Zdeněk Lyčka – putování za grónskými obry

ZIMA 2011 Rozhovory česky
obálka čísla

Letošního dubna se tři Dánové a jeden Čech vydali na přechod grónského ledovce. Mads, řidič náklaďáku, Kasper, student designu, oba přes dvacet. Morten, přes třicet, bývalý elitní voják dánské armády se zkušenostmi z Iráku a Afghánistánu i z kurzů přežití, které Dánové pořádali v Krkonoších, byl i na Jižním pólu. Třiapadesáté narozeniny během cesty přes ledovec oslavil Zdeněk Lyčka. V současnosti velvyslanec ČR v Dánsku, se zálibou ve vytrvalostních akcích v severských podmínkách, absolvoval mimo jiné třináctkrát na běžkách devadesátikilometrový Vasův běh ve Švédsku nebo drsnější třídenní závod Arctic Circle Race v Grónsku. Dubnový 600 km dlouhý přechod ledovce v teplotách kolem minus 20–35 °C, ledových vichrech a sněhových bouřích byl drsnou zkouškou fyzické i psychické odolnosti.

Jak jste se dostal k této akci?
Morten, šéf výpravy, ji inzeroval na veletrhu cestovního ruchu v Kodani. Neznali jsme se, byla to vlastně komerční záležitost, ale prožití společného měsíce během takové výpravy samozřejmě lidi sblíží, takže jsme dnes téměř všichni v kontaktu.

A hlavní důvod? Chtěl jste si zkusit, jak zvládnete tak obtížnou cestu, nebo jím bylo spíš samotné Grónsko, kterým se už docela dlouho zabýváte?
Určitě obojí. Bylo důležité, že šlo právě o grónský ledovec. Jinde bych tak svízelnou cestu asi nepodnikl. Grónskem se opravdu zabývám už delší dobu – jak současným, tak jeho minulostí včetně tamních mýtů a pověstí, které jsem spolu s manželkou přeložil z dánštiny a které vyšly v Česku s fantastickými ilustracemi Martina Velíška. V nich se dočtete o ohnivých bytostech, obrech a jiných obludách, které žijí v grónském vnitrozemí. Takže jsem si chtěl ověřit, jestli tam jsou, nebo nejsou (smích). Žádnou jsem ale nepotkal.

Opravdu žádnou? Z vašeho vyprávění vyplývá, že tamní podmínky k podobným vidinám docela dobře můžou vést.
Když čekáte ve stanu, až přejde sněhová bouře, ležíte hodiny ve spacáku, nemůžete se hnout a ani vystrčit nos, máte čas na vyprávění všeho možného. Takže já jsem našemu vedoucímu vyprávěl právě ty grónské pověsti. Až v této situaci jsem se dokázal vcítit do myšlenek Gróňanů, kteří si je vymysleli. Oni si všechno, čeho se báli a co bylo neznámé, odsunuli na ten ledovec, kam nikdo kvůli hrozným podmínkám nechodí. Sami žijí pochopitelně při pobřeží, kde je nějaká obživa, možnost rybolovu.
Pravdou je, že v závěru cesty, kdy jsme scházeli k východnímu pobřeží, jsme zažili velice intenzivní slunce. Měl jsem oči zasažené sněžnou slepotou, zalepené náplastmi. A to mi tančily před očima opravdu všechny možné obludy.

Jak cesta přes ledovec vypadá?
Při nástupu jsme se museli vydrápat v mačkách z pár desítek metrů nad mořem do zhruba 1 400 metrů. Za prvních 8 hodin jsme zdolali vzdušnou čarou jen 8 km, s šedesáti kilogramy, které jsme táhli za sebou na saních.
Pak už není stoupání velké. Dál jsme šli na lyžích, většinou s tuleními pásy. Denně tak 20-30 km při teplotě mezi -20 až -35 °C, kterou bych ještě před rokem považoval za smrtelnou. Únava byla nekonečná...
Ledovec je obrovská hmota, v nejvyšším bodě má výšku kolem 2 500 m nad mořem.
Fouká tam pořád vítr, který různé terénní nerovnosti jakoby uhlazuje.
V dubnu, kdy jsme ho přecházeli, je kompaktní, ale v létě taje a pod povrchem vznikají velmi nebezpečné škvíry, tečou tam vlastně řeky. To se pak musí jít jen v noci, když povrch zase umrzne.

Kolik z těch 60 kg, které jste zpočátku táhli za sebou, činily potraviny?
Denně jsme měli asi 250 g nějaké instantní stravy k snídani a totéž k večeři. K tomu na den půl kila směsi čokolády, oříšků a rozinek pro doplnění energie, i nějaké instantní zákusky. Každý den jsme ujedli asi 1 kg. Celkem tedy na 30 dní zhruba 30 kg jídla. Vodu nosit nemusíte, na rozdíl od přechodu Sahary. Tu si rozpouštíte ze sněhu. Zbytek byl hlavně benzín do primusových vařičů. Oblečení jsme vůbec neměnili, v těch podmínkách se ani nelze moc převlékat. Máte jen náhradní rukavice a ponožky.

A jak se v takovém mrazu vaří?
Abyste mohli zapálit vařič, nesmí vám zmrznout benzín v zapalovači, takže zapalovač musíte nosit pod oblečením po těle, třeba i několik. Vše, co nesmí zmrznout, se nosí na těle, i voda se dává v termoláhvi na noc do spacáku. Hřeje a vydrží až do rána, na vlažnou snídani. Instantní jídlo v hliníkových sáčcích se také zalévá vodou.

