Májový příběh o lásce

5 2002 Dějiny česky
obálka čísla

... O lásce šeptal tichý mech
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl...

    Májovým vyprávěním opouštíme starověké příběhy o lásce a přátelství a vracíme se domů. Díky hodinám českého jazyka většina z nás, často dosti neochotně, poznala slavnou báseň K. H. Máchy Máj. V prvním soukromém vydání psáno ještě Mág, neboť písmeno j znamenalo tehdy měkké i. Většina musela přečíst aspoň kousek. Mnozí možná zašli na Petřín k básníkově soše od J. V. Myslbeka, někteří k ní kdysi položili i kytičku. Letos je to právě sto let, kdy bylo možno pohlédnout na básníkovu sochu, držící kytici šeříku, k níž se sklání líbezná básníkova tvář. O jeho životě a díle vyšla řada studií, mnoho mladých myslí se trápilo rozborem díla. Vzpomínají s úsměvem na kantora, který kladl obligátní otázku: "Co tím chtěl básník říci?"
    Pokusím se provést vás životem, ach, tak krátkým, mladého muže narozeného a žijícího v Praze první poloviny 19. století, doby tuhého absolutismu. Praha byla malým, málo lidnatým provinčním městem. Rozložena po obou březích Vltavy, které spojoval jediný kamenný most -- Karlův. Obklopovaly ji hradby, jejichž brány se na noc zavíraly. Vysoko nad řekou se tyčila obrovitá hmota hradu s torzem nedokončené velkolepé katedrály, do noci nesvítila okna opuštěného paláce českých králů. Těžko byste v jeho kamenných zdech hledali bývalou slávu.
    Pod tímto hradem na Újezdě se 16. listopadu 1810 narodil chlapeček, který dostal při křtu v kostele Panny Marie Vítězné jméno Ignaz po kmotrovi, váženém mistru pekařském a vlastenci Ignáci Kommovi. Až o řadu let později chlapce učitel náboženství upozorní na to, že jeho jméno je česky Hynek. Tento kaplan mu také dá první českou knížku veršů Kytka vonného kvítí. Nepředbíhejme však.
    Otec Antonín Mácha byl mlynářský, a v době narození synka se rodině vedlo poměrně dobře. Ovšem situace napoleonských válek způsobila v Rakousku státní bankrot a rodina náhle zchudla. Museli se odstěhovat do chudší, a tudíž levnější části Prahy, vystřídají několik bytů, na svět přijde mladší bratr Michal a později rodina zakotví na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí. Hynek byl živé dítě, někdy až příliš, proto jednoho dne spadl z lopatky zvonu, na který v rozvernosti vylezl a rozbil si obličej. Jizva pod i nad okem mu zůstala jako památka na dětské výpravy za dobrodružstvím v Petrské čtvrti. Ze školy u sv. Petra přešel na novoměstské gymnázium na Příkopech a po absolvování se věnoval studiu práv na univerzitě. I potom, kdy otec dostal povolení otevřít si krupařský krám, žila rodina ve velmi skromných poměrech. Hynek se v době studií sblížil se společností českých vlastenců. Chodil na přednášky jazykovědce J. Jungmanna a s věrným přítelem E. Hindlem cestoval po Čechách. Z jeho deníků vidíme, jak zdatnými chodci byli naši předkové. Navštěvují především místa opředená historií. Máchu nejvíce uchvátily hrady, z nich pak především Bezděz čnící vysoko nad rozlehlým rybníkem z doby Karla IV., dnes známý pod jménem Máchovo jezero. Mladý muž se stal nepřehlédnutelnou osobností i zjevem. Štíhlá, prostřední postava, hlava plná tmavých vlnitých vlasů, velké zářivé oči, výrazný profil. K tomu si zvykl nosit přes ramena lehce přehozený šedivý plášť se zářivě červenou podšívkou ve stylu italských karbonářů. Na hlavě tmavý klobouk se širokým okrajem. Jeho živá povaha se projevovala rychlými, často prudkými reakcemi v rozhovorech s přáteli a jeho zjev vzbuzoval pozornost mladých dívek.
