Zatopená Želivka, zatopené vzpomínky, zatopené mládí...

Jezdilo se tam Posázavským Pacifikem. Buďto do Ledče nad Sázavou a pak do prudkého kopce 8 km pěšky přes vesničku Kožlí a zase dolů do Kobylího dolu k táboru na Želivce nebo pak další léta na naší loučku osady El Capitan, pod Poradní Skálu pod bývalými Žibřidovicemi – vesnicí, kde ještě v roce 1959 neměli zavedenou elektřinu, neboť dle rady starších, byla prý „ďáblovým vynálezem“. Někteří nadšenci jezdili (ted´už zrušeným) vlakem, do Dolních Kralovic, odkud se pak pochodovalo přez Žibřidovice a dolů k Želivce - kterou ale bylo nutno přebrodit.

„Jednoduchý jak facka…“, pokud si ale na Sedlické přehradě u Želiva, o 38 km výše proti proudu, nevzali do hlavy upustit ledovou spodní vodu. To pak na brodu proti naší louce nebyla voda po kolínka ale až někam nad pás, a měla něco kolem 13- ti stupňů, což v kombinaci s tím, že byla tma jak v pytli, ruksak vážil 20 kilo a člověk měl v keckách (tehdejší „outlet“-boty) za sebou už 8 km od vlaku, to dalo zabrat i tomu nejtvrdšímu trapérovi.

Ten, kdo vylezl na Poradní Skálu, za předpokladu, že dotyčný měl smysl pro romantiku – škytl dojetím. Nádherné prosluněné údolí se sosnami po skalách a žlutě kvetoucími topinambůry( indiánské brambory) na březích Želivky, voda plná ryb, les plný dříví a hříbů, zelené ještěrky ale i krásné zmije, mloci ale i sršáni.

Topinambůry? Semínka sem zanesla Želivka až ze Želivského kláštera, kde je kdysi pěstovali tamní mniši coby výbornou potravu plnou proteinu a antioxidačních vlastností. Jenže to tenkrát mniši ještě nevěděli a lékárny s přehršlí nesmyslně předražených rádoby životabudičských pilulek též neexistovaly.

Co nám tu chybělo? Ani že nám vláda právě zlevnila čalamádu s námi nehnulo!

Jak to vlastně všechno začalo?
V pražské Tesle Hloubětín, kde můj táta pracoval jako konstruktér se pár nadšenců dohodlo, že by se o letních měsících mělo udělat něco pro děti zaměstnanců aby se dětičky jen tak bez cíle neflákaly po rozpálených pražských ulicích a nedělaly alotria a neřesti. No ale protože byla doba poprocesová, pionýrská, budovatelská a „kupředu levácká“, skauting byl přísně zakázán ale děti zakázány nebyly - tak parta nadšenců z Tesly, včetně mého táty, kuchařek, praktikantů(já), vedoucích, podvedoucích a jedné moc hezké sestřičky Bohunky z Červeného Kříže, dala do kupy něco, čemu se oficiálně říkalo Pionýrský tábor n.p.Tesla- Hloubětín.

Že se pak ale v praxi, v hlubokém údolí překrásné řeky Želivky, tábor vedl v ryze skautském duchu, o tom se soudruhům „sekerníkům“ na Obvodním sekretariátě KSČ-odd. práce s mládeží, v Praze 9-Hlubětíně, ani nesnilo. Táta i jeho pár kolegů byli bývalí skauti nebo Sokolové, takže po stránce ideové věděli všichni jak se takový tábor vede. Máma zase uměla počítat a vařit, tak dělala účetnictví a kuchařku.