Jak na téhle výpravě vypadalo rozhodování?
Podle vedoucího Mortena to měla být individuální výprava každého z nás. Takže nám vždy ráno vyhlásil azimut a jednou nebo dvakrát denně jej podle GPS zkontroloval, poznamenal třeba, že jdeme moc rychle, nebo že je naopak třeba přidat. Střídali jsme se po 10-15 minutách chůze ve vedení a dělali jsme osmiminutové přestávky, během nichž se musíte rozhodnout, jestli se najíte, nebo vykonáte potřebu. Pokyny byly jednoslovné: střídání, pauza, tábor... Předávají se zezadu dopředu k tomu, kdo zrovna vede výpravu. Ve větru často není nic slyšet. Teprve večer se průběh cesty podrobně probírá ve stanu a je čas na mluvení, během dne šetříte síly.

Jedna z věcí, kterými jste se vybavili, byla také puška na lední medvědy. Uplatnili jste ji?
Naštěstí ne, ale pro jistotu byla dobrá, i když během přechodu ledovce riziko setkání s medvědem nehrozí. To až na pobřeží. Rozhodli jsme se, že poslední noc nebudeme spát. Zkracovali jsme denní pochody, odpočívali ve dne a pak zase šli. Ke konci jsme však byli zasaženi sněžnou slepotou, takže jsme neviděli vůbec nic. Žádný medvěd nás naštěstí také ne.

Dnes už asi nelitujete, že jste se do této akce pustil, ale během ní?
Litoval jsem několikrát. Hned po třech dnech, kdy Mads utrpěl vážné omrzliny a uvažovali jsme, že se kvůli němu všichni vrátíme. Měl jsem pocit, že tři dny cesty tam a tři zpátky by mi bohatě stačily, abych poznal, jaké to je. Jenže Mads se nakonec rozhodl pokračovat... A později jsme se s omrzlinami potýkali všichni.
Musíte pořád hýbat prsty na rukou i na nohou, i když se zastavíte a odpočíváte. Večer, než zalezete do spacáku, se musí nohy dlouho zahřívat, masírovat. A to jsem jednou neudělal dostatečně a prsty mi omrzly. Další chvíle, kdy jsem litoval.

Ve svých zápiscích přiznáváte ale ještě jeden mnohem zásadnější moment.
Přežil jsem otravu kysličníkem uhelnatým, který se uvolnil do malého prostoru ve stanu z vařiče. Byl jsem několik minut v bezvědomí, bez reakcí. Probral jsem se v Mortenově spacáku, obložený horkými lahvemi, což bylo docela příjemné. Byl jsem mírně připitomělý, usmíval se a asi něco blábolil česky. Dánští kolegové na mě třeštili oči a vzpomínám si, že Morten těm dvěma povídá: No to mohl být pěknej průšvih, vždyť je to velvyslanec!
Pak mi nedovolil spát, přestože se mi hrozně chtělo, a musel jsem si s ním povídat. Říkal, že ještě nejsem úplně zpátky a nemusel bych se probudit. Potom jsem po dlouhé době přece jen usnul a zdály se mi šílené sny.

Co na vaši cestu říkala rodina?
Rodina žije v Praze a já v Kodani, tak mi to moc nerozmlouvali... Dcera však měla pocit, že bych se tentokrát nemusel vrátit. Je pravda, že když ležíte ve stanu, venku zuří šílený vichr a vypadá to, že vás odnese, tak myslíte na svoje nejbližší. Trochu se s nimi loučíte – a ledacos vám projde hlavou.

Jak rychle jste se zase vrátil do normálního života a do práce?
Na východním pobřeží Grónska jsme se dávali dohromady asi tři dny a pak jsme letěli přes Island do Kodaně. Tam jsem ještě chodil do nemocnice na vyšetření, ale to už jsem pracoval. Kolegové mi to sice hned neřekli, ale za nějakou dobu po mém návratu z nich vylezlo, že se mě docela lekli, jak jsem vypadal.
Chodil jsem v bačkorách kvůli omrzlým nohám a byl jsem pěkně vyhublý.
Teď po několika měsících už je to dobré. Ale dlouho jsem měl divoké sny, které se opakovaly noc co noc. Jak táhnu ten hrozně těžký náklad na saních po ledovci. Trvalo to asi 14 dní, pokaždé jsem byl totálně zpocený. Nechal jsem si udělat rozbor krve, jestli je všecko v pořádku, bál jsem se, že mě ty sny budou pronásledovat pořád.

Kdy to přešlo?
Asi po třech týdnech. Nejdřív jsem se potřeboval trochu vykrmit. Pak jsem najel do starých kolejí a vrátil se ke zvyku, který provozuju už více než 20 let, totiž že každé pondělí držím půst a piju jen vodu. Jakmile jsem s tím opět začal, tělo asi dostalo informaci, že už je všechno jako dřív a ty sny přestaly...

Po návratu se zjistilo, že letošní duben v Grónsku byl nejchladnější, jaký byl kdy naměřen.
Zato v Kodani – a také v Praze a všude jinde, kam jsem přišel – bylo pořád hrozné horko, směje se Zdeněk Lyčka.
Jako dřív, i dnes svoje přednášky o Grónsku, které se stalo jeho soukromou vášní, prokládá humorem. Po pár měsících jisté averze už taky znovu otevřel učebnici grónštiny, kterou měl i na ledovci. Cesty, během níž si definitivně ujasnil možnosti lidské i zákonitosti přírodní, nelituje. Ale hlavně je rád, že přežil.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012