Erb s čápem - Stoleté výročí

ZIMA 2011 Ostatní česky
obálka čísla

Mezi málo české aristokraty, kteří byli silně spjati s osudem svého národa, patřil Jan Maxmilián Dobrzenský z Dobrzenicz (Dobřenic). Narodil se na zámku Chotěboři a lidé, kteří patřili mezi jeho ovečky, jak mi s úsměvem říkal, o něm mohli hovořit jen krásně a hovoří podnes. Miloval půdu a byl vzorem rozsévače, který jí rozuměl a byl jí věrný, až do dne, kdy ji s manželkou a třemi dětmi tajně opustil. Měl obavy o jejich budoucnost, která pro šlechtu v tom čase nebyla dobrá. Pozvali jej přátelé z Francie a Kanady, a tam zprvu těžce hledal nové hnízdo pro rodinu, než uplatnil všechny své zkušenosti ve vědecké práci.

V erbu rodu Dobrzenských byl čáp. O něm jsem kdysi zpracovala pověst do jedné ze svých knih. Byl to čáp, který se vracel stále na stejné místo na tvrz rodu Dobrzenských. Bylo to za tureckých válek, kdy se dostal do zajetí jeden z Dobřenských a hrozila mu smrt, nevykoupíli se do určité doby spoustou peněz. Po čápovi, který letěl právě zjara domů, do Čech, kterého spatřil při práci na tureckém poli mladý bojovník, poslal zprávu otci. Ten neváhal a vyslal do Turecka posla s penězi. Tak se vykoupený mladík mohl šťastně vrátit domů. Od té doby se prý nejen čápi, ale všichni Dobřenští vždy vraceli do rodného místa.

V roce 1990 se vrátil i Jan Maxmilián. Dal se svou manželkou Leopoldinou, rozenou Lobkoviczovou, do pořádku své hospodářství i knihovnu, objal se s přáteli, lidmi z jeho panství a na oslavu návratu do „rodného hnízda“, uspořádal na své zahradě u kaple díkůvzdání, sochy svého patrona svatého Jana, slavnost. Dlouhou dobu jsme si před jeho příchodem do vlasti psali, a proto jsem na tuto krásnou oslavu také dostala pozvání. Pomohla jsem mu usadit se do první lavice v kapli než začala mše, večer jsem usínala pod portréty slavných předků v jejich salonku.

Opakovaně jsem ve svatojanských dnech tyto krásné lidi navštěvovala. Chotěbořští pro ně pekli domácí bábovky nebo nosili „dárky“, které potom Jan vystavoval ve vitrínách nebo věšel na zdi opuštěného zámku. Jezdil přednášet do Prahy i jinam o dřívějším historickém poslání české šlechty, o jejím významu pro jméno země české za hranicemi.

Jednou se šel podívat do kuchyně, vzal si skleničku vody, ale už ji bohužel nedonesl. Uklouzl na dlažbě a přivodil si vážné zranění. Dlouho se zotavoval, a byl nucen jezdit na vozíčku. Chodil s potížemi používaje berle. Studoval knihy, přijímal hosty a vše ostatní musela převzít na zámku jeho milovaná Leopoldina. Pečovala o něho, ale přes všechnu opatrnost si Jan opět zlomil nohu na stejném místě. Odvezli ho do nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde 7.února 1996 zemřel.

Stále na něho vzpomínám. Na jeho laskavý úsměv, na lásku k rodné půdě, na moudrost, se kterou jednal s lidmi. Nikdy mu nebyl osud kohokoliv lhostejný.

Paní Leopoldina, hraběnka Dobrzenská, žije mezi Chotěboří a Kanadou, kde našla mezi vrstevníky – krajany, i rozenými Kanaďany – mnoho přátel. Vyrostl tam syn Jan, který nyní rovněž v Čechách dosáhl významného postavení. Jisté vazby má s Francií. Nyní v dospělosti se dcery začaly více zajímat o český život.

Chtěla bych vzpomenout na zvlášť kulaté výročí krásného českého šlechtice Jana Maxmiliána Dobrzenského z Dobrzenitz, narozeného v Chotěboři na zámku 19. 6. 1911, tedy před 100 lety.

Dagmar Štětinová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012