Z Evropy k protinožcům na vlnách Telekommu

    Je časné nedělní ráno. Letní a ještě na půl ospalé slunéčko si proráží svými tenkými paprsky cestu mezi věžemi majestátné kolínské katedrály, já se ještě převaluji ve své posteli, v bláhové naději, že si snad aspoň jednou v týdnu přispím, když najednou jsem úplně ze snu vytržen křikem divokých papoušků Halsbandsittich. Všichni seděli, hned za našim oknem na vysoké bříze, čerstvě olemované světlezelenými lístečky a povykovali jeden přes druhého, jak o závod. Že čas od času mi tito zelení tropičtí ptáci v centru Evropy budí, jsem si již zvykl, vždyť už to trvá přes dobrých 15 let. Přesně tak dlouho, co v Kolíně nad Rýnem ze ZOO uletěli z voliéry a představte si, že se aklimatizovali, přežili jednu zimu a pak druhou i ty další a dnes se tak rozmnožili, že jich jsou stovky, stali se ne z vlastní vůle ptáky běženci, aniž by jim někdo udělil asyl. Tropický křik těchto zelených opeřenců mi připomněl, že mám zavolat do Austrálie a napsat rozhovor na dálku. Není to krásná symbolická náhoda s těmi papoušky?

    Pozornějšímu čtenáři Českého dialogu nemohlo ujít že za ta léta, co tenhle časopis vychází, je občasnou dopisovatelkou Jana Rich, původním jménem Reichová. Novinářské příspěvky přichází totiž od Jany Reichové až od protinožců z Austrálie. Málo kdo však ví, že tahle aktivní paní se svým manželem Zdeňkem ještě do nedávna vydávala pro českou komunitu v Austrálii dvouměsíčník Spectrum, časopis česko-australské společnosti Artspectrum. Byl jsem po několik let členem této společnosti, odběratelem Spectra a také jeho častým dopisovatelem.
    Zastavení vydávání opravdu kvalitního časopisu Spectrum s velice dobrou profesionální úrovní různých publikovaných textů a rozpuštění organice Artspectra bylo příčinou toho, abych si dnes přivstal, usedl k telefonu a spojil se s oběma manželi a požádal je o rozhovor pro Český dialog...
    Možná by čtenáře zajímalo, proč jste skončili vaší úspěšnou činnost v Artspectru a přestali vydávat časopis Spectrum.

   Jana: Nebylo to jenom naše rozhodnutí, ale současně rozhodnutí výboru společnosti. Průměrný věk členů výboru Artspectra se nebezpečně blížil k sedmdesátce a nikde nebyl ani náznak toho, že by se našel někdo z mladších krajanů, kdo by chtěl v naší činnosti pokračovat. A tak jsme společně dospěli k názoru, že bude nejlépe činnost Artspektra a vydávání Spectra ukončit a to dřív než jejich kvalita začne upadat. Od založení společnosti v roce 96 jsme společně udělali kus dobré práce a věříme, že nebyla zbytečná.
    Zdeněk: V tomto bodě musím Janu trochu poopravit. Vlastní činnost skupiny lidí, kteří později vytvořili jádro Artspectra začala již o dva roky dříve, skupinovou výstavou sedmnácti výtvarných umělců na Rocks v Sydney. To bylo v listopadu 1994. O rok později byla při příležitosti návštěvy prezidenta Václava Havla v Austrálii Jana požádána Generálním konzulátem České republiky o organizaci další výstavy, která se tentokráte konala v prestižní Barry Stern Gallery v Paddingtonu, na které vystavovalo již osmatřicet umělců.
    Jana: I když činnost Artspectra byla původně zaměřena na výtvarné umění a Spectrum začalo jako informační oběžník pro členy společnosti, program organizace se za krátko rozšířil. Čeští hudebníci pravidelně svými koncerty zahajovali výstavy uspořádané Artspectrem a časopis Spectrum začal kromě zpráv pro členy otiskovat články, úvahy a poesii přispěvatelů. Zanedlouho začaly příspěvky chodit nejen z Austrálie, ale z celého světa, jako na příklad od tebe z Kolína. Články jsme dostávali také z České republiky, z Německa, ze Švýcar, z USA a dokonce i z Brazílie.
    Václav: Pokud vím, tvoje činnost v české komunitě nezačala až v devadesátých letech Artspectrem, ale působila jsi už před tím jako hlasatelka českého vysílání v Sydney. Jak jsi se k tomu dostala?
