Dobrá věc se podařila...

7-8 2002 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

    ,ale v duchu našich tradic, ne bez osočování, urážek, osobních útoků a nakonec i nákladného soudního sporu. Mluvíme ovšem o převodu vlastnictví k newyorské Národní budově, slavnému památníku velké vlny československé emigrace do Ameriky v poslední třetině 19. století. Od té doby, bohužel, budova sešla na pokraj zchátralosti a ani její prohlášení za místní kulturní památku nepřispělo k tomu, aby skupina dnes již bezvýznamných spolků, která budovu vlastnila, se zmohla na účinnou a finančně únosnou záchrannou akci.
    Zbyly tedy dvě možnosti. Zachovat český ráz budovy jejím prodejem za symbolický dolar české vládě se závazkem použít ji ku společnému prospěchu jak republiky, tak její americké větve, anebo se pokusit po způsobu sbírky na Národní divadlo před 150 lety vybrat prostředky k jejímu restaurování a komerčnímu využití. Víme všichni, že duch hesla "Národ sobě" dnes krajanské prostředí neinspiruje a že úsilí vybrat několik milionů dolarů, nezbytných pro zachování budovy, by realizaci takového plánu oddálilo do nedohledna. Naproti tomu se ukázala v Praze představivost a dobrá vůle nabýt majetek, jakým se málokterá velmoc dnes může v New Yorku pochlubit. Jak ministerský předseda Miloš Zeman, tak i jeho dva resortní ministři, Jan Kavan (zahraničí) a Pavel Dostál (kultura) nalezli společnou základnu k jednání s hlavním krajanským partnerem, architektem Janem Pokorným v jeho funkci předsedy hlavní spolumajitelky, České dobročinné a vzdělávací společnosti (BBLA). Prostředníkem nejvýš zasloužilým se stal generální konzul České republiky v New Yorku, Petr Gandalovič, jehož usilovná práce přinesla nakonec kladný výsledek. Než ale došlo k slavnostnímu aktu na prosluněné, ale studené 72. ulici, kde v sobotu 23. března ministr Dostál, velvyslanec Palouš, generální konzul Gandalovič a architekt Pokorný si právem blahopřáli ke zdárnému dovršení svých snah, musely se jedny z v New Yorku působících českých novin rozburácet nehodnými útoky. Zasloužilý a téměř 90letý profesor Pokorný projevil příkladnou trpělivost vůči výrokům, které jeho organizaci představovaly jako "spolek nezodpovědných, nebezpečných a všehoschopných šílenců." I když se autor takového nízkého výpadu nakonec písemně omluvil, jeho pachuť zbytečně zamořila atmosféru a nepostavila krajanskou veřejnost do světla, v kterém bychom ji rádi doma viděli.
    Pro zachování objektivity je snad na místě uvést také věcné námitky, které byly proti dohodě s českou vládou vzneseny (soudní řízení u nejvyšší instance státu New York se týkalo spíše procedurálních otázek a hlavně zájmu některých krajanských právníků si udělat jméno). Podle oponentů si Česká republika při dnešním stavu svého veřejného života takový "dar" nezasloužila. Její finance prý nezaručují, že vybyde na opravu Národní budovy ve smyslu uzavřené dohody. A nakonec, co kdyby se komunisté vrátili k moci? Podmínky smlouvy zaručují restituci budovy za stejný symbolický obnos, nebudou-li práce, odhadované blízko k deseti milionům dolarů, ukončeny před prosincem 2003. Krajanské organizace mají zaručeno jedno patro pro své účely a nadto mohou používat reprezentační místnosti pro výdělečné podniky (plesy, slavnosti, svatby) bezplatně 36 dní v roce. Připomeňme, že "ballroom" Národní budovy je v New Yorku největší sál svého druhu po hotelu Waldorf -- Astoria! A navíc se pro domácí a přespolní plánuje i reprezentační česká hospoda, jejíž kuchyň a výčep snad usmíří i ty nejzavilejší protivníky. Že by doma komunisti jednou zase vyhráli a změnili vše na Leninův dům kultury si snad ani největší pesimisté nedovedou představit!


Dr.Vladimír Kabeš
Zpravodaj z Washingtonu číslo 2

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012