Martin Widmer o švýcarské stopě Tomáše Bati

ZIMA 2011 Dějiny česky
obálka čísla

V létě jsem se vydala do Švýcarska, do země Viléma Tella, hodinek, sýrů a úžasné čokolády. Odjela jsem do Švýcarska a skončila jsem… ve Zlíně. Navštívila jsem totiž městečko Möhlin, které leží pár kilometrů od Basileje. Zde v roce 1932 otevřel Tomáš Baťa svou továrnu na výrobu bot, u níž vyrostly stejné domky pro dělníky, jaké známe právě ze Zlína. Můj švýcarský hostitel Martin Widmer se o fenomén Baťa zajímá již několik let a v současné době o baťovském Möhlinu píše knihu.

Proč jste si vybral právě obuvnického krále z Československa? Máte blízký vztah k naší zemi?
Můj pradědeček se v roce 1909 stal ředitelem v továrně na hedvábí ve městě Zlaté Hory, které leží u polských hranic. Se svou manželkou, německy mluvící Češkou Rosel, si zde postavili dům. V roce 1939 měl pradědeček v plánu vrátit se zpět do Švýcarska, vzhledem k politické situaci a svému vyššímu věku. Ale majitelé ho požádali, aby ve své funkci ještě zůstal, mnoho mužů totiž odešlo na frontu a firma se potýkala s nedostatkem pracovníků. Když válka skončila, bylo pradědečkovi už přes osmdesát let. Protože byl Švýcar a ne Němec, mohl i po roce 1945 zůstat ve Zlatých Horách. Ale po komunistickém převratu se i on stal „nevhodným“ a v roce 1949 byl nucen z Československa odejít.

Kdy jste se Vy poprvé podíval do České republiky, resp. Československa?
Počátkem roku 1990 jsme se s otcem a bratrem rozhodli, že navštívíme Zlaté Hory, které jsme znali jen ze starých fotografií. Cestou z Prahy do Brna jsem zahlédl ceduli, zvoucí k návštěvě zlínského muzea bot. Rozhodli jsme se tedy udělat odbočku. Myslím, že jsme tam byli jedni z prvních porevolučních zahraničních návštěvníků (smích).

Jak se Vám tehdy líbil Zlín?
Celá atmosféra města na mne hodně zapůsobila. Viděl jsem slavný mrakodrap s výtahem, typické červené baťovské domky, tovární haly... Dozvěděl jsem se příběh Tomáše Bati a jeho bratra Jana. Byl jsem naprosto ohromen.

Váš otec ale Československo znal...
Tatínek před válkou žil v Praze. Můj dědeček zde totiž pracoval jako obchodní zástupce firmy, která prodávala elektromotory. Ale roku 1939 odešla dědečkova rodina zpět do Švýcarska. Když se v roce 1968 uvolnila situace, rozhodl se otec ukázat mé matce Československo, Prahu a dům na Vinohradech, kde strávil dětství. Bohužel se pro návštěvu rozhodli v srpnu, takže zde byli přesně v době, kdy Československo napadla vojska Varšavské smlouvy.
Maminka mi později vypravovala, jak se museli schovat na švýcarské ambasádě a poměrně složitě se dostávali přes hranice zpět domů. Rozhodně to pro rodiče byl nezapomenutelný výlet.

O baťovskou historii jste se začal zajímat díky návštěvě Zlína?
Shodou okolností se právě v roce 1990 zavírala Baťova švýcarská pobočka v Möhlinu. A dva roky poté byla v Basileji výstava, která se Möhlinu věnovala, v novinách se objevily články o Baťovi a Zlínu.
Začal jsem sbírat materiály, sháněl jsem informace, ale neměl jsem čas je jakkoliv zpracovat. Až v roce 2008, kdy jsem dokončil projekt, na kterém jsem dlouhou dobu pracoval.
Vrátil jsem se do České republiky, pátral jsem ve filmovém archivu, opět jsem se vydal do zlínského muzea, sháněl jsem články, reklamní plakáty, projevy, fotografie – zkrátka cokoliv, co nějak souviselo s továrnou v Möhlinu. V roce 2009 město Zlín pořádalo konferenci o zlínské architektuře a v Praze se konala výstava o Baťovi a jeho práci.
A jak poznámek přibývalo, přišel i nápad napsat knihu o Baťovi a jeho továrně v Möhlinu. Chtěli bychom knihu vydat v příštím roce, kdy bude osmdesáté výročí zahájení výroby.

Bylo hodně složité shánět materiály o továrně v Möhlinu? Přece jen to nebyl ani největší, ani „nejexotičtější“ Baťův podnik...
Byla to tak trochu detektivní práce, ale měl jsem velké štěstí, že jak vedení Nadace Tomáše Bati, tak pracovníci Národního filmového archivu a knihoven byli velmi vstřícní. Také mí kolegové, Tobias Ehrenbold a Chris Leemann, odvedli neuvěřitelný kus práce.

Plánujete vydat knihu i v českém překladu?
Rád bych, snad bude z české strany zájem.

Jak velká vlastně byla továrna v Möhlinu, kolik zaměstnávala lidí?
V roce 1932, kdy byl spuštěn provoz, zde pracovalo 160 zaměstnanců. V roce 1961 už Baťa zaměstnával 2500 lidí.

Ostatní obuvnické firmy asi jeho příchod na švýcarský trh nevítaly?
Baťa přišel s výrobou moderních a relativně laciných bot, takže se brzy stal nebezpečným soupeřem. Nejen pro velké firmy, jako byl například Bally, ale i pro drobné podnikatele a ševce, kteří pracovali téměř v každé vesnici. Baťova obuv byla totiž natolik levná, že se nevyplatilo nechat si boty spravovat.
Brzy se baťovské obchody objevily v každém větším městě. Přesně tak, jak říkal Tomáš Baťa: „Kde je kostel a četníci, musí být i prodejna Baťa“.

Vy jste se setkal s Tomášem Baťou ml.?
Ano, v roce 2008. Poslal jsem e-mail asistentce pana Bati, zda by bylo možné se s ním setkat. Upřímně, příliš jsem nepočítal s tím, že by měl čas. Ale už druhý den přišla odpověď, že to nebude problém. S panem Baťou a jeho ženou Sonjou, která se narodila ve Švýcarsku, jsme se sešli na letišti v Curychu. Původně n a p l á n o v a n á hodina se protáhla na tři hodiny, Tomáš Baťa vyprávěl o historii své rodiny a firmy. Moc si přál, aby byla vydána kniha o jeho mamince Marii Baťové. Bylo to příjemné setkání.

Proč si jeho otec vybral právě Möhlin?
Řekl mi, že spolu s otcem a matkou najezdili stovky kilometrů po Švýcarsku, a snažili se najít to správné místo – velký pozemek mimo město, aby výstavba baťovského komplexu nebyla omezována starou zástavbou, aby byl prostor pro vybudování přistávací dráhy pro letadlo. A poblíž musela být řeka, aby krajina dělníkům co nejvíce připomínala okolí rodného Zlína. Myslím, že se to v Möhlinu opravdu povedlo.

To mohu jedině potvrdit. Děkuji Vám za rozhovor a držím palce, ať má švýcarská kniha o zlínském králi ševců úspěch.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012