    Jana: To bylo na svatováclavské taneční zábavě Sokola Sydney, v sobotu 25. září 1976.Tam mi někdo řekl, že v Sydney začalo před třemi měsíci rozhlasové vysílání v českém jazyce a dokonce mi dali i číslo telefonu. Hned následující pondělí, 27. září, ve výročí našeho příletu do Austrálie jsem zavolala na dané číslo a přihlásila se u zakladatelky a odpovědné redaktorky paní Vlasty Vlažné. K mému velice milému překvapení mě pozvala okamžitě v tomtéž týdnu do studia v Balmain a dokonce měla odvahu pustit mě hned k mikrofonu. Natáčelo se v sobotu odpoledne a vysílalo z pásku v pondělí. A tak v pondělí 4.10.1976 jsem mohla poprvé mluvit k českým posluchačům v Sydney. S rozhlasem jsem se loučila o 16 let později, 29.10.1992. Bylo to 16 let té nejpěknější a nejužitečnější komunikace, jaké jsem se mohla v tomto životě zúčastnit. Vedle příprav vysílání a funkce hlasatelky jsem navíc přispěla 209 vlastními půlhodinovými pořady.
    Václav: Jano, utkvělo ti v paměti některé vysílání, na které ráda vzpomínáš?
    Jana: Byla vysílání radostná i smutná, ale jedno z těch mnoha bylo velice vzácné. To bylo v listopadu 1989. Redaktor Vladimír Špaček byl na dovolené mimo Austrálii a do rozhlasu se na krátkou dobu vrátila paní Vlasta Vlažná. Ty pohnuté a velmi vzrušující zprávy z domova jsme četly spolu a tehdy paní Vlažná přestoupila všechny zákazy stanice a technikovi pro vysílání dala mezi ostatními nahrávkami i naši hymnu. A tak letěla její melodie a její slova poprvé a pravděpodobně i naposled z této rozhlasové stanice ke krajanům, kteří ji v těch chvílích potřebovali zrovna tak jako i všichni doma. Možná, že už si to nikdo ani nepamatuje, právě tak jako nikdo z posluchačů tehdy nemohl docenit tu "neposlušnost" paní Vlažné, protože o zákazu vedení australského rádia SBS hrát státní hymny při vysílaní nevěděli.
    Zdeněk: Jo, to byl velice dramatický pořad, na který i já rád vzpomínám. Na mnohé jiné pořady však vzpomínám dosti nerad.
    Václav: Proč, prosím tě?
    Zdeněk: Stručně popíši, aby tě účet za telefon nepřivedl na mizinu. Dejme tomu, že Jana přislíbila připravit půlhodinový pořad o tom, či onom básníku, spisovateli, případně hudebním skladateli. V první fázi Jana prostudovala všechnu dostupnou literaturu, vztahující se, byť i vzdáleně k zvolenému objektu a sepsala scénář. Tato fáze, která zabrala nezřídka dvacet hodin, byla pro mne poměrně bezbolestná, i když se během jejího trvání příliš nevařilo. Potom však přišla druhá fáze, výběr hudby a její nahrání na magnetofonový pásek. Protože se v té době ještě vysílalo živě, ze studia, musel celý program "klapnout" doslova na vteřinu. Protože Jana se veškeré technice zdaleka vyhýbá (říká, že pro ni technika končí hřebíkem), příprava hudebního doprovodu ležela na mých bedrech. A tak jsem býval Janou požádán, abych vybral a nahrál na pásek řekněme tři hudební úryvky, předem určené délky. Což probíhalo asi takto. Jana řekla: "Potřebovala bych asi 36 vteřin nějaké instrumentální hudby, něco ne příliš rychlého, ale ne zase moc smutného." Z nepříliš bohaté kolekce gramofonových desek (později kompaktních disků) jsem předložil výběr a po pečlivém výběru autorky pořadu nahrál určený fragment na magnetofonový pásek. Potom autorka obvykle usoudila, že ten Bach, kterého jsem jí nabízel v první řadě se přece jen lépe hodí k tématu než ten Mozart, kterého jsem nahrál a tak jsem zase toho Wofganga Amadea vymazával a nahrazoval ho Johanem Sebastiánem. Když k tomu přičteš okolnost, že k takovým událostem docházelo zpravidla okolo jedné hodiny zrána, pochopíš, že na přípravy rozhlasových pořadů nevzpomínám s pocitem nostalgie.
