Proč chce Věra Nosková chránit muže?

Měla jsem štěstí, narodila jsem se jako žena, libuje si v předmluvě ke své poslední knize šťastně provdaná matka dvou dospělých synů, autorka úspěšných románů a řady dalších próz Věra Nosková (1947). Její autobiografický román Bereme, co je se dočkal již třetího vydání. Na nezájem si nemůže stěžovat ani nejnovější dílo této autorky s názvem Chraňme muže, v němž se střídají či prolínají fakta, úvahy, citace z literatury i z médií s příběhy ze života. Nechybí ani výpovědi dvou přemýšlivých mužů. A právě tento poněkud neobvyklý svazek literatury faktu i jeho autorku jsme se rozhodli vám představit.

Co vás přivedlo k napsání knihy věnované mužům?
Především vlastní příběh. V dětství a dospívání jsem žila ve stínu tvrdého kuchyňského matriarchátu. Zahrnoval i faleš, manipulaci, potlačování svobodných projevů, účelové lži. Můj biologický otec měl být po rozvodu z mé mysli a vzpomínek naprosto vytěsněn, matka dokonce zabavovala a tajně pálila dopisy, které mi psal, což jsem se dozvěděla až po jeho smrti, včetně faktu, že navzdory všemu na mě vždy platil výživné. Muži v rodině byli pod pantoflem, jejich původně pestrá osobnost časem vybledla až do jakési bezvýznamnosti. Zblízka jsem také poznala drsné projevy ženské psychopatické hysterie. V devatenácti jsem utekla z domova a úzkostná neuróza mě nakonec dovedla do blázince. Později jsem reagovala na podobné jevy a situace ve svém okolí se zvýšenou citlivostí. Začala jsem pociťovat, že ve společnosti nebezpečně ubývá mužských vlastností. V ohrožení se ocitli muži a klasická rodina. To mě znepokojovalo a znepokojuje. Knihu jsem psala dva roky, napsat jsem ji prostě musela. Teď žije svým životem, je o ni zájem. Asi jsem se dotkla bolavého místa. Ne všichni jsou nadšeni moderní dobou, která nepřeje klasickým vztahům v rodině. Ale téměř každý můžeme ve svém životě volit, máme naštěstí svobodu.

Můžete nám přiblížit něco z obsahu?
Vypovídají o něm už názvy některých kapitol: Domácí šikanou týraný muž, Ráj nebo peklo domova a rodiny, Ženy chtějí muže se zdroji, Harašil vědeckým článkem, Feminismus jako profese, obsese a ideologie, Muži vytvořili společnost, kultury, civilizace... A také výběr z příběhů: Když se zavržení otce nepovede, Co mi můžeš nabídnout? Poslední láska, Muž s atraktivní profesí, Měsíc bez mužů. Snažila jsem se v knížce mj. vylíčit, jak to dnes chodí v soukromí, jaké jsou společností vyznávané hodnoty. Najdete zde ale i vtipy. Kniha Chraňme muže je mnohovrstevná, má hlavně na příkladech, statistice a příbězích dokázat, že ženy jsou u nás rovnoprávné, mají se stále lépe a lépe.

Polemizujete mimo jiné s vyhroceným feminismem...
Dnešní, třetí vlna feminismu je už vyprázdněná, je dobojováno, čeho se chytit? Jenže feminismus se mezitím stal i profesí, funkcí, ideologií, je pro feministky mnohdy prostředkem obživy a profesní kariéry. Obludné mi připadá naříkat si na mateřství, vykládat, že mateřská dovolená jsou galeje, usilovat o zřizování jeslí. Na druhé straně bojovat o povinné kvóty všude tam, kam se ženám vlastně nechce jít. Třeba do politiky. Nikdo nám v tom nebrání, naopak jsme k tomu stále vyzývány. Žádoucí jsou, a to nejen v politice, osobní kvality; síla osobnosti, slušnost, poctivost, otevřenost, nezkorumpovatelnost... To jsou vlastnosti, které si neoblékají sukni nebo kalhoty.

Pokud jde třeba o rodinu, jevíte se jako nemoderní staromilec. Nevadí vám to?
Nevadí, protože módní trendy zpochybňující nebo zavrhující rodinu jsou stupidní – proč to neříci? Dokonce jakoby předznamenávají konec naší zhýčkané kultury, v níž lidi až neúměrně baží po tom, aby si mohli především užívat a bavit se, nebyli obtěžováni soužitím s někým, kdo vás také může občas potřebovat, komu je nutné se trochu přizpůsobit. V každém případě domov s laskavou a chápající matkou je jeden z největších darů, jaký můžeme od života dostat. Naši povahu, osudy, citovost, víru v dobré konce a příjemné vzpomínky na dětství mají do značné míry v rukou právě ženy a matky, jejichž mikrosvět je naplňoval uspokojením a nepřipadaly si zneužité ani vykořisťované, když rodině upekly koláč nebo synkovi zašily kaťata. Nezaslouží si, aby snob, feministka nebo kdokoliv jiný nad nimi ohrnoval nos.

Jak na knihu reagují čtenáři?
Kladně. Píší mi, převážně elektronicky, že ohrožení mužské role také pozorují, je prý dobře, že jsem toto téma otevřela, líčí mi vlastní příběhy a postřehy ze života. Napsali mi třeba starší manželé, jak se jim vyplatilo, že se v životě drží starých osvědčených hodnot platných tisíciletí, které jsou dnes zavrhovány a vysmívány. Jeden čtenář mě dokonce navštívil doma,- vytáhl mě na kus řeči ven a líčil mi svůj život, nejdříve s necitlivou matkou, pak se zlou a hamižnou ženou... Jen některé kamarádky, když mi vypovědí, co jim ten jejich zase provedl, dodávají: A tohle ty chceš bránit?
Ráda bych se tomuto tématu věnovala i v další knížce Příběhy mužů, do níž bych zapracovala část životních osudů, s nimiž se mi čtenáři svěřují. Dostala jsem také nápad zorganizovat příští rok Den mužů, kdy by muži předvedli techniku, modelářství, ale třeba i řecko-římský zápas nebo zápasy sumo, dřevorubectví... Jejich doménou je i široká oblast počítačů, vynikají obecně v matematice a fyzice, také konstruktéři velkých staveb nebo dopravních prostředků bývají většinou muži. Mají na starost výrobu a rozvod energie, dnes i vývoj ekologicky nenáročných řešení – bez energie by civilizace naprosto zkolabovala. Na myšlenku pozvednout všem mužům sebevědomí oslavou Dne mužů mě přivedl mladík, který po přečtení mé knihy prohlásil, že si poprvé uvědomil, jak je dobré být chlapem a že na to „smí“ být dokonce pyšný. Předtím prý cítil jakousi bezdůvodnou vinu.

Psychiatr Ivan David, jeden ze dvou mužů, jimž autorka dala ke konci knihy slovo, srovnává současnou etapu vývoje naší euroamerické civilizace s obdobím před zánikem západořímské říše. Tehdy také zanikala klasická rodina, klesal počet obyvatel, společnost se rozkládala. Může na tom něco změnit volání po ochraně mužů?