Trsy slov Mirka Kováříka

Můžete zavzpomínat na své dětství?
Jsem dítě První republiky, Pražák Vltavou křtěný, kulisy mého dětství nesou dnes jména i mých prvních osudových dotyků s historií : ulice 5. Května a náměstí Pražského povstání. Přesně tam, v domech kolem pankrácké vozovny, kde jsme bydleli - otec byl tramvaják – překráčely tenkrát v pětačtyřicátém válečné události: nálet na Prahu 14.února nás těsně minul, odnesla to střecha tramvajových garáží a okna našeho bytu směrem k ní. Pak ovšem povstání a bytelná barikáda z tramvají u našeho domovního bloku. Až k ní se Němci dostali od Benešova a ze vzteku zapálili domy, co jí byly nejblíže, včetně našeho. Nekonečné hodiny jsme živořili v začouzeném sklepě pod hořícími patry, s ručníky na tvářích namáčenými do beček s kyselým zelím, voda netekla, dveře ze sklepa zvenčí Němci zavalili a pojistili odjištěnými granáty, naši tátové se pak prokopali do sklepů sousedních domů, ale to už bylo v noci na 9. květen, kdy vojsko odtáhlo…
Přišli jsme o domov, několikrát jsme se přesunovali, nejdřív k příbuzným, pak nám byl přidělen byt u někdejšího Vinohradského nádraží. Podivný dům! Za války rezidenční hnízdo německé úřednické elity, všechny Němce odtud nahnali na odklízení barikád. První můj náraz s lidskou krutostí: nazí mužové a ženy s haknkrajci natřenými na zádech a lopatami v rukou pod dohledem pušek zasypáváni nadávkami, kterým moje jedenáctileté nevědomí rozumělo jen zpola…
Pak doba drobných radostí – přestěhování blíž k našemu vyhořelému domu, do něhož jsme se konečně vrátili po dvou letech… To už jsem byl studentem tercie michelského gymnázia, dorostenec nuselského Sokola, ale také mladý knihomol, hltající, co mu přišlo pod ruku… Inspirován Foglarovým týdeníkem „Vpřed“ vymyslel jsem si své „Vzhůru“ a začal vydávat rukou psaný časopis a půjčovat jeho čísla za dvacetník na den. Což mi posléze poněkud zkomplikovalo život. Po Únoru časopis zabavili po udání dodnes nevím koho, že do něj s nevhodnou agitací přispívá náš profesor náboženství Jeřábek, jinak vězeňský kaplan z Pankráce. Vlepoval jsem totiž do „Náboženského koutku“ časopisu jeho kaligraficky psané lístky se vzpomínkami na léta misií v Africe, ale i s upozorněními na programy Radia Vatikán, což rozhodlo. Byl jsem ze školy vyloučen, represe hrozily i rodičům. Náš rodinný doktor Rheim přispěchal v poslední chvíli: vystavil mně lékařské dobrozdání o pubertální psychické krizi s návrhem na roční léčbu a domácí studium…
Šťastně jsem roku 1950 byl přijat do septimy Pedagogického gymnázia na Vinohradech.. Po celkem úspěšné maturitě čekalo další překvapení: v kádrovém posudku – jeho originál doputoval ke mně až po Listopadu! - jsem byl opuncován jako labilní charakter s buržoazními sklony. Doporučeno poznat dělnické prostředí, což se záhy stalo. Slévárna kovů ČKD Stalingrad ve Vysočanech byla mým dalším působištěm; po úrazu při odlévání na noční směně (jedna z jisker mi propálila obočí ) modelovala můj další osud další dobrá duše v bílém plášti. Oční závodní doktorka pohoršená tím, že maturant gymnázia pracuje jako pomocný dělník, prosadila mne do provozní metalurgické laboratoře … Psal se rok 1953, smrt Stalinova a Gottwaldova, ale také stávka v ČKD po měnové reformě, v níž jsem si zaúčinkoval, když jsem při odchodu na demonstraci vypnul plynový uzávěr laboratoře. Zkoumané vzorky vzaly za své,což bylo posléze kvalifikováno jako sabotáž a přičteno mně „k dobru“, takže po roční pauze při přijímacím pohovoru na vysokou mně odmítli s tím, že si mohu vysloužit odpustky v pohraničí jako učitel a studovat dálkově. Mojí první štací byl Lom u Mostu a po dvou letech vojny na Slovensku a Moravě umístěnka, jak se tenkrát říkalo úředně přidělenému zaměstnání, opět v mosteckém okrese, v Litvínově …
Netušil jsem tehdy v roce 1956, že z onoho města odejdu až po 15 letech! A netušil, že tady prožiju jednu z nejkrásnějších etap života spojenou s Docela malým divadlem A už vůbec jsem ani v nejbujnější fantazii nemohl předvídat, že mně toto město v roce mých sedmdesátin jmenuje svým čestným občanem.

