Josef Hlávka - český stavitel, architekt a mecenáš

PODZIM 2011 Ostatní česky
obálka čísla

Poté, co se stal majitelem vídeňské stavební firmy, tak během necelých 10 let tento „fanatik práce“ a zároveň dokonalosti odvedeného díla nejen procestuje velkou část Evropy, ale realizuje často i navrhne kolem 150 staveb. Byl by div, kdyby se téměř vražedné tempo a kvůli tomu i pouhých 4 až 5 hodin spánku nepodepsaly na jeho zdraví. Navíc vždy dbal na to, aby dílo bylo odvedeno v dokonalé podobě, včas a levně.

Ten okamžik opravdu nastal. Jednoho rána v roce 1869 teprve osmatřicetiletý muž nedokázal vstát z postele. Ochrnuté nohy odmítly chodit. Byla to obrovská rána. Lékařská diagnóza zněla – celkové zhroucení organismu celá léta přetěžovaného. Přesná diagnóza nebyla nikdy určena i zřejmě proto, že v 19. století to neumožňovala lékařská technika. Zdálo se, že Josef Hlávka zůstane nemohoucí do konce svého života. Avšak měl po svém boku milující, obětavou manželkou a zdá se, že i její jméno Marie po Kristově matce jí dodávalo sílu. Ochrnutému manželovi naštěstí stále dobře sloužila hlava. Navíc podporou mu byl i ošetřující lékař, dávný přítel. Jelikož neštěstí často nechodí samo, tak po několika letech utrpení s ochrnutým tělem se mu začal navíc zhoršovat zrak. Ale on se nevzdává, pouští se do boje, který neustává až do jeho smrti. Poslouchá lékaře, pravidelně navštěvuje lázně jak domácí, tak zahraniční. Pouští se do opravy zámku v Lužanech, z něhož se stane místo, kde ho později navštěvuje řada přátel. Začíná se mu lepšit zrak. Boj se zbídačeným tělem trvá dlouhých 10 let. Lze právem říci, že jeho uzdravování je vítězstvím ducha nad hmotou.

A tak se odepisovaný podnikatel a architekt v 80. letech 19. století opět začíná objevovat ve společnosti. Při chůzi se druhdy nehybný muž opírá pouze o hůl. Vrací se arci pomalu a opatrně ke své milované práci. Je mu padesát let, což v 19. století je věk pokládaný za kmetský. Ale čeká ho ještě jedna rána. Po dvaceti letech šťastného manželství umírá jeho oddaná, statečná žena – Márinka, a to na tehdy prakticky neléčitelnou suchou nemoc – tuberkulózu. Stalo se tak 8. listopadu. Manželé pobývali v Itálii, kde doufali, že tamní podnebí pomůže k uzdravení. Bylo jí pouhých jedenačtyřicet let. Ještě před odchodem na věčnost se oba dohodli na založení nadačního fondu pod názvem „České univerzitní nadání Marie a Josefa Hlávkových“. Napadá mne při tom i symbolika jejich křestních jmen. Byl to i dar k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou v roce 1882. Úroky z obnosu 22 000 zlatých měly být vypláceny třem stipendistům – po jednom z právnické, filozofické a lékařské fakulty. Kupní síla jednoho zlatého se rovnala asi 100 korunám, tedy dar byl dnešních víc než 2 miliony. Pouhé tři dny před úmrtím jeho ženy se manželé dohodli i na založení nadace pro vědy a literaturu. Ta se později stala základem budoucí české Akademie věd a umění. Přes smutek nad odchodem té, která mu dlouhá léta byla oporou, J. Hlávka již v následujícím roce zakládá podobný fond pro Českou polytechniku. Věnovací listina nesla obdobný název jako předchozí „České technické nadání Josefa a Marie Hlávkových“ a byla ve stejné výši a stipendia měla být využita na zahraniční práci mladých inženýrů a techniků. Stejně tak před koncem 19. století přiděluje peníze na stipendia studentům nově založené Vysoké školy technické v Brně.