    Jana: Nepodivuj se té časné hodině natáčení hudby. Tím rozhlasem jsem nepomáhala Zdeňkovi vydělávat na chleba. Odměny z rádia tak opravdu tehdy stačily právě jen na ten chleba. Měla jsem normální zaměstnání v univerzitní knihovně a český rozhlas, činnost ve Společnosti vědy a umění (SVU) a kolem maturit z češtiny pro ministerstvo školství ve státě New South Wales mi trpělivý manžel toleroval. Konečně i on byl v SVU činný.Takže při rodině a normálním zaměstnání na to natáčení čas dřív nevycházel. Kdokoli pracoval v kterékoli exilové či krajanské organizaci musel být připraven pro tuto činnost věnovat spoustu času a vydávat i vlastní finance, jinak to nešlo. K tomu bych dodala malou příhodu z roku 1990, z první návštěvy domova po našem odchodu r. 1968. U Hybernů probíhala výstava a já jsem byla požádána z pražského rozhlasu v rámci této výstavy o besedu. Vše probíhalo tak jak mělo, až mezi otázkami z publika padla jedna, která mě v té chvíli vyvedla z rovnováhy. Jakási žena se zeptala -- kolik máte v Sydney domů? Nejdříve mě napadlo, že přeci na tohle nemohu znát odpověď, vždyť Sydney je obrovské město, až náhle mně došlo, že ta žena se ptá mne osobně, kolik já vlastním domů. Moje odpověď byla pravdivá a jednoduchá: Milá paní, nevím, kolik vy potřebujete střech nad hlavou, mně stačí jen jedna. Ta pod kterou s mojí rodinou v Sydney žiji, je dokonce stále ještě nesplacená.
    Zdeněk: Od té doby se situace trochu vylepšila, bydlíme již pod vlastní, splacenou střechou, ale to jen díky tomu, že jsme se přestěhovali kousek od Sydney, kde jsou ceny nemovitostí o něco nižší. V žádném případě však naše vylepšená situace nespočívá na tom, co jsme vyzískali na krajanské činnosti. Dalším důvodem k našemu přesunu sem, do Gosfordu byla také skutečnost, že tady již po více jak deset let bydlí náš syn s jeho rodinou, která čítá kromě manželky a tří dítek také tři psy, tři kočky, dvě fretky, dva papoušky, dvě želvy a navrch ještě několik hadů. Neboli malou zoologickou zahradu.
    Václav: Vrátím se k Artspectru. Jedna krajanská organizace skončila a co to znamená pro český život v Sydney?
    Jana: Před deseti lety skončila v Sydney činnost SVU, nyní Artspectrum. Stále ale existuje Sokol Sydney, členstvem nejpočetnější z našich organizací. Také jediná, která má vlastní budovu -- Sokolský národní dům. Cvičí se tam pravidelně, pořádají se taneční zábavy a filmová představení. Sokol také vydává časopis -- Věstník, který se v poslední době rozrostl na více jak třicet zajímavých stran. V posledních několika letech jedna krajanka s nebývalým organizačním talentem, obrovskou pílí a odvahou riskovat, pořádá pro krajany různé akce. Květinové plesy, gala silvestrovské zábavy ale i vánoční koncerty. Její odvaha šla tak daleko, že si před minulými Vánocemi pronajala dokonce sydneyskou anglikánskou katedrálu a loňský vánoční koncert uspořádala tam. Katedrála byla plná. Občanským zaměstnáním je ošetřovatelka v nemocnici a tyto akce nepořádá z výdělečných důvodů. Nevěříš-li, přijeď se podívat. Já ti prozradím jak se jmenuje. Paní Jarka Ingrová. Také důkaz, že snaha zachovat české tradice může znamenat pro někoho víc, než bohatnout.

    Když jsem končil můj víc než zajímavý rozhovor z manželi Reichovými, nabyl jsem přesvědčení, že to všechno co mi na sebe pověděli, není všechno a že by toho mohlo být ještě daleko víc, co by mohlo naše čtenáře ČD zajímat. Loučil jsem se s Janou a Zdeňkem slovy: Děkuji vám oběma za vše co jste pro naší malou českou komunitu u vás i po celém světě udělali a na brzkou slyšenou -- třeba opět pro Český dialog na vlnách Telekommu.