Dopis ze Švédska

ZIMA 2011 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Český kalendář je snad jeden z nejlepších až doposud, začíná být téměř jakýmsi nasměrovaným volným pokračováním dialogu. Zachoval si líbeznost tradičního českého kalendáře: Aleš, témata z aktuální současnosti, Poláček, české kostely v Texasu, senzační nalezení Rembrandtova portrétu Komenského (pro nás skutečná bomba). Básničky, písničky, přírodověda, křížovky, „titulní“ Alšovy kresby před každým novým měsícem. Tahle rytmická struktura má tu výhodu, že jaksi nemá čas zvážnět a odradit stresovaného průměrného čtenáře, aby ho „prozatím“ odložil, a pak už se k němu tak jako tak nikdy nedostane. Tady nacházím článek o májovkách natáčených u Jadranu, obrázky herců zblízka, gratuluji, všechen instinkt mi říká, že už samotné téma musí táhnout kdekoho, už z té zvědavosti.

Jinak pro dialog jenom slova chvály, kdybych měl osobně volit, preferovat některé články nebo vyškrtat jiné, asi bych preferoval všechny a nevyškrtal žádné, volené jsou už prostě dobré dost. Ten první dojem byl třeba „těžký“, pak jsem to začal číst, a vidím, že se tam všechno hodí dobře.

Váš časopis má prostě svého ducha a svou integritu, a na tu je těžké sahat. Nuž, článek, který by mohl přitahovat, zejména starší generaci, je Hnízdil, To my sick people/Mým národům, Jak vyrobit pacienta (i s tím voltairovským lékař je někdo, kdo předpisuje leky, o kterých ví velmi málo, na nemoci, o nichž ví ještě méně, lidem, o kterých už neví vůbec nic, ha ha ha ha! Lidé by myslím měli cvičit více jógy, pak by totiž jistě stačilo chodit k doktorům méně, tolik je jisté).

Všechny články paní Volfové, Olgy Szymanské, všichni ti stálí dopisovatelé jsou velmi dobří, to jsou všechno poutavé věci, Ota Ulč je nepostradatelný, příspěvky Ludmily Lojdové – a hlavně její karikatury a koncovky textu, ty jsou fakticky více zapotřebí, než si snad uvědomujeme. I na konci článků se závažnou tematikou je malá žertovná kresbička vděčným zakončením, které uvolní napětí nahromaděné v průběhu četby a shrnuje lehkým žertem vážnou tematiku textu. To také odlehčuje celý časopis a dělá ho akceptovatelnějším, stravitelnějším. Je třeba si uvědomit, že většina kulturních fenoménů s sebou současně nese určité negativní psychologické náboje a napětí, které pak nevyhnutelně zatěžují celou látku, celou činnost. Je dobré například shánět anekdoty, zejména aktuální, a zařadit je tam mezi vážnější věci. A pěkně v tomhle smyslu končí článek Jany Volfové o Hlávkovi, nebyl to snad dokonce Havlíčkův epigram, jo, kdo se stále vzdělává, vlasti své je zhouba, kdo si myslí, že dost umí, začíná být trouba. Na to se dá vyprsknout smíchem (zejména když si člověk uvědomí, že se to třeba hodí právě i na něj samotného).

Jinak znaky vylehčení se začínají objevovat i v dialogu, což je dobré, na pokračování je tady např. Vaše poutavé a zajímavé líčení z cest, většinou v žertovném duchu, tady z Bruselu, lidsky bezprostřední, což také napomáhá vylehčení časopisu. Mně kdyby někdo nabídl časopis BOLCHEVIK, tak bych se asi svalil, ona ta lidská nevědomost, což je to, oč se tady jedná, není jenom bez hranic, jak jste jednou správně napsala, nýbrž je, bohužel, spíše samotnou základní výchozí fází lidského vývoje, kdo se má v tom božím úmyslu vyznat, asi to tak má být. Napřed nevědomost, v důsledku čehož naivní iluze často nebezpečně sobě i jiným, potom zdlouhavé, namáhavé životní zkušenosti, v jejich důsledku pozvolné zrání, a teprve někde na konci morální poznání a úplně nakonec i ta vyšší moudrost (možná). Ale začínáme většinou, asi to tak je, tím, že jsme neštěstím pro své bližní a „vlasti své zhoubou“, jak se praví v onom trefném epigramu, ať už je od kohokoli. A ne všichni komunisti a fašisti a nacisti byli jenom patologickými kariéristy, i když takových bylo žel až příliš, mnoho z nich na to ve své animální naivitě i věřilo. Tudíž si mysleli, že už dost vědí, zatímco byli z téhož důvodu právě oním troubou, jak bylo právě řečeno, a to bohužel k velkému neštěstí svých bližních.

Sám za sebe si bohužel nejsem jistý, jak dalece budu moci sledovat dialog jako internetový časopis, zejména když pomyslím jak na své slabé oči, tak na svou právě tak slabou a zastaralou počítačovou mašinu, takže ještě nevím...

Ivan Trefný

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012