V roce 1884 u příležitosti stého výročí založení České královské společnosti nauk zakládá „Jubilejní fond“ na podporu vydávání vědecké literatury. Výše vloženého kapitálu je obdobná předchozím nadacím. Posláním mého vyprávění není výčet všech jeho mecenášských počinů, který je obdivuhodný nejen počtem, ale i výběrem. Nepodporoval však pouze instituce, ale i jedince. Vždy tak činil nikoli pro obdiv a slávu, nýbrž z celého svého vřelého srdce a se skromností. Peníze půjčoval výjimečně. Zcela beznaděje o jeho pomoc žádali politici. S porozuměním a láskou podporoval umělce, z nichž mnozí byli jeho přáteli. Řada z nich ráda navštěvovala Lužany, které se díky tomu staly místem krásných setkání. Z dlouhé řady jmen jen několik. Z básníků J. V. Sládek, J. Zeyer, J. Vrchlický podoben římskému Ovidiovi díky lehkosti, se kterou verše skládal. Ze skladatelů A. Dvořák, J. B. Foerster i O. Nedbal. Z malířů kromě generace umělců Národního divadla F. Ženíška, V. Hynaise a řady dalších později i M. Švabinský. Ze sochařů J. V. Myslbek. Někteří mu dedikovali svá díla. Pokud se týká osobního života, po čtyřech letech vdovství se J. Hlávka opět žení. Bere si tehdy dvaačtyřicetiletou Zdeňku Havelkovou, kterou znal už z Vídně a navíc byla dcerou jeho dávného přítele. Paní Zdeňka byla na svou dobu velmi vzdělaná, ovládala několik jazyků, dobře zpívala a hrála na klavír. Měla živý zájem jak o manželovo mecenášství, tak o pravidelná setkávání s umělci.

Hlávka sám si do konce svého života zachoval velkou osobní skromnost a vzpomínky na skromné mládí ho vedly i k šetrnosti a opatrnosti v majetkových věcech. Při poskytování velkorysých darů projevoval jistou přísnost a přesnost. Vstoupil i do politiky jako poslanec zemského a říšského sněmu, stal se doživotním členem panské sněmovny.

K jeho pozoruhodným činům patří i to, že se zasloužil o rychlou a šetrnou (to podtrhuji po současných zprávách o opravě) opravu Karlova mostu poté, kdy ho v roce 1890 poničila stoletá voda. Jeho zásluhou byly po letech vyzvednuty ze dna Vltavy dvě barokní sochy. Díky jemu byl přijat návrh architekta J. Schulze na budovu Národního muzea. Ta byla pod jeho dozorem postavena za pouhých šest let. „Kdeže loňské sněhy jsou dnes.“ Byl to on, kdo zachránil před pádem Akademii výtvarných umění a zařídil, aby jí byla přidělena nová budova na Letné. Výčet jeho činů by byl předlouhý, zmiňuji se proto jen o několika.

Téměř bez povšimnutí lidé procházejí kolem krásných novorenesančních budov, které postavil ve Vodičkově ulici. V jejím přízemí přežívala do nedávné doby „Akademická jídelna“, kam jsem občas zašla. Musím přiznat, že se mi svírá srdce nad cynismem našich současníků, kteří nevím proč a za jaký peníz prostory pronajali firmě Mac Donald´s místo toho, aby sloužily hostům pod původním názvem.

Závěrem mi dovolte ocitovat jeho nevybíravá slova, u příležitosti tahanic kolem jmenování členů jím založené Akademie věd. „To je delirium, co se v té Akademii děje! Máme tu najednou celé legiony akademikův! Je jich po Čechách jako sviní. A kriteriem výběru byl slavomam nebo nejsvědomitější kamarádství.“ Zdá se mi, že jeho slova platí dodnes o celé naší politické i jiné reprezentaci. Bohužel. Napadá mě, že tento laskavý, přesto přísný a nesmírně skromný muž by zaplakal, kdyby se po své české zemi rozhlédl a viděl, že ti, kteří mají sloužit a vše dobré z minulosti i současnosti podporovat, cynicky likvidují a hledí si pouze svého prospěchu. Moje milovaná babička by řekla, že tento šlechetný muž se musí v hrobě obracet.

J. Hlávka, muž mnoha činů, mála slov, zemřel ve svých 77 letech náhle 11. března 1908. Dne 15. března se s ním přišla rozloučit téměř celá Praha, a to do Pantheonu Národního muzea. Zazněla tam věta: „Prokazoval jsi dobročiní hodné krále.“ Poté byl převezen zvláštním vlakem do Lužan. Rakev spočinula v „jeho“ kapli P. Marie a 16. března smuteční obřad pokračoval. Davy lidí z blízkého okolí ho vyprovodily do rodných Přeštic. Tam odpočívá v hrobce, kterou nechal postavit vedle svých dvou manželek. Jeho starší bratr odkázal též všechen majetek na dobročinné účely. Oba bratry přežila sestra Matylda, která zemřela v roce 1932 jako třiadevadesátiletá. Jí vymřel rod Hlávků neb žádný ze tří sourozenců neměl potomky.

Na úplný závěr mi dovolte českou lidovou říkanku.

„Kdo se stále vzdělává,
vlasti své je zhouba,
kdo si myslí, že dost umí,
začíná být trouba.“

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012