ČEŠI, NÁROD BEZ HRANIC – POHLED Z VÝCHODU

Loni se v New Yorku konala konference na téma Češi ve světě. Zazněly tam zajímavé příspěvky. Mne mj. zaujal tento, z úst redaktorky českého a slovenského vysílání Rádia Temešvár v Rumunsku, Vlasty Lazu. Vybrala jsem z něho:
Češi jsou doopravdy „národ bez hranic“. A proto další plus, který, chceme-li nebo ne, musíme připsat Českému občanskému dobročinnému spolku v Astorii, právě proto, že uměl dát to správné pojmenování semináři, na kterém se dnes setkáváme. My, kteří žijeme za hranicemi dnešního Česka, dnešní České republiky a jsme součástí, již po celé generace, jiného státu, myslím, že to máme snažší býti objektivní a brát věci s nadhledem. Že „pod světlem bývá obvykle tma“ to se potvrdilo už tolikrát.
To, že žijeme v zahraničí, na východ nebo na západ dnešní ČR, máme další výhody. Už jestli jste to vy, kteří máte štěstí žít v dlouhodobé demokracii, nebo my, kteří se to teprve teď „učíme“, jedni i druzí máme tu výhodu, že vyrůstáme a žijeme v multikulturním prostředí. Že je nám dobře známá mentalita i kultura národa ve kterém žijeme, ale i toho z kterého pocházíme, respektive pochází naši předkové. Právě to nám dává určitý nadhled.. Můžeme dobře rozlišit naše, vaše, i jejich. Velice dobře chápeme rozdíly, i to co máme společné. Od mala jsem slyšela „kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“ a dlouho jsem to nechápala. Došlo mi to ale časem. Hlavně, že má práce je s lidmi, o lidech a pro lidi.
Již něco přes dvacet let připravuji v rámci rumunského veřejnoprávního rozhlasu vysílání v českém (i slovenském) jazyce a obvykle mluvím o české komunitě a pro českou, resp. slovenskou komunitu žijící v Rumunsku. Proto si troufám říci, že mi je dobře známý život Čechů v Rumunsku. To je moje každodenní práce. Dnes snadno podle jména řeknu, kdo z jaké vesnice pochází, jestli je to jméno rozšířené, nebo ojedinělé a různé jiné podrobnosti
Jaký je náš pohled z Východu? Nuž jako z východu. V Rumunsku je slavný výrok, ne velice šťastný, výrok našeho tehdejšího prezidenta, který jednou řekl, cituji „larna un-i ca vara“ tj. „V zimě není jako v létě“. Proto dovolte i mně „Pohled z východu není jako pohled ze západu“.
U nás je jiná situace, jiné problémy. Zapřičinil to „život“, někdejší i dnešní. I politická situace. Do Rumunska Češi jeli v 19. století a to hlavně z materiálních důvodů. Žili tam izolovaně a právě to jim umožnilo přežít. Obvykle zlo má v sobě i dobro a naopak. Právě izolovanost byla ta, která je zachránila jako entitu. Zachovali si identitu a kulturu. Jejich staročeštinu, dnes sem tam obohacenou o nová slovíčka, převzaté a upravené po svém, z rumunštiny a srbštiny. Dnes tam vcházejí samozřejmě i anglicizmy a rumunština. Žije se jináče a rychlým tempem. Zkracují se dálky. A Čechů v Rumunsku krutě ubývá. Nevím, zda-li tam zůstalo cca. 3.000? Ukáže to až nové sčítání lidu.
V Rumunsku existuje i dnes šest ryze českých vesnic a to na jihu Rumunska, u Dunaje. Je to tzv. „Rumunský Banát“, jelikož z druhé strany Dunaje existuje i jiný „Srbský Banát“. Kromě „ryze“ českých vesnic a to: Svaté Heleny, Gerniku, Bigru, Eibentalu, Sumice a Rovenska, Češi žijí i ve smíšených obcích, rumunsko-českých, srbsko-českých, dokonce i maďarsko- německo-slovensko-české obci.
Nezapomeneme, že celá západní část Rumunska, nebo celá polovina Rumunska a to ze Severu na Jih je multikulturní. Žije tam většina národností. Celá Transylvanie, Banát nebo severní část, tzv. Maramures, to všechno někdy patřilo do jiných států, nebo velmocí. Bylo to Rakousko-Uhersko. Severozápadní část byla někdy hned v sousedství s bývalým Česko-Slovenskem, někdy tam byla společná hranice mezi Československem a Rumunskem. A nebylo to tak dávno. Čas ještě stopy nezahladil.
