Bomby na Prahu

Velkoformátová publikace představuje soubor více než 300 unikátních fotografií Stanislava Maršála, které dokumentují následky spojeneckých náletů na Prahu ze 14. února a 25. března 1945.

Jedná se zřejmě o nejucelenější a nejkvalitnější kolekci, která na dané téma kdy vznikla. Velká většina snímků je navíc autorem popsána, takže zachycená místa lze snadno identifikovat. Neváhal rovněž – jako jeden z mála – dokumentovat těla obětí náletu, ať již na místě smrti či v kostelních prostorách, kam byli mrtví sváženi. Jeho pozornosti neuniklo ani symbolické smuteční rozloučení s českými obětmi náletu. Je nesporné, že Maršálovy mnohdy syrové a drastické snímky dokonale zachycují a zprostředkovávají atmosféru doby a přestavují tak jedinečný a obsahově těžko překonatelný soubor zcela ojedinělé výpovědní hodnoty.

Dne 14. února 1945 vyslala americká 8. letecká armáda nad říšské území čtyři mohutné svazy. Cílem byly především Drážďany, jejichž děsivou zkázu započalo předešlé noci 772 Lancasterů a Halifaxů RAF. Tento den však leteckým operacím nepřál. Nad západní Evropou panovalo mimořádně nepříznivé počasí. To byl zřejmě hlavní důvod, proč 62 létajících pevností podlehlo navigačnímu omylu a svůj smrtonosný náklad shodilo místo na Drážďany na Prahu. Během pouhých pěti minut – mezi 12,35 a 12,40 hod. – bylo na město svrženo 152,5 tun pum (371 tříštivých a 8 000 zápalných). Ztráty činily 637 mrtvých, 1050 těžce a 2400 lehce raněných; poválečná statistika uvádí 701 mrtvých a 1184 raněných.

Nálet z 25. března 1945, který provedlo více než 400 amerických bombardérů, směřoval proti severovýchodním pražským průmyslovým čtvrtím, především proti vysočanským průmyslovým komplexům a letištím ve Kbelích, Letňanech a Čakovicích; zemřelo více než 350 lidí. Celkově si oba nálety vyžádaly na 1100 obětí.

Vydalo nakladatelství PROSTOR

Kniha je skutečně mimořádná. Mám k ní osobní vztah, tak jako k té nešťastné události. Byly mi tehdy dva roky, bydleli jsme na Vinohradech. Houkaly sirény. Maminka mne vedla do sklepa, do krytu. Ale nedošly jsme. Dům byl zasažen a mamince se zřítily na nohy schody. Byla těhotná s m ojí sestrou, která se narodila za pár měsíců. Lidé ji pomohli z těch trosek a odvedli ji do nemocnice. Já jsem mezitím vyběhla ven a chtěla jsem ztrestat ,,tu zlou domovnici, která na maminku hodila ty schody “, jak se mi zdálo. Jenže jakási prý tlaková vlna mne vzala do náruče a odnesla kamsi do jiné ulice. Dobří lidé mne vzali do sklepního krytu, kde jsem si hrála s chlapečkem a dřevěnými panáčky. Necítila jsem žádnou újmu kromě té, že nemohu najít tu domovnici...

Starost o mně měla nejen maminka v nemocnici a tatínek, který chodil od domu k domu a hledal mne, ale hlavně babička. Ta přišla pěšky z Nuslí a systematicky prohledávala celé Vinohrady. Po dvou dnech mne našla...

V jednom vydání Českého dialogu jsme měli hezký, až dojemný článek o tom, jak se postižený Jan Neumann (zažil bombardování ve Vysočanech), který později emigroval do USA, setkal s pilotem, který házel ty bomby...