    Ve třicátých letech 19. století bylo krvavě potlačeno povstání v rozděleném Polsku a byl to právě Mácha, který zorganizoval pomoc prchajícím polským vzbouřencům. Vše se odehrálo za hradbami města v dnešním Karlíně, kde polští uprchlíci našli útulek a pomoc v hostinci "U města Štrasburku". Dostali šatstvo, peníze a doporučení do jižních Čech, přes něž prchají dál do Švýcarska a Francie. Vše se podařilo -- díky Máchovi -- dříve, než se k činu probrala rakouská policie. Mladý Mácha využil i svoji znalost polského jazyka. V prosinci 1831 vyšla jeho první báseň Sv. Ivan. Na podzim 1832 je okouzlen půvaby mladičké Márinky Stichové z Benešova, se kterou se seznámil při posvícenské zábavě. (Životní lásku poznal až o dva roky později.)
    V letech 1834--37 malá skupinka nadšenců kolem J. K. Tyla hraje české ochotnické divadlo v refektáři bývalého kláštera Kajetánů v Ostruhové, dnešní Nerudově ulici na Malé Straně. Herci se scházejí ke zkouškám v Tylově bytě v Truhlářské ulici na Starém Městě. Odtud často zajdou do některé z četných kavárniček či hospůdek v nedalekém okolí. Nejčastěji navštěvují podnik U Suchých v Celetné ulici a tam jednoho dne roku 1834 čtyřiadvacetiletý, hezký mladý muž osloví ještě ne sedmnáctiletou Eleonoru -- doma jí říkají Lóri - Šonkovou zcela obyčejnou větou: "Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje." Dívka totiž popíjí tehdy oblíbený módní nápoj čokoládu. Lori pochází z početné rodiny válečného invalidy J. Šonka. Krásná mladičká dívka zřejmě okouzlila básníka na první pohled. Záhy požádal rodiče, aby za ní mohl docházet jako vážný nápadník. Nijak mu nevadily skromné poměry bytu na kraji Truhlářské ulice. Kromě studií a hraní divadla horlivě dochází za svou láskou. Často spolu chodí do kostela ke sv. Jakubu, procházejí se ulicemi města a vyjdou i do přírody za hradbami. Ovšem letní čas básník stále věnuje svým toulkám po Čechách. S přítelem Strobachem navštíví, opět pěšky, Itálii. Podle zápisu v deníku není vztah mezi mladými lidmi jenom romantický, zdá se, že ani obapolný. Lóri je průměrná dívka doby biedermayeru, nemá valné vzdělání a nemluví ani dobře česky. Má jenom dívčí půvab a patrně i přirozenou touhu vdát se za muže, kterého snad díky právnickému vzdělání čeká lepší život než ten, který oba žijí doposud.
    Také představa, že básník Máje, autor naší první moderní poezie, byl tichý, zadumaný, bolestínský, bledolící, je zcela mylná! Jeho temperamentní povaha a značná vášnivost záhy vedla k porušení všech pravidel dlouhého a opatrného namlouvání zakončeného svatbou a svatební nocí tak, jak to později skvěle vylíčil I. Herrmann, či Popelka Biliánová. Mladí lidé se přes Lórin odpor a strach sblížili tělesně a touha po milování zcela ovládla smysly mladého muže. Jeho soukromé zápisky svědčí nejenom o vášni po naplnění tělesné lásky, ale o silném prožitku, který mu přinášela. U Lóri je tomu právě naopak -- trpně, často se značnou nechutí se podvoluje milencovým přáním. Zjevuje se zde postavení mladičké dívky, vychované ve víře a v duchu tradic, které v evropské civilizaci přetrvaly do nedávné doby. To jí bránilo prožívat okamžiky vášnivých objetí.