Česká komunita v Rumunsku je převážně katolická, ale jsou tam i neoprotestanti (baptisti). Je to někdejší evangelická komunita. Jedni i druzí jsou u Dunaje, dokonce ve stejné vesnici. Je to případ Svaté Heleny, jedné z nejstarších českých vesnic v Rumunsku. Máme i jiný ojedinělý případ a to komunitu reformované, evangelické církve. Právě před několika dny slavili padesát let od vysvěcení kostela a měli tam pozvaného i synodního seniora Joela Rumla z Prahy, jelikož církev z Čech je jim nejblíže nakloněna i nápomocna.
Školy v českém jazyce v Rumunsku pomalu nenajdete, jestliže za českou školu považujeme takovou, ve které vyučovacím jazykem je čeština. A to ne z toho důvodu, že by rumunský stát školy v češtině nepodporoval. Naopak. I dnes po určitých změnách školní legislavity stejně existuje právní rámec na to, aby i pro malý počet žáků, v případě menšinových národnostních škol, byl vyčleněn jeden učitel. Donedávna stačilo pět žáků a byla třída i s učitelem. Problém tkví spíš v roli rodičů. Právě oni jsou ti, kteří tuto vymoženost nevyužívají. A tak dokonce i v té nejnovější, nejhezčí, nejmodernější a nejlépe vybavené škole, která nosí jméno slavného J. A. Komenského a kde jsou i čeští učitelé, se češtině učí jen na prvém stupni základní školy. Od páté je už všechno v rumunském jazyce. V jiných vesnicích jenom ve školce je čeština a pak dál, čeští učitelé učí – paradoxně – české znaky v rumunštině. Češtinu mají jenom jako libovolný předmět.
Vlasta Lazu, Temešvár, RumunskoHow to contribute
The Czech Dialogue exists thanks to voluntary financial donations from people from all over the world.
Even you have the opportunity to contribute to its administration with any amount.

Všechny moje Ameriky - I. Cali
Reportáže z atraktivních míst San Franciska, Los Angeles, San Diega, Orange County a dalších střídají příběhy českých osobností. Najdeme tu jména novináře Jožky Pejskara, spisovatele Jana Beneše, skladatele, fotografa a dobrodruha Eduarda Ingriše, prof. Ivo Feierabenda a jeho otce, politika z první republiky Ladislava, který se zasloužil o zemědělské družstevnictví, profesorky, klavíristky a výrazné vlastenky Marie Dolanské, příběh rodiny Georginy Teyrovské, která se musela se svým manželem Eduardem v roce 1949 proplazit přes hranici, když jim komunisté zabavili nejznámější pražskou barvírnu a šlo jim o život.
Je tu i částečný příběh Jiřího Voskovce, který prožíval své poslední roky v mohavské poušti.
Samozřejmě je zde také putování po stopách Jacka Londona, který zde v mládí kradl ze sádek ústřice, ale v pozdějším věku své úspěšné spisovatelské kariéry si postavil pěkný dům, který je dnes jeho muzeem a nedaleko je i jeho hrob. V přístavu Oakland má své náměstí, sochu Bílého tesáka, chatu dovezenou až z Aljašky a hospůdku, do které chodil.
Knížka představí i Jiřího Knedlíka, který v hlavním městě Sacramentu peče nejlepší lázeňské oplatky na světě, příběh bratra známého spisovatele Oty Ulče Gustava, zajímavé zážitky mladé spisovatelky Katky Dehningové a mnoha dalších.
Čtivé je vyprávění o minulosti i současnosti zdejšího Sokola, o tzv. Československém domečku, o několika Českých školách a školkách a v neposlední řadě o mladých lidech, kteří sem přišli až po roce 1989 a dobře se uplatnili.
Kniha má 144 stran a kromě černobílých fotografií v textu má několik barevných příloh.
Cena je 200 Kč v ČR, v zámoří 15 USD a v Evropě 10 EUR i s poštovným. Jak zaplatit sdělíme zájemcům při objednání.
Objednávejte na:
cesky-dialog@seznam.cz
nebo tel.: +420 739 091 057
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad