, hrálo se a zpívalo. Když jsem ohlásila ten konec, ačkoli to většina věděla už předem, místností zaznělo cosi jako hromadné ách. Místnost byla krásná, zdobená a zapůjčená laskavě knihovnou Libri prohibiti. Když jsem se zmínila o finančním nedostatku (dotace žádné, předplatné stačí tak na jedno dvě vydání a zbytek peněz na výrobu se musí sehnat prostřednictvím inzerce. A to v době tzv. krize, v kterou já nevěřím, dost těžko, protože firmy v ní věří.) Jak tak řeč plynula, ředitel knihovny Jiří Gruntorád mi sňal z hlavy můj slušivý klobouk a hodil do něj tisícovou bankovku. A poslal jej dokola řka: A co Vy? Všichni podle svých možností přispěli...

A já jsem se poté opět „nechala ukecat“. Vrchní datel, který mi kloval díru do hlavy, byl muzikant a básník Jakub Zahradník. „Evo, ty jsi těm lidem říkala, že budeš pořád něco vydávat, ale to je špatně. Ty musíš dělat nějakou periodicitu.“ A přidávali se další a další. A tak jsem po laskavých domluvách a viditelné snaze pomoci k záchraně časopisu, přistoupila na možnost udělat čtvrtletník. Ano, ušetří se na poštovném (bratru na každé číslo je třeba přes 10 tisíc), ušetří se na tiskárně (bratru 25 tisíc) a na grafickém zpracování (10 tisíc). I když čtvrtletník bude mít o hodně stran více než dvouměsíčník, úspora je zřejmá. A tak jo. Celý rok 2011 vycházel čtvrtletník. Věrní čtenáři ze světa se radovali, že časopis zůstal, z domova dokonce někteří přibyli.

A také přibyla pohádka: Jednoho dne se objevil sympatický pán. Umělec a podnikatel v nejlepších mužských letech. Užasl nad časopisem, který dosud neznal, vyptal se mně na všechno možné kolem té práce s ním a usoudil, že by bylo vhodné časopis rozšířit na všechny domácí i světové strany a jeho podobu posunout na vyšší laťku. Skoro bych řekla, že se do časopisu zamiloval. A měl plno nápadů, jak dělat všechno kvalitněji a líp. Pravda, některé podobné nápady jsem za těch dvacet let vydávání měla taky, ale nebyl KDO BY JE REALIZOVAL. Ono všechno chce když ne peníze, tak aspoň čas a energii. A to všechno jsem musela dvacet let dávat do časopisu stávajícího...

Denně jsem byla bombardována výtečnými nápady na téma jak získat více čtenářů, jak zlepšit tiskovou podobu časopisu. Sedávali jsme spolu hodiny a hodiny a debatovali. A pán nejen mluvil, ale i konal. Jednal s tiskárnou, s grafikem, dodával krásné fotografie.

Měl ale námitku – obsah časopisu je podobný jako Facebook. Moc osobních informací, hodně přátelské, ale málo profesionální... odvětila jsem, že když to já s řádkou dobrovolníků děláme rádi, ale zadarmo, nemůže to být profesioální. A na jeho otázku, co by mi mohl pomoci, co bych potřebovala jsem popravdě odpověděla, že zaprvé sto tisíc na dluhy (mimochodem jeho návrh tiskárně s novou grafickou podobou zdražil tisk o devět tisíc – což pro „normální“ časopis není nic, ale pro nás moc), dále redaktora a sekretářku.

To pro začátek. Pokračující profesionalizace by samozřejmě chtěla další lidi. Sympatický pán (to nemyslím ironicky, naopak) se odmlčel. Vlastně ne úplně, zavolal mi co bych tomu řekla, kdybychom tiskovou podobu časopisu na rok přerušili a během toho roku realizovali ty všechny úžasné nápady... radostně jsem souhlasila.

A tady je konec pohádky.

Ale já se kochám pohádkou jinou: I když (zatím, pokud to někdo zaplatí) budeme na webu, nebudu se denně nořit do článků zajímavých i méně zajímavých, jichž dostávám velké množství a nebudu je muset umisťovat na určitě stránky, počítat, jak se vejdou, hledat k nim obrázky a počítat, jak se vejdou, nebudu muset na vyzvání grafika krátit, doplňovat, upravovat atd. atd. Zkrátka, i když budu posílat články na web, bude s nimi méně práce a já budu mít – hádejte co? – ČAS!!!

Čas na dokončení knížky o putování za našinci po Austrálii, na dokončení knížky Velké pláně, na dokončení knížky Moje rodina a zvířena, na dokončení trilogie Londýn je za vodou, I love Paris, Praho moje! a dalších, které mám rozepsané v počítači. Humorná knížka Lejdyna a já je už sice před lety dávno napsaná a nedávno doplněná krásnými a veselými obrázky Lidky Lojdové, ale nebyl ČAS ji nechat tisknout a nabídnout k distribuci, o eventuálních inzerátech, které by zaplatily tisk, nemluvě.

Některé mé dobrovolné hodné dívky se ptají, jestli budou mít co dělat. Ach, jistě a hodně! Nejen kolem knížek, ale hlavně kolem Mezinárodního českého klubu, který statečně ,,táhla“ víceméně dosud Martina Fialková, bude více činnosti, a tedy i práce.

Naše sídlo v Klementinu zůstává nadále a energie a chuť dělat prima věci také. Jen vstoupíte do nádvoří našeho největšího paláce, dýchne na vás atmosféra genia loci. Někdy se zastavte (nejlépe po telefonické dohodě), budete vítáni.

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012