Ráno byl nástup, vztyčení vlajky, zazpívala se česká a slovenská hymna(na text sovětské hymny si v tom letním horku nemohl jaksi nikdo nikdy vzpomenout). Zatkla se do pařezu symbolická sekera, která znamenala „začátek pracovního dne“. Na nástupu se rozdělily služby – kdo půjde na dříví, kdo půjde do Kožlí k panu Kakáčkovi pro flák masa, kdo půjde vyvápnit latrínu, kdo povede dnešní kurzy plavání, první pomoci, kanoistiky a kdo popluje na pramičce 2 km po proudu k Čertovým Dírám, kde byla šlajsna, čili jez a přistupová cesta pro auta z „dalekého paďourského a mastňáckého světa“. Já jsem zase učil děti číst mapy a zacházet s buzolou, či kompasem a různé rady „jak přežiji v lese když v noci zabloudím, atd.“

K Čertovým Dírám přijížděli svými auty ti „lepší rodiče“, na návštěvu svých tábořících ratolestí. Usedli do „táborového taxiku“ – rychlé říčni pramičky, a byli i se svými rybízovými koláči, bonbóny a doma zapomenutými panenkami a medvídky, luxusně dopraveni do tábora, dospívající, nikdy neunavenou bujnou veslující mládeží, za volání „hej - rup“ - proti línému proudu Želivky. Ti „chudí rodiče“ měli za sebou už 8 km pochodu od vlaku z Ledče a přicházeli k nám krásným želivským údolím. Žízniví a hladoví. Dostali tedy bramboračku s houbama a k tomu obrovský krajíc nefalšovaného venkovského žitného chleba.

Večer pak býval táborák, a podle toho „jací(!!!) rodiče“ přijeli, se zvolil předem repertoár zpěvu. Všichni jsme byli úžasně angažováni „klamáním režimu“ a i ty malé „jiskřičky“, které byli podle okolností zároveň i „vlčata“, se s chutí na tomto „tyátru“ podíleli. Prostě byli vychováváni k tomu jak se vypořádat s „vrchností“ které jsme se v té době nemohli zbavit – ale přesto jsme museli nějak s nimi ŽÍT!

„Nemůžeš-li se zbavit svého pána tak mu služ tak doslova a dokonale až se z toho jednou pozvrací!”

A zpíval se „Generál Laudón jede skrz vesnici....“ a „Povím vám jednu pohádku o princezně a o hrádku, paradajdajdaj....“ a „Nelly Gray“ ale taky „Anglická sobota“ (autor Standa Bílý z Třebsína, uprostřed v poslední řadě), „Řééka hůůčííí...“, a nakonec i „Vlajka“.

Tam si mládež formovala svůj budoucí život, začali jsme milovat tramping a trampské písníčky, přírodu, čestnost a celý ten morální kodex, který nám pak v těžkých chvílích života pomáhal žít i přežít. Když ležím u „nenáviděného“ zubaře a mám pusu plnou šlahounků a vrtaček tak zavřu oči a sním si o mém milovaném zatopeném kraji. Doufám, že budu mít čas, až budu umírat, aby mi pán Bůh dovolil si ještě naposled zasnít o mé Želivce.

Tak ať mně tedy nikdo neplivá na trampskou písničku nebo budu zlej !
Od osady El Capitan a od těch starších nadšenců jsem se jich naučil přes 380. V té době ale, v roce 1956, ten kluk s kulichem na hlavě a s kytarkou v ruce jich ještě 380 neuměl... Standa Bílý mi dal přezdívku Psí Voko. „Ahoj Psí Voko“, začínal svoje sáhodlouhé dopisy které mi posílal do emigrace do Švédska a které mi tu dost pomohly v tomhle totálním trampském (a i jiném) vákuu. Ulevoval si svými dopisy při své těžké nemoci – prostě vzpomínal na Želivku. Standa zemřel v roce 1995 na silikózu plic. Pracoval jako svářeč v Holešovických loděnicích v Praze. Budiž mu země lehká. Znal se z Třebsína, kde měl nad Svatojánskými proudy přes řeku chatu, i se zpěvačkou Evou Olmerovou – velikou kamarádkou Evy Střížovské.