    Kromě toho, nevíme, zda právem, byl její krásný Hynek velmi a velmi žárlivý. Nepřál si ani, aby pokračovala v hraní divadla. Je zvláštní, že reflexe vztahu Hynka a Lóri nenajdeme nikde v jeho díle, neexistuje jediný verš, který by jí věnoval. Láska byla provázena častými rozmíškami, rozchody, pohrůžkami a následným usmiřováním. Mezitím básník pilně psal. V malé těsné komůrce s oknem do dvora, kam slunce nezasvítilo, kde byla jenom postel, stůl, židle a polička na knihy, vznikly jiskřivé verše Máje. V nich i tato pasáž: "Byl pozdní večer -- první máj -- večerní máj -- byl lásky čas" ... Básník netušil, že jeho verše budou okouzlovat generace podobně zamilovaných a že dlouhá řada malířů bude zdobit jeho dílo svými ilustracemi. Dopisuje prózu Cikáni, píše a píše. V r. 1836 dokončuje právnická studia a konečně se před ním otvírá naděje na zlepšení více než skrovných životních podmínek. Na jaře téhož roku vychází báseň Máj vlastním nákladem. Věnuje ji rodinnému příteli, kmotrovi, váženém vlastenci, členu Matice české, I. Kommovi. Záhy se dozvídá, že jeho Lóri čeká dítě. Málokdo si dnes v době ženské emancipace umí představit pocity mladé dívky, rozhořčení rodičů, pomluvy okolí a tíživost celé situace. Dlužno říci, že básník se ukáže jako muž činu. Nachází místo v advokátní kanceláři v Litoměřicích. V dopise příteli popisuje pronajatý byt, do kterého chce přivést mladou manželku se synem, který se jako nemanželský narodil v Praze 1. října 1836. Smysl pro povinnost, zodpovědnost, zároveň prudkost povahy prozrazují četné dopisy, které posílá do Prahy rodičům, budoucí ženě, přátelům, bratrovi v onom krátkém čase mezi nástupem do místa v září 1836 a náhlou, tragickou smrtí v listopadu téhož roku.
    Znovu a znovu se zatajeným dechem čtu korespondenci oněch hektických měsíců plných nadějí v lepší budoucnost svou, své nastávající a syna. Pečlivě připravuje svatbu, strachuje se o zdraví maličkého Ludvíčka, kterému se nevede příliš dobře. Moderní medicína by to patrně připsala na vrub stresu budoucí matky v době těhotenství. Otcovy obavy o synka se naplnily, malý Ludvík ho přežil pouhých pár měsíců, zemřel na psotník v r. 1837. Vřelost citů Máchových dokládá to, že pouhé tři dny po synově narození spěchá za ním a matkou do Prahy. Protože nikdo neodpovídá na jeho dopisy, opakuje svou cestu v noci z 15. na 16. říjen pouhých jedenáct dní po první návštěvě. Události posledních dvou měsíců básníkova života se doslova řítí. 23: října vidí při procházce na tajemstvím opředený vrch Radobýl velký požár v Litoměřicích. Neváhá a spěchá pomáhat. První příznaky nemoci se objeví 1. listopadu a za pouhých pět dnů ve tři hodiny nad ránem šestého umírá, sám, daleko od svých blízkých. Zřejmě se nakazil cholerou z vody, kterou pil při hašení požáru. 8. listopadu za účasti bratra Michala je pohřben na litoměřickém hřbitově. Den pohřbu měl být jeho a Lóriným dnem svatebním v kostele u sv. Štěpána na Novém Městě pražském. Je málo osudů, ve kterých souzněl tragicky úděl s uměleckým dílem. Jeho milá se po několika letech provdala a přežila básníka o více než padesát let.
    V říjnu nelehkého roku 1938 bylo tělo básníka exhumováno a převezeno do Prahy. Sedmý květen roku 1939, den uložení ostatků na Vyšehradě se stal mohutnou manifestací odporu proti rozbití a okupaci Československa. Hrob básníka zdobí původní empírový náhrobek.
    Zůstalo po něm živé dílo a jeho verše budou snad dojímat navěky.
    ... bílé obláčky dálným nebem plynou...
    ... Vás já jsem posly volil mezi všemi ...
    ... tam na své pouti pozdravujte zemi.
    Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
    kolébku mou i hrob můj, matku mou,
    vlast jedinou i v dědictví mi danou,
    šírou tu zemi, zemi jedinou! --
    Znáte krásnější?


Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012