Cesta do zaslíbené země

    Zaslíbená země je Kalifornie. Žiji zde již 35 let a v době, kdy jsem sem přišla, zde byl ten pravý ráj světa. Ale jak se to tak na celé zeměkouli mění, ráj již asi neexistuje nikde. Jedno je ale pravda. Kdykoliv se vracíme domů, vždycky si říkáme: zlatá Amerika
    Jak jsem se konečně po celé té odysei dostala do USA? Jednoho dne jsem si řekla: Američani říkají život začíná ve 40 (čímž mysleli, že ve 40 letech se již zbavili dětiček a konečně mohli začít žít). Tak já musím také začít, dokud je čas. Kluci byli již skoro plnoletí, alespoň ještě poznají, co jsem pro ně znamenala. Dala jsem se rozvést, vykorespondovala jsem si s kamarádkami v Americe, že je přijedu navštívit. Když jsem si koupila letenku, zbylo mi pouze 700 Frs, ale i vědomí, že dovedu výborně šít a všude se tím mohu revanšovat za pohostinství. Vydala jsem se na cestu do nového světa.
    K tomu bylo zapotřebí vízum a jelikož jsem si byla vědoma, že skutečnost, že jsem uprchlice, může být závažně přitěžující, vydala jsem se na konzulát obrněná nejlepší parádou (šaty dělají člověka). Pan konzul mě přijal a v ruce držel můj švýcarský pas. Povídá: "Normálně posílám pas nejprve do Washingtonu a když to tam schválí, pak teprve udělujeme víza, ale ve vašem případě to myslím není zapotřebí." A podal mi můj pas s americkým vízem.
    Přiletěla jsem do Los Angeles v noci. Bylo to v březnu 1963, kdy řádila ve Švýcarsku taková zima, že po 75 letech zamrzlo Curyšské jezero a po 150 letech dokonce i Bodamské. V letadle začali hrát havajskou hudbu, z okénka bylo vidět nekonečnou rozlohu osvětleného města na kolečkách, největšího města světa, co se rozlohy týče. Když se otevřely dveře letadla, ovanul mě přímo horký vzduch, jako by někdo otevřel teplou troubu a jako by mě vítaly, kývaly mi v ústrety střapaté koruny vysokých palem. V duchu jsem si řekla: Tak toto je moje město, tady zůstanu.
    Když jsem napsala svému otci, že jsem se usadila v Kalifornii, jeho odpověď byla, že jsem si vybrala nejlepší místo na světě. Ale ani zde to nemělo být bez problémů. Mé třetí manželství se zdálo nejprve být velmi dobré, začali jsme budovat obchod import sportovního zboží v pronajaté garáži a když po letech můj manžel začal žárlit na mé dobré rady v obchodě a že jsem bohužel měla pravdu, vyštval mě z úspěšného podnikání a zanedlouho špatně dopadl.
    Život v Kalifornii, ale patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám. Pořádali jsme večírky, na nichž se scházelo kolem 50 hostů, čtyři kluby, které každý rok měly bály a různé další zábavy -- přednášky, pikniky apod. Každou sobotu nebo neděli se nás pár sešlo někde u privátního bazénu, který jsme celou zimu vytápěli.
    Dnes se již bazény nevyhřívají, plynové topení je drahé, také se u vody již nescházíme, kluby skomírají a je nás již jenom hrstka. Můžeme si pouze zazpívat "Byla to pohádka krásná, když jsem si na krále hrál, škoda že pohádka končí, byl jednou jeden král."