Sešli se po 60 letech

Nakladatelství Galén vydalo před časem knížku Oty Gregora Moje návraty aneb kudy jsem chodil. Biografii pestrých a mnohdy dramatických životních etap známého lékaře i spisovatele vedl svými otázkami Jaroslav Hořejší.
"...jsem asi šťastný člověk, protože jsem se nikdy v životě nenudil," říká v jedné části knížky a pokračuje výčtem, co všechno v životě dělal - od pedikéra, přes vojáka v zahraniční armádě, až po lékaře. Dále říká: "...Nejsem filozof, snad jen filozofující lékař a tak bych si dovolil říci pouze to, že smyslem mého života je sám život. Ohromně si života vážím, a proto jsem se snažil žít ho naplno. Uvědomuji si, že život stejně nemá ,happy end´ - já jsem ty ,non happy endy´ viděl za války na frontě i ve svém lékařském životě, a tak bych se snad mohl nazvat skeptickým optimistou."
Kniha Oty Gregora, tak jako jeho život plný aktivit, je velmi živá, vtipná a zajímavá. Mj. se v ní objevují i jména mnoha osobností české lékařské, kulturní a společenské scény. A tak docházím k pointě tohoto krátkého článku. Ota Gregor byl ve svých 85 letech iniciátorem setkání spolužáků z gymnázia ve Štěpánské, kteří se po maturitě v roce 1939 rozprchli do různých koutů světa.
(A jsem jen ráda, že inspirací k místu setkání byl Mezinárodní český klub. Setkání se totiž uskutečnilo v roztomilých prostorách restaurace Triton, kde jsme s klubem téměř "doma".)
"Odešla jsem jako mladá dívka na začátku války do Anglie. Mí rodiče zahynuli v Terezíně. Měla jsem štěstí, že mi jedna anglická rodina nabídla domov," řekla mi paní Eve Road.
Mladá Eva v Anglii vystudovala, vdala se, založila rodinu, pracovala a nyní je v důchodu. Na věk jsem jí neptala, protože i když "jí už není dvacet", překypuje vitalitou a dobrou náladou. Zeptala jsem se, jestli sem často jezdí.
"Ano, tak jednou za rok či za dva roky. Mám to tu moc ráda. Byla jsem tu už za hlubokého komunismu a byl to hrozný pocit. Později, v roce 1967 jsem přijela se svou dcerou. Atmosféra v Československu byla mnohem lepší, všechno vypadalo nadějně. Bohužel, naděje se neuskutečnily.
Nyní jsem ráda, že přišla konečně demokracie, ale nelíbí se mi, že celé Václavské náměstí a vlastně celé centrum Prahy je tolik zaměřeno na komerci, na cizince. Vypadá to jako v Americe, nebo kdekoli jinde, kde se snaží jen o to získat z cizinců peníze."
Pan Henry Schiller je potomek rodiny, která vlastnila před válkou známý módní dům na Příkopech (založen byl v roce 1878). V roce 1938 po maturitě odjel na rok do Anglie, aby se zdokonalil v jazyce anglickém. Když po roce přišel na tamější úřad s tím, že se má vrátit do Československa, řekl mu úředník, že to nesmí udělat, že je v Československu jeho život ohrožen a ať raději zůstane v Anglii. Henry měl štěstí na chápavého úředníka... Přihlásil se do čs. zahraniční armády a byl převelen do Francie. Po ústupu z fronty v roce 1940 se ztratil, jel sám přes Alžír do Maroka a zpět do Španělska, Portugalska a lodí přes Gibraltar do Anglie.
Sloužil ve Velké Británii u 2. praporu, udělal si důstojnickou školu a na konci války byl hlavním styčným důstojníkem v Německu. Po válce vystudoval textilní školu a celý život pracoval v textilním průmyslu. Oženil se, má pět dětí a jedenáct vnoučat.
Na otázku, zda-li někdy neměl chuť se vrátit do Československa řekl: "To nebyla věc chuti, ale možností."
Mezi spolužáky byl i profesor Kosta, prof. ekonomie v Německu, profesor Karel Lewit a také Lenka Reinerová, významná a jedinná německy píšící autorka v ČR. Týden před tím měla v Goethe instiututu křest její poslední knížka Kavárna nad Prahou, přeložená do češtiny, v niž vzpomíná na své přátele Kische, Broda, Jesenskou, Kafku, Werfla a další. Paní Lenka nedávno oslavila 85. narozeniny a je stále plná optimismu a života. Slíbila nám rozhovor.
Spolužáci po prvním setkání v Tritonu navštívili svou bývalou školu ve Štěpánské. Usedli do lavic a když vstoupil pan ředitel, uctivě povstali...