Prožil jste mnoho společenských i politických změn. Jaká z nich nejvíce ovlivnila Vaše myšlení?
Jsem rád, že se mi v životě podařilo stihnout, co se stihnout dalo – od oné Květnové revoluce přes palčivá léta komunistického režimu, ta krutá i ta svobodnější s majákem roku 1968. I tenhle rok jsem vychutnal opravdu „až do dna“ a jako srpnový rozhlasový hlasatel v ústeckém studiu byl poté na 20 let vyřazen ze všech médií, ale to mělo v další etapě mého životaběhu zas jiné, více méně spíše klady, nežli zápory, až do Listopadu. Ten přišel pro mne už trochu pozdě, v mých 55, ale přišel, se všemi slastmi i riziky nově nabyté svobody. Takže – kainarovsky řečeno – „ ničeho z toho mi vůbec není líto“…
Ptáte se, kdy a co nejvíc ovlivnilo moje myšlení ? Bezesporu úžasný inspirativní kulturní kvas konce 50. let a celá „zlatá šedesátá“. Byly to samozřejmě střídavé etapy, tu volnější, tu sešněrovanější, ale vždycky s jasným vymezením protihráčů a hledáním příbuzných duší, ať již v lidských tělech nebo v tištěné či obrazové podobě. A co jich bylo!

Jste jedním z největším bardů české poezie. Pomáhal jste objevit ve svých pořadech Zeleného peří přes dva tisíce básníků, ať už to bylo na divadelní scéně v Rubínu na Malé Straně či na rozhlasových vlnách stanice Praha. Kdo z nich je dodnes nejbližší Vašemu srdci?
Jsou takoví, ale odpověď na tuhle otázku je poněkud složitější. Během těch čtyř desetiletí jich byly každoročně desítky, s nimiž se dostanete do kontaktu a tak či onak si je zapamatujete .. Ne ovšem posléze oni vás! Pro většinu těch mládenců a panen zůstanete jako ten, kdo jim jen potvrdí jejich talent a právo na básnickou existenci. Tím to pro ně většinou skončí.
Věková hranice Zeleného peří sahala k limitu třiceti let. Během desetiletí, postupně narůstala množina těch, kdož nepřestali se mnou komunikovat:. Zvou na svá čtení nebo na křty básnických sbírek. Z té první generační vlny je to určitě básník a kolážista Mirek Huptych a celé přátelské sdružení Gloret kolem něho, jenom letos jsem četl pětkrát z jejich čerstvě vydaných sbírek a dvou almanachů. Ti už si většinou na svůj životní erb píší šestku. Je tu pak generační vlna, přiznám srdci mému asi nejbližší, , k níž mne váže tak říkajíc celoživotní přátelství – básníci Jiří Staněk a Svatava Antošová na prvním místě, to jsou dneska už také „popadesátníci“. Z těch o generaci níže třeba Radek Malý. Začínal s poezií v Olomouci jako posluchač tamní University a poslal do rádia básně své budoucí prvotiny Lunovis, pozvolna nastartoval i překladatelskou dráhu, vzestupná básnická síla se v něm nastřádala do nezvyklé košatosti, zavedl se i jako autor pozoruhodného slabikáře a dětských knížek. Takových není mnoho… To, že jsem vzpomněl jenom několika jmen naprosto nevylučuje, že bych k nim nemohl připsat asi tak dvacítku dalších…!

