My jsme parta veselá…

My jsme parta veselá jezdíme rádi ven, proto Anglická sobota je náš dávný sen. Chtìli bychom volna víc a celému svìtu říct, když jedeme do přírody, zpíváme od plic!

Vyrojilo se mi pár vzpomínek z mládí. Na čundry pod širákem jsem začal jezdit jako 16-17letý již v padesátých letech, ale dlouho nám to nevydrželo. Bylo nás pár kamarádů z učňáku, „ostrých hochů“, kteří jsme chtěli vyzkoušet Sázavu pod širákem, a také že to bylo považováno za činnost, kterou režim neměl rád. Věděli jsme, že v prvé řadě musíme mít trampské oblečení, výbavu, kytary, něco k jídlu, k pití, a pokud možno i nějaké děvy. Bohužel jsme ale museli ze svých požadavků hodně slevit. Jediné praktické věci bylo pár malých ruksaků, hliníkový ešus, čutora na vodu a pár starých malých sekyrek. Pamatuji se ještě, jak se babička durdila, že o víkendu nebude moci naštípat třísky do starého kuchyňského kachlového sporáku. S jídlem a pitím jsme si nikdy nedělali žádné velké starosti. Vždy jsme šoupli do ruksaku pecen chleba, věnec buřtů (či vuřtů), případně nějakou konzervu, a láhev horčáku – „vína znalců“ za 8 korun. S děvami byla potíž, protože v té době byl problém nejen „urvat“ nějakou třeba jen do kina, natož je zlákat někam pod širák.

První problém již nastal v Bráníku, kde často každého trampa kontrolovali policajti. Jelikož jsme byli „slušně“ oblečení, a ani jsme v té době neměli ještě dlouhé vlasy, tak nás většinou nechali být. Cestováni ve vlaku byl vždy pěkný zážitek, zvláště když někteří trampi vytáhli kytary a začali zpívat.

Poprvé jsme se utábořili, když byly ještě tu a tam zbytky sněhu. Oheň nás sice hřál, ale záda naříkala zimou. Po „vydatné“ večeři z opečených buřtů jsem v ešusu uvařil čaj ze sněhu a zdravého jehličí, ale nikdo to neocenil, takže jsme holt sáhli po hořčáku a udělali svařák, abychom se aspoň trochu zahřáli. Pozdě večer za námi přišel hajný zkontrolovat oheň a jestli je vše v jeho rajonu v pořádku. Když viděl kolem ohně polozmrzlé trosky, hned mu došlo, že jsme na čundru poprvé. Aspoň nám tedy poradil ať si pořádně „usteleme“ na listí a větvích, aby nám „nenastydl cemr“. Ráno jsme narazili na pěkný hnědý potůček, ve kterém se již tehdy válel železný odpad. Hned jsem klukům radil, že toto je velice zdravá voda, protože je v ní hodně železa, takže chceme-li být zdraví, musíme jí pít. Na podobnou situaci si pamatuji, když jsem jindy kamarády přesvědčil, že po dobrém obědě sestávajícím z polévky z kostky a „kotlíkového guláše“, bychom měli mít ještě nějaký dezert. Vymyslel jsem jahody se šlehačkou, protože jahody byly všude, kam oko dohlédlo. Měl jsem i sušené mléko, ze kterého jsem se pokusil ušlehat šlehačku, i když to moc nešlo. Všichni jsme si sice pochutnali, ale nevím, jestli to bylo mojí „šlehačkou“ či kombinacemi s pivem nebo hořčákem, ale opět jsme měli na co vzpomínat.

Asi za deset let jsem začal zase jezdit s partou kamaradů do kanadské a americké přírody, ale už pod stany, protože přibyly jak „děvy“, tak i dětičky. To nám vydrželo desítky let a viděli jsme spoustu krásné přírody a divoké zvěře, včetně návštěv medvědů u stanu (což by vydalo na kolik článků). I když v penzijním věku člověk už dá jaksi přednost pohodlí, rádi na trampování vzpomínáme.