Dokázal byste sestavit čítanku české poezie?
To nebude těžké! Ta moje čítanka totiž už ožila na jevišti ve zvukové podobě mnohokrát a snad ji ještě pár let před diváky svých literárních pořadů stihnu otevírat! Patřím k aktérům legendární éry malých divadel. Byl to návrat celé plejády jedné generace: Jiřího Koláře, Ivana Blatného, Ivana Diviše, Jana Zábrany, Ivana Slavíka --- nikdo z nich už nežije. Jiřímu Ortenovi, prvnímu z té řady, bylo by letos koncem srpna dvaadevadesát, my jeho Elegie uvedli koncem roku 1961! Stačil jsem se svým divadlem poezie v Litvínově stvořit přes tucet repertoárových titulů jen z těchto autorů! Korunováno ovšem Znamením moci Jana Zahradníčka hned v prvních měsících roku 1968. Navíc pak Václav Hrabě, náš objev a nesporně trvalý básnický odkaz oné doby, dílo, které klidně mohlo být ztraceno, zapomenuto, zasuto --- a ono žije! K tomu ovšem nutno přičíst beatnickou čtveřici Ginsberg-Ferlinghetti-Corso-Diana di Prima, a ovšem i svého „učitele odvahy“ Walta Whitmana.
To všechno jsme stihli!!! Bylo to jako když v zatuchlé místnosti otevřete okno a víte, že vám čerstvý vzduch nalévá sílu a úžasně obohacuje váš svět… A byla to poselství předaná v pravý čas! Však se nad tím vším brzo zase zavřely vody dvacetiletého bezčasí 70. a 80. let, ale nikdo už to z nás nedokázal vypáčit!

Kdysi se tvrdilo Co Čech, to muzikant. V současnosti by se nechalo klidně říci Co Čech, to básník a spisovatel, vždyť vychází téměř šest stovek nových básnických sbírek ročně.
Jistě, připočtěte k tomu ještě stovky básní na internetových literárních serverech a poezii jako nedílnou součást mnoha bloggů – a tady to jde do tisíců! Problém je jinde: existuje jen málo nakladatelů, kteří básnické sbírky nechávají odborně lektorovat a následně s autorem pracují na jejich konečné podobě. Jinak si každý ovšem může své slovní produkty vydávat nákladem vlastním, ať jsou jakékoli kvality. Najde se i řada ochotných překupníků, kteří založili své podnikání právě na tom, že za příslušný obnos vydají případnému zájemci cokoli jim nabídne, ano i na křídovém papíru a třeba se zlatou ořízkou, je-li autoru libo! Pro potencionální grafomany tedy skutečný ráj, však se v něm také rychle zabydlili - to jsou ony stovky titulů často jen sebraných rýmovaček, pravda, často dobře myšlených, ale s literárním kontextem naprosto neslučitelných… Ale pořád to není zas tak zlé, jak to na první pohled s těmi ročními šesti stovkami vypadá: kdyby těch dobrých byla jenom stovka , což je tak kolem patnácti procent, těch zbývajících 500 neumětelů a grafomanů není na desetimilionový národ zas tak nebezpečné skóre.

Existuje někde ve světě krajina, jež Vás odjakživa lákala a přitahovala více než jiné?
Jezdívám každý rok koncem léta do Kutné Hory, za Ortenem, jak říkám, procházím se městem a cítím, že nelze postihnout pravou chuť jeho básní bez takového obnovovaného posvěcení … Na sever Čech se dostanu zřídkakdy, krajiny Mostecka jsem si odnesl v podobě ještě nezdemolovaného Mostu a jsou pro mne jakousi svatyní tichého zadostiučinění, že jsem v jejich kulisách nežil nadarmo…
Procestoval jsem ze světa dost – i když z hranic totality šlo tak těžko vybřednout… V polovině 90. let jsem si splnil sen a odjel na Nový Zéland a do Sydney, dokonce jsem odtud mohl z krajanského rádia odvysílat nekrolog za Michala Tučného. V různých dobách objevoval jsem pro sebe několikrát Paříž, Londýn a Liverpool, pak ovšem také Moskvu, pro mne především kulisu Bulgakovových románů, Babelovu Oděsu, podivně rusko-neruský Kyjev.. Nesčetněkrát Žitavu, město, které jsem si zamiloval pro zvláštní melancholickou náladu hlavně v adventních týdnech, ta mi za dlouhých totalitních let suplovala podobu ciziny, z níž se člověk vrací domů…
Upsal jsem se poezii Václava Hraběte – a ta přímo předurčuje Prahu jako město nejmilovanější, dějiště prvních i celoživotních lásek, město kostelních věží, které se podobají prstům našich milovaných … Po ní asi už nic nedokáže silněji přitáhnout…

Tak tady to je – Zelené peří :
http://www.rozhlas.cz/radionaprani/ archiv/?p_po=2059

A zde link na Poetické nokturno:
http://www.rozhlas.cz/radionaprani/ archiv/?p_po=1941

Vyzkoušel jsem – funguje to!!! Snad vám s námi bude dobře! Hrabětem, jedním z oněch „posedlých geniálních vandráků“, jak on říká … A někdy se to snad i daří… Prosím, vstupte…!